5. Zběsilost v srdci, 1990, r. David Lynch
Cage se skrze elvisovské grimasy a tvrdý jižanský akcent prozpíval k výkonu, v němž se stal ztělesněním tvrdošíjné lásky. Ta je naplněna skrze jednoduchý příběh o naprostém milostném vzplanutí dvou rozvášněných mládežníků, kteří se oddávají procítěnému sexu, divokým koncertům a utíkání před najatými vrahy. Podmanivé pohledy hlavního hrdiny podtržené láskyplným vyznáním skrze Elvisův song Love me tender se tu náramně doplňují s laškovnou, někdy až zvrhlou rozverností Laury Dern. Díky jejich uhrančivosti pak divák velmi snadno věří, že tyhle dva se pro sebe narodili, a fandí jim v každém jejich činu a gestu. Cage tu brilantně mísí soustředěný výkon se zběsilou vášní. A to vše v bundě z hadí kůže, které nikdy předtím nebyly takhle sexy. A vlastně ani nikdy potom. (Jokolo)

4. Tváří v tvář, 1997, r. John Woo
V druhé půlce devadesátých let byl Nicolas Cage nejen jednou z největších filmových hvězd, ale úspěšně se etabloval jako akční hvězda. V Tváří v tvář navíc dostal unikátní příležitost urvat se herecky z řetězu. Ne že by se tak stalo poprvé, tehdy ovšem diváci nebyli úplně zvyklí na to, co se později stalo jeho trademarkem. Naštěstí to fungovalo. Polda John Travolta, který dopadl teroristu Cage, musí podstoupit speciální operaci a vyměnit si se svou nemesis ksichty. No a pak si místo Travolty s Cagem jdou po krku Cage s Travoltou… však to znáte. Cage tu dostal šanci zahrát si stoprocentního maniaka, respektive chladnokrevného poldu, který s jeho obličejem musí předstírat, že je stoprocentní maniak. Na do extrému tlačené herectví obou pánů je radost koukat, stejně jako na přestřelky a honičky hongkongského mistra akce. Cage si spolupráci a volnost, kterou od režiséra dostal, absolutně užívá a předvádí tu jeden ze svých nejdivočejších, ale nejzábavnějších výkonů vůbec. (Mr. Hlad)

3. Leaving Las Vegas, r. Mike Figgis
První (a zároveň předposlední) Cageova nominace na Oscara přišla roku 1996 za chválené drama Opustit Las Vegas (známější pod původním názvem Leaving Las Vegas) – a rovnou hercovi vyneslo i sošku. Jeho excesivnost zde totiž skvěle zapadla do příběhu sebevražedného alkoholika, který se hodlá ve městě hříchu upít k smrti. Sebedestruktivní plán naruší setkání s prostitutkou v podání Elisabeth Shue a právě na těchto dvou skvělých hereckých výkonech tato depresivní antiteze Pretty Woman stojí. Na jednu stranu sledujeme drsné psychologické drama o boji se závislostí a životními porážkami, zároveň se však jedná o citlivou a neotřelou romanci. Jistě za to může už literární předloha, jejíž autor John O’Brien hojně vycházel z vlastních zkušeností a nedlouho před natočením filmu skutečně spáchal sebevraždu. Ani film není jednoduchou a příjemnou podívanou, nabízí však jeden z nejvybalancovanějších Cageových výkonů. (Rimsy)

2. Adaptace, 2002, r. Spike Jonze
Jeden z Cageových nejsoustředěnějších neurotických výkonů v jednom z nejoceňovanější filmů tohoto století. Adaptace je scenáristický uroboros Charlieho Kaufmana, který se na počátku zakousává do svého předchozího snímku a debutu V kůži Johna Malkoviche. Pod režijním vedením Spikea Jonze zde Nicolas Cage ztvárňuje jak tvůrce scénáře Kaufmana, tak jeho fiktivní dvojče. Hlavní hrdina Charlie je zakřiknutý úspěšný scenárista, který má problémy s adaptací ve společnosti, zatímco jeho bezprizorní bratr Donald žádné takové starosti nezná. Charlie se urputně snaží adaptovat román The Orchid Thief Susan Orleanové (Meryl Streep), a to tak, že se chce vyhnout klasickým americkým scenáristickým konvencím. A šíleně pohoří. Adaptace je film prodchnutý narcistní sebenenávistí a sebehanou a mizérie Cageova hrdiny způsobená tím, že svým psaním nedokáže „učinit květiny fascinující“, nedovoluje spustit oči z plátna. Jak je u Kaufmana zvykem, film nabízí několik rovin příběhu, a ještě více rovin metakomentářů, kdy fantasticky pracuje s konceptem podvojnosti: dva bratři, dvě adaptace – ta v přírodě symbolizovaná orchidejemi a ta umělecká, která má zajistit přepis románu do filmového scénáře. (krauset)

1. Skála, 1996, Michael Bay
Čiré devadesátky a nejlepší Cage, Bay, Harris, k čertu, možná i Connery. Tenhle film v redakci snad všichni bez ostychu milujeme, s dabingem i v originále, v televizi i na plátně, ať už ho hrají v létě, či v zimě. Sám Nic tu pak nehraje žádného typického akčního drsňáka – tuhle roli do velké míry přebíra sám Connery – ale místo toho je to takový sympatický trouba, který má dost kliky i důvtipu na to, aby události snímku přežil a ještě jimi náramně protáhl nadšeného fanouška akčního žánru. Ve Skále se zkrátka sešlo všechno to správné, co na filmech milujeme, a Cage měl tehdy zatracené štěstí, že Stanleyho Goodspeeda nakonec odmítl Schwarzenegger, jemuž se nelíbil scénář. Nejen, že by totiž s ním v hlavní roli Skála vypadala asi dost jinak, ale navíc bychom přišli o jednu z nejlepších chemií, jaké jsme v devadesátých letech zažili. I to je zásluha božího Cage, bez něhož by ty poslední čtyři dekády ve filmu byly zatraceně chudší. (do_Od)