Denis Villeneuve se nedávno nechal slyšet, že mu chybí doba, kdy filmy byly vyprávěny více pomocí obrazů a méně za pomoci dialogů. No jestli má někdo šanci tuhle éru alespoň částečně přivést zpátky, je to nejspíš tenhle kanadský velikán, protože pokračování jeho epické Duny je v podstatě jeden úžasný obraz za druhým. Jak to vím? Protože za sebou čerstvě máme novinářskou projekci a vás už jistě zajímá, co jsme na vysoce očekávané pokračování v rámci redakce říkali. Naše první dojmy si teď můžete přečíst níže:

Jak to vidí Cival:

Doporučoval bych nepodléhat hypeu: není to nářezový roller-coaster, ani sci-fi strhující tak, až by vaše dojmy prorazily strop. Ale je to krásný kus poctivé filmařiny, který pracuje se všemi elementy takovým způsobem, že výrazivo filmu přežije dlouhé roky a že definuje to, na co se vyplatí zajít v současnosti do kina. Duna 2 je rozmáchlá, pečlivě vedená podívaná, znovu na maximu technických možností – kamera je opulentní, výprava i triky dechberoucí, kostýmy i masky perfektní a sound-design (pečující i o Zimmerovu burácející hudbu) bez pochyb dokonalý.

Villeneuve to ale znovu nehraje na první dobrou a pozvolna vtahuje do svého atmosférického světa, tentokrát s pestřejší paletou idejí a s místy až hypnotickým ohledáváním motivu mesiášství. Extrémně přitom pečuje o své postavy, místy je vodí snad až příliš jemně, než aby udeřil živelnou space-operou, přesto je zde atrakcí požehnaně a výbuchy akce i válečných výjevů jsou čistý luxus. Dialogy jsou zase specificky osekané a příběh znovu paradoxně funguje do velké míry jako pouhý trailer na ještě rozmáchlejší trojku… přitom je to zase podívaná mohutná, efektní a znovu z hlediska kinozážitku fenomenální. Jen houšť!

Jak to vidí Mr. Hlad:

S první Dunou jsem měl zásadní problém v tom, že jsem v ní jen těžko hledal byť jen jednu jedinou postavu, jejíž osud by mě zajímal. Byl to krásný, ale chladný a prázdný film. Dvojka však zvládne sérii v tomhle smyslu napravit reputaci poměrně rychle. Hrdinové konečně něco zajímavého dělají, povídají si spolu, ty debaty mají pointu a Villeneuve to navíc celé balí do ještě o kousek hezčího vizuálu. Druhá Duna je krásnější, ale taky akčnější, svižnější a diváčtější. Dokud najednou není. 

Villeneuve jakoby si po nějakých sto minutách uvědomil, že má před sebou ještě opravdu hodně věcí, které musí vyprávět a že to do té zbylé hodiny prostě nenacpe. Takže šlápne na plyn a film je najednou zbytečně uspěchaný, utíká od zajímavých témat, protože musí ještě doříct to či ono. A i když závěrečná bitva vypadá skutečně pompézně, opět jsem měl se závěrečnými titulky pocit, že za tím krásným filmem je dost možná i skvělý příběh, který se ani tentokrát nepovedlo odvyprávět takovým způsobem, jaký by si zasloužil. Na rozdíl od prvního dílu jsem se tentokrát nenudil, ale jestli někdy dvojku uvidím znovu, tak až před premiérou případného třetího dílu. I přes všechny kvality tu totiž jistá pachuť nedodělku pořád zůstává.

Jak to vidí do_Od:

Destiny is a bitch na entou umocněno zase jednou neuvěřitelnými obrazy dua Villeneuve & Fraser plus ještě doplněno o Zimmerovo burácející score, který když ve druhé půlce v jeden moment dropne, má sílu minimálně tří atomovek. No prostě co vám mám povídat, byla to slast, opojná audiovizuální nirvána, na které bych dokázal klidně sedět ještě dalších pár hodin, než bych si uvědomil, že mám doma psa a někdo ho musí vyvenčit. Takhle moc a takhle snadno jsem se v tom světě Duny ztratil a bavil.

Speciální smeknutí pak patří Austinu Butlerovi, který instantně vytvořil jednoho z nejikoničtějších záporáků, jací se na plátně kdy objevili, všechny jeho scény naprosto famózní. Slabší tempo a nějaká ta zkratkovitost tam sice furt jsou, ale v rámci celku to jsou bezvýznamné výtky, je to prostě všeobjímající náhul otírající se o dokonalost. Navíc tuším, že to s dalšími projekcemi ještě poroste. Minimálně dvě návštěvy kina povinnost, protože chci do pár let trojku.

Jak to vidí Rimsy:

Moc nad kořením je mocí nad vším. Druhá polovina sci-fi epiky je o trochu delší, o trochu rychlejší a výrazně akčnější. Každý dílčí souboj či velkolepá bitva jsou prezentované trochu jinak a především ve druhé, příběhově trochu zrychlené polovině není o akční výjevy nouze. Ty vedle osvědčené vizuální stránky umocňuje i fakt, že Zimmer dělá Zimmera ještě o trochu dunivěji (heh) než obvykle. Jádrem vyprávění je však hlavně napětí mezi touhou naplnit svůj osud a zároveň se mu vzepřít. Bytí i nebytí mesiášem něco přináší i bere a pro váhavého Paula není snadné se rozhodnout, jak se svou nemalou mocí naložit.

Kontrast mezi epickými galaktickými šachy a drobnými osobními dramaty tedy funguje i napodruhé a finální propojení jednotlivých linek je dostatečně působivé. Větší úlohy se oproti jedničce dočkal žoviální strýček Bardem, chemie mezi Chalametem a Zendayou také funguje a černobílé představení nového harkonnenovského arcizlouna v podání zhnusněného Austina Butlera skoro zamaskuje fakt, že nám na něm kvůli pozdnímu objevení se v příběhu v podstatě nezáleží. Villeneuve tedy úkol zvládl a jen těžko si lze představit, že fanoušky jedničky dvojka zklame.

Jak to vidí KarelR:

Jednička měla utahanější dojezd, dvojka má utahaný rozjezd... a taky mě trápilo, že jde podobně jako u nedávných Mušketýrů o druhou půlku dvoudílného příběhu, který místo definitivního uzavření rozkopne dveře do trojky. Alespoň že tady je vysoká šance na její vznik (vím, Spasitel Duny) a rád si na ni zajdu, protože Villeneuve pořád umí. I druhý díl Duny je přehlídkou audiovizuálních hodů a hodně mu pomáhají všechny linie mimo archetypálního Paula. Hlavně Harkonneni jsou vyloženě lahůdkoví, stejně jako hned několik dechberoucích scén, které z IMAXu těží maximum. Znovu se tedy jedná o nadprůměrnou žánrovku, která má vítaně svébytný styl a dokazuje, že se každý blockbuster nemusí utopit v digibordelu a hereckém nezájmu. Stačí... trocha toho magického koření, že jo!

Recenzi čekejte v nejbližších dnech. Mezitím mrkněte i na naše videodojmy: