„Tak se to dělá. Nejdřív se posbírají ceny a pak se dokončuje film,“ utrousí vtipně Peter Jackson v jedné ze scén o natáčení Pána prstenů. Jacksona totiž ještě po Oscarech čekala práce na rozšířené DVD verzi Návratu krále a ověnčený režisér, jemuž právě u nohou ležel celý Hollywood, se zrovna bavil sledováním padající laviny drobných lebek, které zasypou Stezky mrtvých jako odpověd' Aragornově výzvě, aby se k němu nemrtví křivopřísežníci přidali. Byla to tedy jakási tečka za natáčením a zároveň návrat k Jacksonovým hororovým počátkům typu Bad Taste či Braindead. 

Návrat krále posbíral všech jedenáct sošek, na které byl nominován, čímž se co do počtu vyrovnal Titanicu a Benu Hurovi (ti ovšem během své slavné noci utrpěli i porážky). Jmenovitě za nejlepší film, režii, adaptovaný scénář, střih, hudbu, píseň, vizuální efekty, výpravu a dekorace, návrh kostýmů, masky a střih zvukových efektů.

Na rozdíl od soupeřů předchozích dvou filmů, Společenstva Prstenu, které nashromáždilo dokonce třináct nominací (přidala se kamera a nejlepší vedlejší výkon Iana McKellena) a nepochopitelně prohrálo s Čistou duší, a Dvou věží, které podlehly Chicagu, stál Návrat krále proti několika z nejlepších filmů dekády v podobě Master & Commander a Ztraceno v překladu.

Jakkoliv New Line opřela svou oscarovou kampaň o pocit nevyhnutelnosti, o to, že by Akademie měla odměnit trilogii jako celek (momentum bylo skutečně značné, jelikož mezi všemi filmy zely jen roční mezery a oba předchůdci byli nominováni na nejlepší film), Návrat krále nevyhrál jen za odměnu v rámci celé trilogie. 

Dnes se možná kritický konsenzus přiklání ke Společenstvu Prstenu jako nejlepšímu dílu, sám jsem ve svém VIM Návratu krále psal, že ač jej sám pokládám za nejlepší, rozšířené Společenstvo Prstenu je jediné bezchybné. V době uvedení byl však za vrchol trilogie neoddiskutovatelně pokládán právě Návrat krále. Svědčí o tom i 94% hodnocení na Metacritic (Společenstvo Prstenu: 92, Dvě věže: 87). Rád bych zdůraznil, že se jedná opravdu o průměrné procentuální hodnocení, nikoliv jen o procentuální podíl pozitivních recenzí jako u Rotten Tomatoes. 

Zmiňme jen několik oslavných verdiktů americké kritiky: „Nikdy ještě filmař nemířil výš, ani nedokázal víc“ (Joe Morgenstern z Wall Street Journal,), „Označit toto za ‚film‘ je téměř nespravedlnost“ (James Berardinelli z ReelViews), „Tento třetí film dostává trilogii do stratosféry klasických filmů“ (Claudia Puig, USA Today), „Už je to dávno, co komerční film s měřítkem Návratu krále skončil tak srdcervoucí tečkou,“ (A. O. Scott, New York Times). Toto není ledajakých pět hvězdiček. Toto je naprostý kritický triumf.

Oscarové vítězství fantasy filmu, obávaného slova na F, jak při ceremonii poznamenal Jackson, je stále naprostou vzácností. Dokonce takovou vzácností, že ji lze v případě Návratu krále oslavovat jen jednou za čtyři roky, jelikož se ono předávání konalo 29. února. Vždy rodinně orientovaný Steven Spielberg, který Oscara za nejlepší film předával, vítězům gratuloval slovy: „Víte, kolik dětí je šťastných? Přály si něco podobného u Star Wars i pro Indianu Jonese.“

Pojďme si tedy připomenout, čím to je, že Návrat krále i po dvaceti letech ohromuje, dojímá a uvádí v úžas. Vybral jsem jedenáct důvodů, jeden na každou zlatou sošku. 

• 1
• 2
• 3
• 4

Jacksonova režie a práce s tónem

Kinoverze Návratu krále čítá téměř tři a půl hodiny, a přece by snímku prospěla delší stopáž. Je toho totiž tolik co vyprávět! Film nepolevuje, přináší jednu pozoruhodnou scénu za druhou, stále zvyšuje napětí, míří výš, nabízí nový a nový spektákl, v rukou menšího tvůrce by hrozila otupělost, ale Jackson, který zde byl na vrcholu svého umění, nedává prostor pro nic než úžas. Střídá totiž jeden nevídaný obraz za druhým. Říkáte si, jak lze překonat Gandalfův průjezd Minas Tirith? Přijdou majáky. Jak trumfnout útok Prstenových přízraků na stahující se Faramirovu družinu, na níž se snáší jako černí andělé pomsty? Jenže přijde Pelennor a příjezd Rohanských. Návrat krále je jedno dlouhé, dechberoucí crescendo. 

 

Jackson si je plně vědom toho, že fantasy takových rozměrů musí být ukotveno v drobných, lidských momentech. Éowynin sen v rozšířené verzi, Smíšek strachující se o Pipina, protože dosud nikdy nebyli odděleni, Arwen volící smrtelnost, Théoden slibující Éowyn, že se „dožije obnovy těchto dnů a nebude si již zoufat“, Gandalf popisující Pipinovi Země neumírajících jako „širou zelenou krajinu za rychlého rozbřesku“, Sam snažící se Frodovi připomenout Kraj zmínkou o jaru. 

Jackson velmi umně střídá drobné intimní momenty s pompou, epiku s lyričností, přináší upřímný patos, který nesklouzává do kýče. Je to ryzí podívaná i ryzí prožitek, čehož je důkazem konec (či konce), o nichž ještě bude řeč. A já zcela otevřeně říkám, že jsem nikdy neviděl film, který by zvládal obě polohy v takové míře. 

 

 

Možná nejlépe to ilustrují majáky a Gandalfovo spokojené, tiché: „Naděje je zažehnuta“. Obrovský epický průlet přes hory, ale přece slouží hlavně jako metafora naděje, předního to Tolkienova tématu, a jako potvrzení, že stará spojenectví nejsou mrtvá, že existuje vůle lidí se sjednotit proti hrozbě a bojovat zase jednou společně. Z rukou malého hobita až ke zrakům budoucího krále Gondoru je vyslána ohnivá zpráva se žádostí o pomoc. „A Rohan odpoví.“

Jackson jako kdyby podepsal faustovskou smlouvu, nebo chceme-li zůstat v Tolkienově světě, je Celebrimborem spojujícím se se Sauronem kvůli vědění a moci. Protože Návrat krále vyžadoval téměř nadlidský výkon. O to je smutnější, že ani jeden z Jacksonových rodičů se synova triumfu nedožil, oba zemřeli před premiérou Společenstva Prstenu, jak Novozélanďan – v ruce Oscara za nejlepší režii – zmínil při děkovné řeči.

 

 

Měřítko

„Od nejnižších sklepení po nejvyšší vrchol bojoval jsem s Morgothovým balrogem“, popisuje konflikt s démonem Gandalf. A podobné extrémy nabízí i měřítko Pána prstenů. Návrat krále otevírá pohledem na červa mrskajícího se na háčku a pokračuje nálezem Jednoho prstenu na dně koryta řeky Anduiny. A proti tomu vidíme oblohu křižovanou prokletými nazgûly na křídlech mordorských bestií, hřebeny hor sloužící jako telegram Rohanu či nekonečné masy skřetů a zlobrů šikující se k poslední bitvě, tisíce jezdců řadících se srdnatě proti linii kolosálních olifantů. Celá sekvence střetu s olifanty vůbec zadupává do země jakékoliv vyzyvatele v oblasti měřítka i s odstupem dvaceti let. 

Návrat krále je v každém směru MASSIVEní, odpustíte-li mi slovní hříčku odkazující na program MASSIVE, který pro Jacksonovu firmu Weta Digital napsal Stephen Regelous a který Pán prstenů jako první využil ve svých hromadných bitevních scénách. 

 

 

Jackson si užíval navýšení rozpočtu pro dotáčky a postprodukci. „S Návratem krále jsme dosáhli takové svobody, že vše, co si dokážete představit, jsme schopni dostat na plátno.“ Jackson se v Návratu krále pohybuje s absolutní svobodou a nebojí se předvádět bravuru svou i svých animátorů. Weta Digital, jeho firma na speciální efekty, po zkušenostech, které načerpala u předchozích dvou dílů, dokáže vše, co si režisér usmyslí. Když se mu nezdá úhel kamery snímající pád olifanta, animátoři jsou schopni vše změnit během dvou dnů. Jackson tak prochází hotové záběry a jen si objednává: zde bych do pozadí přidal ještě zlobra, tady by vypadal dobře ještě jeden vrrk. Uculí se: „Je to vše dobrovolné, nemusíte to dělat, jestli nechcete.“ Z toho se uvnitř Wety stala ironická průpovídka vždy, když režisér přišel s novým nápadem: a tohle je dobrovolný záběr? 

 

Vůbec poslední záběr před dokončením kinoverze byl ten, v němž zlobři a skřeti vtrhnou do Minas Tirith po proražení městské brány. Pelennorská pole nemají tak čistou dramaturgii jako Helmův žleb, ale po několikanásobném zhlédnutí prohlašuji, že je mám raději. Jedním z důvodů je právě jejich měřítko. Nazgûlové snášející se z oblak v krutých náletech na nebohé vyděšené gondorské muže evokují obrazy vzdušné války a bombardování. Kamera je sleduje ve vzdušných piruetách a střemhlav se vrhá za nimi.  Bitva zároveň nabízí pestřejší situace: obléhání, útok jízdy, pozemní bitvu, i několikanásobné změny v poměru sil. Příjezd Rohirů přesune síly k Západu, olifanti opět zvrátí výhodu na stranu Mordoru, následně připluje Aragorn a za pomoci vojska mrtvých dovede bitvu k vítězství. Pelennor je spektákl prodchnutý momenty zoufalství, heroismu a naděje.

Lesnieho kamera

Mimo herecké kategorie je Oscar za kameru tím nejdůležitějším, který Návrat krále nezískal. Radoval se tehdy Master and Commander a Jacksonův kameraman Andrew Lesnie, který měl doma sošku už za Společenstvo Prstenu, si tentokrát nevysloužil ani nominaci. Kamera plná obletů gigantických miniatur, průletů skrze okna věží, dynamického sledování postav, schopnosti být uvnitř akce a zůstat přehlednou, které doplňuje velké množství detailů na tváře herců a jejich výkon, něco nikoliv obvyklého u fantasy filmů, už možná nebylo potřetí tak revoluční, ale i tak toto rozhodnutí Akademie zarazí. 

 

 

Lesnie totiž ještě povyšuje svou nádhernou práci se světlem, ctě tak Tolkienovu významnou metaforiku světla a tmy, což je patrné na mnoha místech: v rozšířené verzi na hlavě sochy krále, kterou obrůstá kvítí, na zvonici v Edorasu, jíž při každém zazvonění proniká sluneční paprsek, na motivu zatažené oblohy, jež má usnadnit pochod mordorským vojům, dokud východ slunce za zády rohanské jízdy nenaplní srdce obránců nadějí, a trhajících se mračnech po vítězné bitvě. Přidejte k tomu expresivní svícení v Puklinách osudu, které upřednostňuje dramatizaci před realistickou evokací vnitřku sopky, spolu se slavným průletem skrz Jeden prsten, který se konečně, byť jen na okamžik, dostane do šťastných, nenechavých prstů Gluma, a uzříte komplexní malbu světlem.

• 1
• 2
• 3
• 4