Scénář aneb naslouchání Tolkienovi
Tolkienovi vděčíme za příběh, který se v mnoha situacích vymyká klasickým poučkám o tom, jak se příběhy „správně“ píší. Tento vzdor konvencím bychom nalezli na mnoha místech románu (například v tom, že po celou dobu vypravování zůstává antagonista nespatřen), ale nejznatelnější je v těchto dvou rozhodnutích: Frodovo selhání v Hoře osudu a samotný závěr.
V čem je Frodovo selhání v Puklinách osudu mimořádné? Nestává se snad často, že hrdina selže a nesplní úkol? Ovšemže. Jenže obvykle je jeho materiální selhání vykoupeno morálním vítězstvím. Když Luke Skywalker odhodí svůj světelný meč a vydá se napospas Imperátorovi, riskuje, že zemře. Ale jeho rozhodnutí je mravním vítězstvím, které vede ke spáse Galaxie. Když Frodo odmítne zničit Jeden prsten, nejen že nedovrší svůj úkol hmotně, on též selhává na duchovní úrovni v rámci své hrdinské cesty. Jistě, jeho dřívější morální vítězství v podobě slitování nad Glumem vede k dokončení pouti s Prsten, ale stále jde o mimořádně cynické Tolkienovo rozhodnutí. Ten v jednom slavném dopise oponoval fanouškovi, který vyslovil názor, že měl být následně Frodo potrestán za velezradu. Ne, opáčil profesor, protože udělal maximum, co mohl. Nikdo by nebyl schopen Jeden prsten dobrovolně zničit, jakmile by se ocitl v Hoře osudu. (Mimochodem, to byl také důvod, proč ji Sauron nechával nestřeženou, tedy kromě své pýchy.)
Menší tvůrci než scenáristky Fran Walsh a Philippa Boyens spolu s Peterem Jacksonem by se rozhodli věci změnit – ostatně prvotní nápad byl takový, že Frodo Gluma do ohně v podstatě strčí, naštěstí od něj ve finální verzi upustili a Glumův pád je výsledkem nešťastné náhody, když se s Frodem přetahuje o Prsten (v románu Glum jednoduše uklouzne, vliv štěstěny a prozřetelnosti je zde tím patrnější).
Z pochopitelných důvodů nedošlo na Vymetení Kraje, důležitou epizodu, v níž Tolkien zobrazuje, jak je naivní domnívat se, že se naše země může vyhnout působení zla, když je mu zeměpisně daleko. Přesto závěr filmu ctí intence Tolkiena. Ale o mnoha koncích Návratu krále až na konci článku.
Zároveň se scénář v jednom přístupu od Tolkiena liší – postavám a jejich dramatickým obloukům dopřávají scenáristky malá emocionální zakončení. Tak se soupeření elfa a trpaslíka uzavře jednoduchým „mohl bych umřít po boku přítele“, Aragornovo přátelství s Legolasem prostým elfským „děkuji“ a Aragornův respekt k hobitům hlubokou poklonou. Nic z toho v románu nenajdete, je to užití klasického vyprávěcího postupu na drobné intimní momenty, zatímco ty velké podléhají Tolkienovu rozhodování.
Zmínku zaslouží i zpodobnění mužských přátelství. Postavy se nebojí držet za ruku, konejšit se, plakat. Nikdy to není tak patrné jako u Frodova probuzení mezi přáteli, když poprvé zjistí, že je Gandalf naživu. Podobné zobrazení něhy není u mužných fantasy filmů zdaleka obvyklé. Co by si druzi vůbec mohli po takové strastiplné pouti říct? Jedinou odpovědí může být smích a šťastné pokývání hlavou. Poslední dobou se shodou okolností množí videoeseje o tom, že Aragorn představuje vynikající příklad netoxické maskulinity, která přináší jemnost i odvahu.
Hudba Howarda Shorea
Tolkienova hudebnost a zvukomalba proniká do filmu právě hudbou, která je sice povětšinou nediegetická, ale v některých případech, ovšem mnohem méně často než v románu, propuknou samy postavy ve zpěv. Děje se tak při hodování v Edorasu, kde se o zábavu starají Smíšek s Pipinem, v královské síni zatěžkané správcovstvím na příkaz Denethora a během Aragornovy korunovace, kdy sám Dúnadam zapěje první slova svého předka Elendila po přistání ve Středozemi: „Z Velkého moře přicházím do Středozemě. Zde budu bydlit já a mí dědicové do skonání světa.“
Hudební architekturu Středozemě neměl na svědomí nikdo jiný než Howard Shore. Ale jak se k projektu dostal? Shorea pro trilogii objevila Fran Walsh, která později ve spolupráci s ním napsala množství textů, když poslouchala jeho soundtracky k Mouše a Mlčení jehňátek během práce na storyboardech. Nebyl očividnou volbou. Dvorní skladatel Cronenberga a Scorseseho se po celou kariétu věnoval spíše hororům a dramatům a s podnikem podobné velikosti neměl zkušenost. Ostatně jako nikdo, kdo na Pánu prstenů pracoval.
Kanaďan Shore nicméně ze zvědavosti přijal pozvání na Nový Zéland a po rozhovoru s Peterem, Philippou a Fran, setkání s tolkienovským ilustrátorem Alanem Lee a prohlídce dílny se rozhodl zrušit všechny naplánované závazky a místo nich se vydal prozkoumávat krajinu Nového Zélandu a nasávat její atmosféru. Povinnosti skladatele filmové hudby obvykle nepřesahují několik týdnů, Shore strávil prací na Pánu prstenů čtyři roky a délka kompletní nahrávky hudby, která zaznívá v trilogii, dosahuje bez dvou minut deseti hodin.
Shore začal skládat na konci roku 2000, jakmile skončilo hlavní natáčení. Na samém počátku nahrávání s Londýnskou filharmonií, to už se psalo září 2001, rozdal všem jejím členům knižního Pána prstenů, aby v nich probudil nadšení i porozumění pro tuto práci. Tak vážně Shore celé své angažmá bral. Pro závěrečnou píseň každého dílu trilogie oslovil, jak si všímá Ian Nathan ve své knize o natáčení Pána prstenů, shodou okolností zpěvačky přesně těch národnosti, které Tolkienovu mytologii nejhlouběji inspirovaly: Enyu (Irsko), Emilíanu Torrini (Island/Itálie) a Annie Lenox (Skotsko), která za závěrečnou píseň Návratu krále Into the West získala Oscara. Za zmínku stojí i účast jedné z nejlepších operních zpěvaček Renée Fleming, jejíž hlas doprovází Glumovo vytržení při polapení Prstenu v Puklinách osudu.
Návratem krále Shoreova geniální wagnerovská hra s leitmotivy a variacemi kulminuje, a nikde to není patrnější než v plné orchestraci motivu Společenstva, která zazní při Aragornově pobídce „Za Froda!“ u Černé brány. Mimořádný smysl pro detail, který provázel každý aspekt trilogie, se vyjeví tehdy, když vyhledáme překlady sborových a sólových textů, v nichž v průběhu trilogie zaznívá celkem šest Tolkienových jazyků. A tak když zaburácí onen zmíněný motiv Společenstva poprvé doplněný sborem, slyšíme do elfštiny přeložený Aragornův slib Frodovi: „Pokud tě mohu smrtí nebo životem ochránit, udělám to, budeš mít můj meč, ty, jenž neseš Prsten… nechť Mordor zví toto, Elessar, Elessar, gondorští páni přišli!“).
Návrat krále vynesl Shoreovi dva Oscary, které mohl přidat k tomu za Společenstvo Prstenu, a jeho kompozice se pravidelně umisťuje na prvním místě v anketách o nejlepší filmový soundtrack všech dob.
Výtvarná stránka díla a jeho symbolismus
Je to známá věc, že se Jacksonovi povedlo oslovit a na Nový Zéland přivest dva přední tolkienovské ilustrátory, Alana Lee a Johna Howea, kteří vtiskli filmové Středozemi povědomě obrazový, přesto zřetelně filmový ráz. Všimněte si, že bitva na polích Pelennoru má jemně žlutavý, jakoby vodovkovitý vizuál, který přesně odpovídá ilustracím Alana Lee.
Návrat krále se nese ve znamení velkého vizuálního kontrastu. Jacksonovi a spol. se k prozkoumání nabízejí ostře protichůdná místa, Bílé město, tedy Minas Tirith, a Černá zem, Mordor. I samotný koncept zde světla stojí v opozici: Tolkien popisoval světlo vydávané věží Prstenových přízraků Minas Morgul jako „světlo mrtvolné, světlo, které nic neosvětlovalo“. Je to jakási zvrácená verze světla, ba výsměch světlu, která se nijak nepodobá světlu hvězd či tomu, které ovládá Gandalf.
Jacksonovi se za pomoci světelného signálu ohlašujícího vstup Mordoru do války, který vychází právě z Minas Morgul, podařilo dovedně propojit vzdálené členy Společenstva – Sama a Froda poblíž a Gandalfa s Pipinem na balkóně města, které brzy zažije obléhání. Mordor slouží jako působivé vizuální pozadí téměř celého filmu, vidíme, jak se rozkládá coby výstraha za štíty hor, které stojí na dohled Gondoru. O to konejšivější je pak čistě modrá obloha nad týmiž horami, které doteď Gondoru hrozily. Je to nenápadná vizuální výpověď o míru, který tímto nastává.
Návrat krále je vůbec bohatší na symbolismus než jeho předchůdci: o tom, že majáky reprezentují naději, už jsme mluvili, podobně jako koruna na hlavě padlého krále. Ale jasné sdělení nese též přechod mezi umírajícím Bílým stromem, který na nádvoří Minas Tirith tlí, k jednomu květu, který náhle v hřmotu bitvy vypučí, až k jeho plnému rozkvětu během korunovace.
. U Hobita jsem skončil někde ve druhém díle u bonusů, ale taky to bylo zajímavé. Nicméně Lotr je taková kvalita, že ji nedokázal zopakovat ani Jackson. Byl jsem i na prohlídce ve Wetě na NZ i v Hobitíně. Jo mám Lotra rád a mám placky ve třech edicích 
Hlasitě doporučuju: link
Neopakovatelné. Nepřekonatelné.