5. Tenkrát v Hollywoodu (2019), r. Quentin Tarantino

Tenkrát v Hollywoodu není zrovna příběhově nabušeným snímkem a jedná se v podstatě „jen“ o retro výlet do zlaté éry v Hollywoodu, kterou Quentin Tarantino miluje a obdivuje. Jenže i přesto jde o stylisticky a režijně o jeden z jeho nejvyzrálejších filmů, jenž léty rezonuje a dokáže v jednotlivých pasážích servírovat výtečně napsané postavy a poctu filmům jako takovým. Role Brada Pitta pak patří mezi největší klady Tarantinova počinu. Jeho kasdér Cliff Both je totiž synonymem slova cool. Je to pohodář, co si svým lišáckým úsměvem ihned omotá diváka kolem prstu a je jedno, jestli zrovna bloumá po place, sundává si košili nebo dává na držku Bruci Lee. Pitt je tu stylový a správně neokázalý za každé situace a přesto zůstává hezky prokresleným a živým charakterem i bravurní poctou všem kaskadérům. Ve světle jeho jiných ikonických rolí se zdá být trochu paradoxem, že Pitt získal svého jediného Oscara právě za roli, v níž je „jenom cool“. Rozhodně to ale není Oscar nezasloužený. (Spooner)

4. Podfu(c)k (2000), r. Guy Ritchie

Fantastická rolička, která udělala „vlnu", jež nečekal ani Pitt, ani Ritchie. Hollywoodský herec chtěl s britským režisérem Sbal prachy a vypadni spolupracovat tak moc, že přijal roli boxera, ačkoliv se bál, že se po Klubu rváčů zaškatulkuje. Vysekaný z Fincherova filmu tu sehrál roli cikánského postrachu jménem Pikey Mickey, co jednou ranou pošle k zemi kohokoliv. Původně měla mít postava londýnský akcent, ale Pittovi to nešlo přes jazyk. A protože se kritika po Sbal prachy a vypadni po Ritchiem vozila, že jeho postavám není rozumět, napsal Pittovi do pusy postavu, jejímuž přízvuku nerozumí ani ostatní ve filmu. A Pitt si svého Rockyho z maringotky užil tak královsky, že dodnes patří k vrcholům jeho kariéry. Kdo neviděl, ten ať si fofrem doplní. Dost možná takhle v půlce prosince uvidí film roku. (Imf)

3. 12 opic (1995), r. Terry Gilliam

Za Gilliamových 12 opic si Pitt připsal první z dosavadních čtyř hereckých nominací na Oscara, a to zcela zaslouženě. V psychiatrické léčebně zavřený extremista Jeffrey si krade scény pro sebe dokonce tak moc, že jeho vyšinutá přítomnost nutí i kameru k nepřirozenému vychýlení. Gilliam přitom na začátku natáčení nebyl z obsazení Pitta příliš nadšený, před premiérou 12 opic však oklahomský rodák zazářil hned v několika hitech a marketingově tak Gilliamovu dystopickému sci-fi velmi pomohl. A rozhodně nejen marketingově – k umírněnějšímu výkonu Bruce Willise přidal Pitt živelnost a strhující energičnost, díky čemuž jejich interakce patří k vrcholům dodnes fascinujícího snímku. (Rimsy)

2. Klub rváčů (1999), r. David Fincher

Neskutečná šleha. Nestárnoucí pecka. Mistrovské dílo na efektním povrchu i ve filozofujících hloubkách. Brad Pitt se vrátil za stvořitelem svého megahvězdného statutu Davidem Fincherem a natočili spolu dokonalou adaptaci mistrovské novely Chucka Palahniuka. Existenciálně sytá, nadčasově trefná a cynicky sofistikovaná cesta do těl i duší mladých chlapců z přelomu století se stala mnohovrstevnatým opusem, jenž na jednu stranu fascinuje svým dravým videoklipovým vizuálem, zároveň ale dokáže dodnes rezonovat vystižením vnitřního chaosu a odcizenosti ve velkoměstě na konci 20. století. Masterpiece. Nejen díky Pittově kreaci „snově krásného, drzého i přímočarého“ Tylera Durdena… (Cival)

1. Sedm (1995), r. David Fincher

Gamechanger. Po všech stránkách. Mistrovsky natočená a odvyprávěná detektivka, po níž několik následujících let prakticky všechny žánrové filmy chtěly vypadat podobně. Tma, špína, déšť, deprese, úzkost, nepřátelské město, do toho dva policajti, kteří se snaží přežít a sériový vrah, jakého filmový svět do té doby a možná ani po tom neviděl. Sedm je nepříjemná a zlá podívaná, která se člověku dostane pod kůži a vymačká z něj všechno pozitivní, co v něm bylo. Jen aby ho nakonec, když už se objeví střípek naděje, zadupala do země. Sedm změnilo pravidla žánru. Pravidla Hollywoodu. Zároveň ale dalo velkou příležitost Bradu Pittovi v době, kdy se pokoušel svět přesvědčit, že není jen hezkým ksichtem, ale i hercem, jehož je potřeba brát vážně. Po boku zkušenějšího Morgana Freemana se rozhodně neztratil a finále patří jen a jen jemu. Takže asi můžeme říct, že to zvládnul. (Mr. Hlad)