Filmová hudba je s filmem neodmyslitelně spojená a zásadním způsobem formuje celkový dojem, jaký si divák z filmu odnese. Zkuste si třeba od Hvězdných válek odmyslet nesmrtelný motiv Johna Williamse a hned máte úplně jiný film. Ne každý sice otevírá Spotify sotva naskočí závěrečné titulky, ale kvalitní soundtrack se vám alespoň na chvíli v hlavě usadí. Pojďme se ohlédnout za uplynulým rokem 2023 a možná zjistíte, že to se soundtracky není až zas tak špatné, jak se v posledních letech traduje. Následující pořadí neberte jako „best of“, ale jako seznam toho, co by nemělo uniknout vaší pozornosti. Filmy a jejich soundtracky jsou v žebříčku seřazené podle data jejich světové premiéry. 

Creed III, Joseph Shirley
Mám slabost pro boxerské filmy. Jsou si podobné jako vejce vejci, nic moc nového v nich nevymyslíte, ale jak dojde na drama mezi hlavními protagonisty, tréninkovou montáž a finální střet, mají mě na lopatě. A to samé platí o jejich hudbě. Nesmrtelnou melodii z Rockyho „Gonna Fly Now“ od Billa Contiho zná samozřejmě každý a ruku na srdce, něco podobného vlastně čekáme u každého filmu z boxerském ringu. Otázka zní, jestli jsme se toho dočkali v Creedovi III. Hudbu k prvním dvěma dílům složil Ludwig Göransson, kterého tu chválím už v souvislosti s geniálním Oppenheimerem, a odvedl skvělou práci. Ovšem třetí díl dostal na starosti relativní nováček Joseph Shirley (Jackass Forever, televizní Mandalorian) a já mu vůbec nevěřil. Jenže jak už to s těmi outsidery bývá, svoje místo v žebříčku nejzajímavějších soundtracků si nakonec přesvědčivě vydobyl, ačkoli to nebylo žádné rychlé KO. 

Aby nevznikla mýlka – bavíme se tady o původní filmové hudbě, nikoli o písničkovém soundtracku plném tepající afroamerické hudby od Dreamville Records rappera J. Colea. Ačkoli i od nich si Shirley bere inspiraci. A jakou tréninkovou nálož nám Shirley na svém albu připravil? Začíná pěkně zostra (Run It Suite – Vocal Version), aby nám připomněl, kdo je to Creed a proč byste mu měli držet palce. Následně se ale ponoří do nitra obou hlavních hrdinů a s využitím kytarového motivu vám představí ambice obou bojovníků (Adonis and Damian). Ve studiu lidských emocí ukrytých za namakanými svaly pokračuje i v dalších skladbách, ale když už se chystáte hodit ručník do ringu, vybalí na vás zničehonic dechberoucí monumentální hymny (Showtime Promo, Viene por Sangre). A při tréninkové montáži (Training Montage) si vás získá nadobro. Podtrženo a sečteno, pro režijní debut Michaela B. Jordana se Shirley postaral o soundtrack, jehož poslech ve vás okamžitě vzbudí odhodlání obnovit si permanentku do fitka.

Nejlepší skladba: Showtime Promo

Tři mušketýři: D’Artagnan & Tři mušketýři: Milady, Guillaume Roussel
Francouzský skladatel Guillaume Roussel se z televizní produkce postupně vypracoval až k té filmové, a to na obou stranách Atlantiku. Nechci tvrdit, že do první skladatelské ligy se zatím nepropracoval, ale těch zářezů na pažbě má přeci jenom relativně málo (3 dny na zabití, Smrtihlav). Na druhou stranu měl v roce 2023 hodně napilno – kromě čtvrtých (a zcela zbytečných) Postradatelných, kde nahradil Briana Tylera, a jedné francouzské rodinné komedie složil hudbu i k nové verzi Tří mušketýrů. Pokud jste ji ještě neviděli, pak to okamžitě napravte, protože si jednoznačně zaslouží vaši pozornost. 

Jde hned o dva filmy (D‘Artagnan a Milady) tvořící dohromady jeden ucelený příběh, proto beru oba soundtracky jako jeden. Pokud bychom si zavedli kategorii Největší překvapení roku, neváhal bych na první místo dát právě hudbu Guillaume Roussela k tomuto neskutečně povedenému historickému dobrodružství. Jde totiž o jeden z těch případů, kdy film i hudba drží hodně vysokou laťku a jeden druhému nepodráží nohy. Už první skladba (Bois Saint-Sulpice) vás dokonale naladí na to nejlepší z dobrodružné filmové hudby plné nečekaných variací a nástrojů (včetně cimbálu!). Rousselova práce se smyčci si vyloženě říká o pozornost, ať už jde o budování napětí (La cour des Mousquetaires, Citadelle), milostnou scénu (D’Artagnan et Constance, Les démons d’Athos, Una mour maudit) nebo o vyloženě hrdinský mód (La lettre de Buckingham, Le feu qui te consumera). Pravda, občas Roussel sklouzne k natahování a jisté repetici připomínající digitálního autopilota Hanse Zimmera, ale komplexnosti „dvojalba“ to nijak neubírá.

Nejlepší skladba: La lettre de Buckingham

On se bojí, Bobby Krlic
Druhý relativní nováček v našem žebříčku a zároveň zástupce hororové hudby. Bobby Krlic složil v roce 2019 hudbu k bizarnosti Ariho Astera Slunovrat a v roce 2023 si spolupráci zopakovali u dalšího společného filmu On se bojí. Obsesivně snová alegorie na traumata z dětství s Joaquinem Phoenixem v hlavní roli zamotala spoustě diváků i kritiků hlavu, a zdaleka ne každý z ní byl tak nadšený jako já. Ale pokud jde o soundtrack, můžu ho směle zařadit do toho nejpovedenějšího za loňský rok. Proč? Protože je divný. Ostatně jak by taky nebyl, když pojednává o pocitech hlavního hrdiny, jehož nitro je všechno možné, jenom ne normální. 

Hrůzostrašně fascinující Odyssea dospělého chlapa s duší a problémy malého kluka se z plátna úspěšně přenesla i na Krlicovo album. A vy se budete bát. Melodie mají blízko ke kakofonii (Always with Water) a vás z nich bude mrazit v zádech. Táhlé pasáže zničehonic prořízne zvuk, který vás zvedne ze židle. Krlicovi se ovšem podařilo udržet to hudební strašení na uzdě možná víc než Asterovi vlastní film – jeho album je zajímavé, hudebních motivů je zde požehnaně a nemají tendenci se opakovat. A dávají dohromady pomyslný strašidelný dům plný hudebních dveří, které budete mít chuť postupně prozkoumávat, protože vás bude zajímat, co se za nimi skrývá. A budete se toho bát.

Nejlepší skladba: Stuck Outside

Indiana Jones a nástroj osudu, John Williams
V dlouho očekávaném posledním dobrodružstvím neohroženého archeologa se vrátil nejen Harrison Ford, ale i Spielbergův dvorní skladatel John Williams. Ten ovšem minulý rok oslavil 91. narozeniny, takže se s mírným napětím čekalo, jestli mu věk a zdravotní stav dovolí zasednout k notové osnově. Ostatně i „mnohem mladší“ Steven Spielberg (77) přenechal režijní křeslo Jamesi Mangoldovi, takže proč něco takového nemohl udělat i Williams? Ten to sice původně zvažoval, ale nakonec prohlásil, že když se zvládne vrátit Ford, tak on taky. Naposledy. A my můžeme konstatovat, že výsledek předčil veškerá očekávání. Bez ohledu na váš dojem z filmu je totiž poslední Williamsův soundtrack naprosto famózní. A nemám tím na mysli pouze samotný ústřední motiv („The Raiders March“) složený v roce 1981 pro Dobyvatele ztracené archy. Jistě, jakmile ve filmu i na albu zazní, rázem na vás dýchne ta pravá dobrodružná atmosféra vonící exotikou. Ale soundtrack k Nástroji osudu nabízí mnohem víc než pouhé reprízování hudby k předchozím dílům. 

V mnoha směrech jde svou vlastní cestou a pouští se do neznáma stejně jako ten Indy. Už první skladbou (Prologue to Indiana Jones and the Dial of Destiny) vás provede několika novými melodiemi, a to v důvěrně známém orchestrálním aranžmá plném smyčců a dechových nástrojů. Na ústřední motiv tady budete čekat marně a je to jedině dobře. Williams totiž ví, jak správně pracovat s dynamikou. Nejdřív vám raději představí nově složenou hudbu (Helena’s Theme) a teprve poté vám naservíruje to, na co čekáte (Germany, 1944). Další pecka na vás čeká ve skladbě Auction at Hotel L’Atlantique, jejíž nápaditost a hravost dalece předčí vlastní (byť povedenou) scénu z filmu. A tak to jde až do poslední skladby, kdy se s vámi Indy s Williamsem rozloučí. Nadobro. A vy už v tu chvíli budete vědět, že i po čtyřech albech vás Williams dokázal překvapit svou tvůrčí invencí a pokud film nedopadl úplně podle vašich představ, soundtrack vám to bohatě vynahradí. Rozloučení geniálního skladatele Johna Williamse s autorskou tvorbou tak dopadlo nad veškerá očekávání.

Nejlepší skladba: Auction at Hotel L’Atlantique

Chlapec a volavka, Džó Hisaiši
Nechci tvrdit, že soundtrack ke kouzelnému animáku Hajao Mijazakiho Chlapec a volavka od Džó Hisaišiho se do naší top 10 dostal vyloženě za zásluhy, ale je to tak. Ostatně za těch několik desítek filmů, které tento letitý matador hudby k anime filmům a seriálům studia Ghibli složil, si vaši pozornost bezesporu zaslouží. Můj soused Totoro, Princezna Mononoke Cesta do fantazie... všechny tyhle pecky doprovází kouzelná hudba Džó Hisaišiho. To ale neznamená, že by jeho poslední soundtrack neobstál sám o sobě. Právě naopak. 

Jednoduché tóny klavíru vás okouzlí a provedou vás celým albem. Tam, kde jiní skladatelé pracují s obrovským hudebním aranžmá, si Hisaiši pro dosažení monumentálnosti vystačí s jednoduchostí až prostotou (Gray Heron). Jeho alba se díky anime filmům, pro něž jsou určena, vyznačují krátkými skladbami, což klade na skladatele velké nároky, protože musí vystihnout vše podstatné v relativně krátkém čase. Hisaišimu k tomu na jeho posledním albu stačí v podstatě několik tónů (Adolescence). A v tom spočívá jeho genialita, protože v těch několika málo tónech s pomocí dvou nebo tří nástrojů dokáže odvyprávět naprosto vše (The Last Smile).

Nejlepší skladba: The Curse of the Gray Heron

Oppenheimer, Ludwig Göransson
Pokud jste měli pocit, že filmy Christophera Nolana jsou neodmyslitelně spjaty s hudbou Hanse Zimmera, není to úplně pravda. Před Zimmerem tu byl David Julyan (Memento, Dokonalý trik) a po něm Ludwig Göransson (Creed, Black Panther). Ten s Nolanem spolupracoval už na Tenetu a zřejmě filmovému mágovi Nolanovi vyhovoval natolik, že mu svěřil i Oppenheimera. A švédský skladatel se mu odvděčil hudebním dílem přesně zapadajícím do Nolanova intenzivního audiovizuálního stylu, který má tendenci diváka zarazit co nejhlouběji do sedačky. Ostatně za svůj soundtrack plný extrémních hudebních protikladů (od štěpné jaderné reakce po nečekaně niterní tóny lidských pocitů a emocí) čerstvě obdržel Zlatý globus. 

Při poslechu jednotlivých skladeb budete mít pocit, že sedíte Oppenheimerovi těsně za zády a slyšíte hudbu hrající v jeho mysli. Göransson stvořil celou řadu fantastických hudebních motivů pro tak obtížně uchopitelná témata, jako jsou fyzikální zákony a teorie (Quantum Mechanics, Gravity Swallows Light), takže bych se vůbec nedivil, kdyby tím zvýšil zájem o fyziku stejně jako Top Gun svého času zájem americké mládeže o vstup do armády. Pokud vás ve filmu překvapilo, že pro samotný jaderný test Nolan záměrně nepoužil žádnou hudbu a nechal diváka tonout v jaderné explozi úplně potichu, na albu vám to nijak vadit nebude. Soundtrack k Oppenheimerovi totiž v tomto směru nabízí několik skvělých alternativ, při jejichž poslechu se vám bude zdát, že slyšíte štěpení atomu (Fission, Manhattan Project). V pomyslné kontradikci ke všem těm fyzikálním melodiím si Göransson přesto uvědomuje, že Oppenheimer je příběh o lidech a ne o atomech, proto je jeho album plné rovněž nádherných lidských pasáží (Meeting Kitty, Destroyer of Worlds a Oppenheimer).

Nejlepší skladba: Destroyer Of Worlds

Stvořitel, Hans Zimmer
Hans Zimmer býval synonymem pro skladatele, jehož každý nový soundrtrack jste prostě museli mít. Pecky jako Skála, Pearl Harbor, Gladiátor nebo Piráti z Karibiku jsou absolutní žánrovou klasikou a mají svoje nesmazatelné místo ve zlatém fondu filmové hudby. Jenže množství hudby Zimmerem produkované společně s rozšířením (rozuměj kopírováním) jeho typického stylu napříč všemi filmovými žánry s sebou přineslo i jistý pokles vysokého standardu, který Zimmer ještě před časem nabízel. Proto jsem k jeho soundtracku ke Stvořiteli přistupoval bez větších očekávání. A vyklubal se z něho velmi příjemný zážitek, značně překonávající kvality samotného filmu Garetha Edwardse. 

Pokud jsem u Třech mušketýrů chválil, že film i hudba jedou ruku v ruce na hodně vysoké úrovni, u Stvořitele se to tak úplně nepovedlo. O to větší překvapení je hudba, která vás opět utvrdí v tom, že Zimmer si svou pověst dokáže kdykoli obhájit. Když zrovna chce. A u stvořitele zrovna evidentně chtěl. Začátek (They’re Not People) sice nenabízí nic moc zajímavého a pracuje pouze s ambientní hudbou bez výraznějšího motivu, hned další skladbou (A Place in the Sky) si o vaši pozornost okamžitě řekne volbou netradičních melodií a nástrojů. Jistě, pod tím vším zajímavým jede pořád ten svůj zimmerovský zvukový balast, který sype z rukávu v každém filmu, ale v několika skladbách dokáže vyždímat neuvěřitelné emoce (Heaven, True Love), čímž si suverénně obhájí svou pozici filmové hudební legendy.

Nejlepší skladba: True Love

Úsvit, Simon Goff
Zástupcem českých luhů a hájů na poli filmové hudby je soundtrack k filmu Úsvit. Režisér Matěj Chlupáček si pro svůj nový film vybral britského hudebníka a skladatele Simona Goffa, který vám dokáže, že kvalitní filmová hudba se skládá i pro české filmy. Jenom musíte trochu hledat. A být trpěliví. Povedené dobové drama říznuté detektivní zápletkou s Eliškou Křenkovou v hlavní roli si o kvalitní hudební doprovod vyloženě říká a díky Simonu Goffovi ho také dostala. Chtělo by se napsat, že Goff zde zúročil zkušenosti získané z hudební spolupráce s Jóhannem Jóhannssonem (Teorie všeho, Sicario) a především Hildur Guðnadóttir, s níž spolupracoval na Jokerovi a Černobylu, za což byli odměněni cenou Grammy. Ale tím mu nechci ubírat zásluhy za povedené skóre k Úsvitu. 

Na něm se nezapře, že Goff je vynikající violista, takže nikoho nepřekvapí, že ústřední motiv složil Goff právě pro violu. Jediným negativem soundtracku je smutný fakt, že původní hudby nesložil Goff zase tolik a některé skladby pochází z jeho staršího alba Vale z roku 2021, do něhož se režisér Matěj Chlupáček zamiloval natolik, že ho chtěl mít ve filmu za každou cenu. Ale pokud jim tenhle cheating odpustíte, dostanete podmanivou hudbu ideálně padnoucí ke kontrastu mezi panenskou slovenskou přírodou a činorodou rukou lidské civilizace přetvářející v rámci pokroku všechno kolem sebe k nepoznání. V opačném případě si jako zástupce české filmové hudby zařaďte třeba Jana Šlésku a jeho povedený Bod obnovy.

Nejlepší skladba: Úvodní titulky

Zabiják, Trent Reznor, Atticus Ross
Na nový film Davida Finchera jsme čekali tři roky a po životopisném Mankovi se čekalo hodně. Jenom ne to, co jsme nakonec dostali. Namísto temné niterní zpovědi nájemného vraha nám Fincher zcela škodolibě naservíroval něco úplně jiného a pro mnohé to znamenalo rozčarování. Jenže to by nebyl Fincher, kdyby si s divákem v této komiksové adaptaci trochu nehrál a úmyslně ho nevodil za nos. A k tomu mu posloužili i jeho oblíbení hudebníci z Nine Inch Nails – Trent Reznor a Atticus Ross. Ti dva se věnují filmové hudbě už mnoho let a od Sociální sítě (2010) pracovali na každém Fincherově filmu. V žádném případě si ale nepleťte jejich hudbu k Zabijákovi s písničkami The Smiths, které si postava Michaela Fassbendera pouští při práci. To je úplně jiná kapitola. 

Zabiják Reznora a Rosse je někde jinde. Tak jak (záměrně!) skřípe Fassbenderovo počínání v protikladu s jeho vnitřními monology, tak bude zpočátku skřípat i vaše představa o tom, jak má vypadat hudba k takovému filmu. Výsledek naservírovaný Reznorem a Rossem totiž připomíná piknik s papírovými tácky se stříbrným příborem. Jejich hudba je všechno možné jenom ne temná, osudová, depresivní nebo brutální. Zkrátka nic, co by člověk čekal od alba s názvem Zabiják. Samotný ústřední motiv (The Killer) tuhle kategorii možná ještě splňuje, ale následně se soundtrack „rozjede“ do melancholických zákoutí pocitů a myšlenek Fassbenderova podivného profesionála (The Hideout). Slizké, odporné a zkažené věci se samozřejmě taky dostaví (Stick To The Plan, The Brute Pt 1 a 2) a zarazí vás mj. prolínáním filmových zvuků do filmové hudby, ale nebudou k posluchači o nic smířlivější než celkové album. A za to si Reznor a Ross zaslouží vaši pozornost.

Nejlepší skladba: Fuck.

Celý život, Matthias Weber
Německý skladatel Matthias Weber se věnuje především skládání hudby pro televizi. To samozřejmě není samo o sobě špatná vizitka, ale ruku na srdce, těch televizních melodií si člověk při souběžném mobilování a dalších běžných domácích činnostech prostě moc nevšimne. Na druhou stranu Weber si skládání pro velké hollywoodské fláky vyzkoušel po boku Hanse Zimmera (Pearl Harbor) a Trevora Jonese (Liga výjimečných), takže si své ostruhy ve filmové hudbě už vysloužil. Jeho soundtrack k podmanivému vysokohorskému dramatu Celý život přesto zdaleka překračuje jeho běžnou tvorbu. Podařilo se mu totiž napojit se na dramatickou poetiku režiséra Hanse Steinbichlera a společně s ním odvyprávět příběh obyčejného člověka, jemuž se hory staly osudem. 

Pro své ústřední motivy použil namísto rozmáchlé orchestrální hudby plné dechových nástrojů nebo stočlenného sboru prosté melodie zahrané na klavír, housle nebo violoncello.  Ale jsou natolik geniální, že vás budou drtit osudovostí ještě dlouho poté, co zazní poslední tóny. Hned první skladba (Young Egger) s vámi zacloumá a emočně naladí na hluboký hudební prožitek. A to platí prakticky o všech jednotlivých skladbách i celém albu jako celku. Jak budete procházet Eggerovým životem, budete míjet neskutečně jímavé melodie (Independence) a přemýšlet, co vám to sakra spadlo do oka (Marie). Tahle životní cesta se po filmové i hudební stránce jednoznačně povedla.

Nejlepší skladba: Independence