Velkou cenu z festivalu v Cannes si loni odvezl snímek Jonathana Glazera Zóna zájmu o rodině (a příbytku!) nacistického pohlavára a hlavního velitele koncentračního tábora v Osvětimi Rudolfa Hösse, který si vybudoval domov v domě, jehož zahrada sdílí zeď s vyhlazovacím táborem. Zde si rodina klidně hospodaří, zahradničí a hraje s dětmi, zatímco tatínek pracuje za rohem na realizaci největší zrůdnosti 20. století. 

Jak to vidí Mr. Hlad: 

S režisérem Jonathanem Glazerem mám trošku komplikovaný vztah. Některé jeho filmy se mi libí hodně, jiné prakticky vůbec. Mám tedy radost, že Zóna zájmu spadá do té první skupiny. A taky mám radost, že nakonec vypadá trošku jinak, než jsem čekal. Glazerovo drama o holokaustu je hodně postavené na práci se zvuky, ale především s divákem a jeho znalostmi. Člověk musí vědět, na jakou rodinu to celou dobu kouká, kdo byl Rudolf Höss a jakých krutostí se dopouštěl. Zóna zájmu nic nevysvětluje, dalo by se tedy říct, že o  hrdinech se prakticky nic nedozvíme, protože to není potřeba a Glazer počítá s tím, že jste v hodinách dějepisu dávali pozor, nebo si alespoň přečetli před vstupem do kina synopsi. 

Díky tomu se může věnovat jen a pouze navazování atmosféry, v níž kombinuje náznaky hrůz dějících se za zdí rodinného domku a zároveň ukazuje takové to malé obyčejné nacistické domácí štěstí manželů Hössových a jejich dětí. Ti tu působí extrémně obyčejně a to, že jde o cyniky a lidské zrůdy, si člověk musí spíš domýšlet z jejich jednání, kdy bohorovně přehlížejí peklo, které sami rozpoutali, nebo z něhož ochotně profitují. Tady bych měl snad jedinou výtku, protože bych čekal, že Zóna zájmu mi to jako divákovi udělá trošku těžší (podobně třeba jako nový Scorsese) a nepříjemnější. Na druhou stranu Glazerova snaha jen a pouze zaznamenávat rodinný život dvou monster, která se starají o skleník, organizují rodinné sešlosti na zahradě a pozvou k sobě domů milující maminku, jen aby občas nenápadně připomněl, s kým vlastně máme tu čest, taky funguje skvěle. Neokázale působivé drama schopné být v těch správných chvílích velmi nepříjemné. 

Jak to vidí Rimsy:  

„Škoda, že když se rozprodával majetek těch Židů naproti přes ulici, tak už přede mnou někdo koupil ty závěsy. Ty se mi moc líbily.“ Sandra Hüller a Christian Friedel jako manželé Hössovi udávají tempo mrazivé a voyeurské sondě pod povrch nacistické vražedné mašinérie. Banalita zla se v druhé polovině 20. století dočkala mnoha zpodobnění, Jonathan Glazer však v důsledně promyšleném a nepříjemně vtahujícím filmu přichází s natolik originálním a sugestivním náhledem na holocaust, že jsme jej bezmála dekádu (od Saulova syna) neviděli.

Statická kamera snímající z mnoha úhlů vilu Hössových nacházející se hned za zdmi Osvětimi vytváří paradokumentární dojem stejně jako neustále hučivé a jen občas i děsivé zvuky zaznívající ze samotného koncentračního tábora. Obraz idylické německé rodiny je v tak silném kontrastu vůči nepříjemností překypující zvukové stopě, až si postavy ve filmu navykly předstírat, že nic problematického neslyší. A tento dojem i během umírněné, hodinu a tři čtvrtě dlouhé stopáže přechází rovněž na diváka, který na konstantně přítomný, iritující zvuk habituuje také.

 A to je jen jeden střípek z vycizelované skládačky, jež místy dokáže nudit způsobem, za něž se cítíme provinile, a jindy zase až s úsměvnou absurdností vykresluje nacistický systém moci jako moderní korporát. Ano, vznik a šíření zla prostřednictvím odosobněnosti, delegování úkolů a záměrného uhýbání zraku před pravdou už „díky“ nacismu známe velmi dobře. Glazer však do své promyšlené hry vtahuje i diváka a ptá se, nakolik každý z nás udržuje drobnými všedními aktivitami v chodu vládnoucí systém. A vadí nám to vlastně? I díky trefně tázavému závěru se už teď nebojím říct, že o moc víc nenápadně zdrcujících zážitků letos v kinech neuvidíme.  

Jak to vidí krauset:   

Zatímco většina dramat o holocaustu se diváka snaží maximálně vtáhnout a apelovat na emoce, Zóna zájmu a její režisér Jonathan Glazer volí jinou cestu. Ten totiž naprosto rezignoval na děj a vcítění do hlavních postav, naopak usiluje o distanci. Jeho koncept – tedy ukázat rodinu, která žije hned vedle vyhlazovacího tábora, za jehož řízení odpovídá, a její každodennost – je natolik novátorský a silný, že pouze jeho důsledné naplnění by stačilo k tomu, abychom dostali pozoruhodný snímek. 

Ale Glazer jej doplňuje o formální mistrovství, které se vyznačuje nedobytnou, leč v odstupu se držící kamerou, chladným obrazem a výjimečnými kontrasty, které i díky střídmému užití divákem otřesou (například Höss zapalující si noční cigaretu, která na moment ozáří jeho obličej, zatímco v pozadí pálená těla ozařují noční oblohu). Není to lehké sledování, a to nejen kvůli látce, ale i zvolené formě. Glazer divákovi skutečně nic neusnadňuje, nutí ho pracovat a přemýšlet, a neuvyknout zobrazované jednotvárnosti. Vyžaduje aktivní účast diváka, který nepodlehne stereotypu každodenního života na plátně a je schopen samostatně promýšlet, co vidí a (zejména) slyší, čímž ho vyzývá, aby byl sám součástí jakéhosi myšlenkového odboje. Mimořádný snímek.  

Jak to vidí do_Od:   

Film, který se tak strašně soustředí na precizní polohování kamery, architekturu a vyprávění v náznacích, až zapomíná, že tu je taky divák, který se skrze veškerou tuhle artovou nabubřelost nedokáže emocionálně na nic z toho napojit. O svých postavách Glazer navíc neřekne prakticky nic bokem toho, co je očividné, hrůzy holokaustu probíhající za zdí obrostlou vínem působí spíš jako povinný placeholder pro budování aspoň nějaké atmosféry, než že by z nich člověku bylo skutečně úzko, ale hlavně, že v baráku Hössů bych se zvládl v noci orientovat i naslepo. Zóna (ne)zájmu indeed.