David Fincher se na Netflixu usadil a líbí se mu tu. Mohl se tu vyřádit u seriálu Mindhunter, dostal šanci natočit osobní projekt Mank a teď se vrhl na Zabijáka. Komorní thriller, ve kterém Michael Fassbender hraje nájemného vraha, jemuž se jeden kšeft nepovede tak, jak by chtěl. A má to ošklivé následky. Jak se nám líbil?

Jak to vidí Rimsy:
„Největší zhoubou člověka je nečinnost.“ U Fincherovy novinky by měl viset velký disclaimer, že film o cool efektivním zabijákovi je vším jiným než tím, co chcete od filmu o cool efektivním zabijákovi. Fincher podobně jako v Klubu rváčů (ačkoli tentokrát mnohem zřetelněji a doslovněji) ladí satirickou strunu a utahuje si z korporátní touhy po perfekcionismu, odosobněnosti a výjimečnosti. Vychrtlý Fassbenderův vrahoun o sobě smýšlí úplně jinak, než jak se ve skutečnosti chová a největší napětí proto neplyne ani tak z toho, kam se bude jeho velmi čitelný příběh o pomstě ubírat, ale spíše ze zjevného vnitřního rozporu, který velmi vtipně dekonstruuje narativ o nájemných vrazích jako výkladní skříni pragmatismu. 

Zabiják hodně cestuje, ale všechna místa jsou pro něj zcela zaměnitelná. Stejně tak i na lidi, které potkává, nahlíží jenom z hlediska jejich užitečnosti pro vlastní cíle. Za tvrďáckou fasádou se ale neskrývá křehká duše, jak by nám chtěly ukázat jiné filmy, nýbrž… vůbec nic. A tím Fincher říká o současné společnosti posedlé produktivitou a touhou po kontrole víc než dost. Na povrchu je Zabiják „jen“ vypulírovanou, precizně zahranou i natočenou jednohubkou, jejíž příběh působí banálně a zbytečně; při letmém ponoru do interpretačních vod je ale velmi podnětnou satirou, která si zaslouží diváckou pozornost.

Jak to vidí Mr. Hlad: 

Zabiják je vizuálně a herecky strhující podívaná i přes svůj minimalismus. Skvěle se na to kouká, stoprocentně soustředěný Fassbender si chladnokrevného likvidátora, který bojuje s konkurencí a tak trochu i s vlastními emocemi, užívá, je to tak akorát dlouhé a sympaticky nekompromisní. A já jsem se bavil. Navzdory faktu, že jsem si zároveň i celou dobu říkal, že od Finchera bych asi chtěl něco víc než jen precizně natočenou banální story o nájemném zabijákovi, který uklízí bordel. Navíc odvyprávěnou stylem, který je možná až moc divácký.

Paradoxně bych ocenil, kdyby na mě Fincherova novinka měla jako na diváka trošku větší nároky a byla malinko víc nedivácká nebo nepříjemná a víc si hrála s kritikou povrchnosti zabalené do elegance a snahy být cool. Na druhou stranu radši film, který bude divácky až takhle moc přívětivý, než dejme tomu další Refnovo Jen bůh odpouští. Zabiják je dobrý film, který mě od začátku do konce bavil. A moje v podstatě jediná větší výhrada je, že od Finchera, Walkera a Fassbendera jsem asi čekal víc než jen tohle.

Jak to vidí do_od:
Většina filmů je o lidech, kteří patří k „jedněm z mála“. Fincherův Zabiják je zcela záměrně o někom, kdo sám sebe klasifikuje jako „jednoho z mnoha“. A přesně v tom tkví klíč ke čtení celé Fincherovy novinky, která je na první dobrou tak fádní, až je to vlastně úsměvné. Všechno je tu tzv. vzhůru nohama a jinak, než by to mělo být. Režisér známý pro svůj vypiplaný vizuál a hmatatelné napětí si tady tentokrát sám zahrál jakousi roli – roli spotřebního režiséra, který točí film o nájemném vrahovi, co jí mekáč, neustále dokolečka si opakuje vlastní mantru, ale sám se jí přestane řídit hned při prvním větším fuckupu. A Fincher se u toho královsky baví, protože raději evokuje jednoduché časy Úkrytu, ačkoliv na papíře by to přitom mělo být něco úplné jiného. Proč? Protože je mu to fuk. Vítejte do základů nihilismu. 

Namísto složité krimi nebo psychologické sondy do nitra vraha jsme tak schválně svědky de facto obyčejného příběhu o pomstě zbaveného jakýchkoli náročnějších motivů, která by za ideálních okolností ještě navíc neměla vůbec nastat. A když, tak by měla být co nejvíc metodická. Protože její vypravěč ovšem není moc spolehlivý, často si obraz a Fassbenderův voiceover protiřečí, což vede k docela zábavným scénám jako jediná větší akční scéna. Ta mimochodem působí dojmem, že sem vypadla z úplně jiného filmu, a lze ji vnímat jako skoro až úlitbu lidem, co čekali aspoň trochu napětí či akce. 

Zatímco si tak většina diváků bude po zhlédnutí nejspíš klepat na čelo, o čem to teda jakože celé bylo, a proč je to mělo bavit, Fincher si může spokojeně mnout ruce, protože mu tahle hra s diváckými očekáváními zjevně do puntíku vyšla. Bylo to o ničem. Stejně jako život sám. Jen další den v práci. A čím víc nad touhle zásadně nezásadní zprávou přemýšlím, tím víc s Fincherem souzním a za tenhle film mu děkuju.

Jak to vidí Spooner:
Vlastně se těm zklamaným a rozčarovaným reakcím na filmových databázích nedivím. Když se totiž u jednoho filmu opět sejde David Fincher se scenáristou Sedm Andrewem Kevinem Walkerem, divák už prakticky automaticky čeká minimálně jeden z filmů roku. Jenže režijní velikán potvrzuje, že si na Netflixu točí celovečeráky zejména pro radost a nechce divákovi dávat nic zadarmo. A mně to vlastně tolik nevadí. Ano, příběh je naprosto banální a dá se celý odvyprávět ve dvou větách. Fincher ovšem opět potvrzuje pověst totálního perfekcionisty a dokáže svou prací s jednotlivými záběry, zvukem či střihem naprosto pohltit. 

Je to minimalistické, chladné, pomalé, ale i přesto v jistých pasážích zcela vtahující a příkladně metodicky natočené. Za zdánlivě jednoduchou slupkou se navíc skrývá solidní sonda do kůže jednoho chladného vraždícího psychopata, jehož si Fassbender vystřihl s takovou chutí, až mě zase jednou zamrzelo, že ho vídáme před kamerou v posledních letech tak málo. Fincher zkrátka jako by si řekl, že natočí nejjednodušší děj tím řemeslně nejpreciznějším způsobem a v tom obstál na jedničku. Že od něj automaticky očekáváme scenáristicky i myšlenkově hutnější podívané, je pak samozřejmě věc druhá.

Jak to vidí Cival: 
Po zapomenutelném Mankovi jsem se bál, že Fincher ztratil svoje mojo. A obavy se potvrdily. Scenáristicky nepříliš zručná adaptace postavená na (zčásti repetitivních) vnitřních monolozích a velmi mechanickém rozložení do kapitol je sice precizně inscenovaná, ale působí jako pouhý odlesk kdysi nejlepšího světového režiséra. Tipoval bych spíš mistrova epigona, než Finchera samotného, protože celkový tvar je až příliš vágní a nepřináší rozkoš, jakou byste od spojení Finchera s Melvillem a vizuálními vlivy řady sedmdesátkových thrillerů čekali. Není to jízda, jaké točil na přelomu století.

Ale samozřejmě to byl z velké části záměr a ne, není to průšvih. Úvodní půlhodina je velmi působivá, bitka intenzivní a dialog s Tildou Swinton by třeba v sérii o Johnu Wickovi potěšil. Ale na Finchera je toho málo a sedativní tempo i hodně vyprázdněné finále a tedy i celkové vyznění sráží divácký zážitek hodně dolů. Nepatří to zkrátka mezi top filmy roku nebo highlighty samotného autora a rozumím, proč půjde teprve o druhý Fincherův kousek, jenž na ČSFD skončí v modré barvě... 

Recenzi čekejte velmi brzy