Legendární Luc Besson, režisér Pátého elementu, Leona nebo Brutální Nikity, se vrací do kin se zajímavě vypadajícím dramatem DogMan o muži, který s pomocí desítek psích kamarádů bojuje proti světu, jenž mu nikdy nedal nic zadarmo. Dočkali jsme se dobrého filmu a návratu velkého režiséra, nebo Besson zase šlápl vedle? 

Jak to vidí imf:
Luc Besson je zpátky a dokazuje, že i po dvou dekádách komerčního "patlání" dokáže natočit osobitý snímek, jež odkazuje k jeho devadesátkovým počinům. Psina s francouzským Jokerem v amerických kulisách ale narativně kličkuje okolo jednoho výslechu na policejní stanici jako teriér kolem parku plného veverek. Vypadá to hezky a zároveň to působí syrově, ale mnohem víc než film sám o sobě je to amalgán nejrůznějších inspirací, srdcovek a zkušeností. 

Kdyby DogMana natočil nějaký francouzský mladíček odkojený na videoklipech a snažil se posbírat střípky odjinud a prohnat je efektním audiovizuálem, byl bych pravděpodobně smířlivější. Na začátku kariéry se každý hledá. Tady to vypadá, že se někdo naopak našel na konci. Měl bych Bessonovi gratulovat, protože je to návrat k autorské tvorbě, neučesané, mírně zmatené, ale mnohem autentičtější než dřív. Vlastně ale netuším, jestli si to dobrozdání neschovám do příště. Další Bessonův film, June and John, je nízkorozpočtová romantika opět s pejsky ve vedlejší roli. Tam se bude lámat chleba... nebo spíš keksík pro hodného dobrmana. 

Jak to vidí Rimsy:
Lákavě sestříhaný trailer připomněl, že Luc Besson má navzdory tápání posledních dvou dekád řemeslo stále v malíku. A to potvrzuje i výsledný film, který navzdory trochu natahované, bezmála dvouhodinové stopáže dokáže udržet pozornost a divácká očekávání. Jednotlivé scény dokáže Besson vystavět stylově, občas i vyloženě nápaditě, výsledek se však rozpadá pod tíhou zjevně příliš velikášských ambicí. 

Tahle jokerovská variace se totiž nevyhýbá náboženským a crossdressing motivům, aluzím na Kmotra či Sám doma, cituje Shakespeara a přihazuje odsouzení nefunkčního sociálního systému. Nakusuje toho až příliš, nápady ale ledabyle opouští a nedotahuje do konce. Využívá k tomu spousty patosu i stereotypních postav (v čele s dvojicí tak učebnicových rednecků, že by se od nich celý americký středozápad mohl učit). Caleb Landry Jones je jako krysař, tedy pejskař, nepřekvapivě uhrančivý, ale Bessonova tvůrčí nabubřelost zjevně zase jednou převládla nad ochotou odvyprávět sevřený a smysluplný příběh. Navzdory výše napsanému jde o docela příjemnou žánrovou podívanou, ale Bessonovy velikášské ambice bohužel vyloženě bijí do očí.

Jak to vidí Spooner:
Po dvou dekádách konečně bessonovka, která mě bavila a dokonce v některých momentech přinesla závan starých dobrých režisérových časů. Jenže k úplné spokojenosti tu pořád mnoho chybí. Francouzský matador ve svém pokusu o Jokera se psy dokáže zaujmout hezky načrtnutou ústřední postavou, která i přes psychopatické a vraždící rysy dokáže přijít i s nějakou tou lidskou pravdou a ukázat citlivou stránku. Právě díky skvěle napsané postavě a výtečnému Calebu Landry Jonesovi si DogMan po celou stopáž udrží diváckou pozornost. Besson si navíc tentokrát vybral svou světlejší režijní chvilku a servíruje poctivě odvyprávěné řemeslo, v němž slavný tvůrce vykouzlí několik solidních momentů a závěrečná výživná vyvražďovačka jasně ukazuje, že na to ještě pořád má. 

Jenže ačkoliv je titulní charakter nadějně vystavěný a Besson dokáže v jednotlivostech zabodovat, jako celek nedrží snímek tolik pohromadě. Jedná se tak ve výsledku spíše o průřez zásadními kapitolami DogManova života, jež se však v závěru nepodaří silně a emocionálně vygradovat. Nakonec se tedy jedná o malinko roztříštěné dílo, v němž se navíc i přes značné psychologické pokusy nepodaří v některých situacích pořádně vykreslit antihrdinovo jednání. Což je škoda, protože po režijní stránce je Besson opravdu ve formě a slibný námět si zasloužil daleko hutnější a výživnější tečku než tu, jakou jsme v samotném závěru dostali. Potenciál čtyřnohých mazlíčků byl ale efektně vytěžen a pejskaři si tady jistě přijdou na své.

Jak to vidí Mr. Hlad:
Luc Besson už měl lepší chvilky. Ale je to docela dlouho, DogMan se však v trailerech prezentoval minimálně jako zajímavý snímek, proto mě dost mrzí, že jím je jen napůl. Besson si vzpomněl na doby, kdy točil audiovizuálně dravé podívané s hrdiny, u nichž každý divák musel často dlouze přemýšlet, jestli stojí za to jim fandit. Jeho novinka vypadá hezky a i díky hereckému výkonu hlavního představitele se na ni dobře kouká a až nečekaně rychle uteče. Jenže jde jen o takové naleštěné pozlátko. 

DogMan kráčí – ať už cíleně, nebo ne – ve stopách Jokera, jenže Bessonovi tu chybí pevnější základy, na jakých by mohl stavět. Postupně se z jeho příběhu hrdiny, jenž se ocitl na samém dně a bojoval proti celému světu, stává klipová přehlídka divných samoúčelností, nedotažených témat a osobitých, ale chaoticky prezentovaných nápadů, které by nějakému debutujícímu filmaři zajistili opatrné plácání po zádech s tím, že příště už bude vědět, na co si dát pozor. U veterána Bessona to ovšem dělat nemůžu a nechci. A dost mě mrzí, že se mu celek nakonec rozpadl do hezkého, ale vlastně dost povrchní, rádoby šokující a malinko trapné podívané. 

Recenzi čekejte velmi brzy