Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu. Opět se nořím do zákulisí stávek, odhaduji potenciální dopady, ale také připomínám staletou historii slavného nápisu Hollywood.

Co jsou to vlastně ty tantiémy?

Minulý týden došlo konečně k zásadním posunům na frontě obou hollywoodských stávek, ačkoliv mediálně smetanu slíznou především herci, jejichž strategie překlenovacích smluv je stejně tak kontroverzní jako efektivní. O tom ale až o pár odstavců níže, protože po umělé inteligenci konečně přišla řeč i na další dlouhodobě bolavé místo ve sporech odborových organizací. Herci si totiž začali krátit dlouhou chvíli sdílením šeků za tzv. residuals alias tantiémy. 

Už jsem se to v newsletteru několikrát snažil vysvětlit, ale opakování je matka moudrosti. Navíc se řada lidí spokojí s jednoduchou zmínkou o tom, že jde o jakési všimné, které kličové filmové profese dostávají s každou reprízou či přeprodejem svého filmu či seriálu, podobně jako když zpěvákům zacinkají centy na účtu za každé přehrátí jejich songu na Spotify. Jde o zjednodušující příměr, dostačující při běžné konverzaci. Dnes se ale konečně residuals podíváme na zoubek trochu víc.

Pro běžného člověka je podobný bonus nemyslitelný, takže není divu, že při bitvě o tantiémy laická veřejnost často herce příliš nelituje. Pasivní příjem, který dělal např. ze sitcomových hvězd milionáře ještě dlouho po prvním odvysílání seriálů, je zkrátka až příliš velkým lifehackem. Přitom jde v zásadě o podíl na zisku, který si herci a scenáristé vydupali při poslední společné stávce před šedesáti lety. Tehdy se domluvilo, že z každé reprízy seriálu, z každého přeprodeje do zahraničí, nebo prodeje fyzických nosičů dostanou klíčové profese nějaké to promile, odvislé od rozsahu role, slávy, počtu epizod atd. atd. Složitý vzorec byl však zejména pro herce televizních seriálů v běžném (tzv. broadcast) vysílání velmi, velmi výhodný. Stačilo, abyste pár let šli ze seriálu do seriálu a mohli jste se dobře zaopatřit na stáří, protože vám i při utracení základních honorářů chodily na účet slušné peníze.

Opět je potřeba připomenout, že dolarových milionářů bylo absolutní minimum, možná třicet, čtyřicet herců z celkového počtu 160 tisíc duší, které SAG-AFTRA sdružuje. Stejně tak na podobné podmínky dosáhl tak možná tucet showrunnerů z těch deseti tisíc scenáristů, co stávkují plus mínus za totéž. 

Pro všechny ostatní byly, jsou a budou, tantiémy jen občasným vítaným bonusem, co tu a tam zaplatí elektřinu nebo nákup na další týden. Jejich výpočet byl ještě před deseti lety snadný. Seriál se prodal např. české televizní stanici za fixní částku, nebo se udalo XX kopií na DVD za tolik a tolik. V rámci tzv. syndication se odvysílal v některé z regionálních amerických stanic a vygeneroval konkrétní zisk. Z toho všeho pár šikovných účetních rozpočítalo zisky a natisklo šeky. Jenže pak přišly VOD platformy.

V dřevních dobách začínajícího Netflixu se stanovil nějaký paušál, který se složitě počítal na základě neexistující premisy. Na VOD totiž seriál leží a lidé si ho buď mohou pouštět opakovaně nebo také vůbec. Transparentní dohled nad počtem odvysílání a následným výpočtem tantiém neexistuje. S přibývajícími VOD platformami a jejich původním nebo koupeným obsahem tak vyvstal pro profese závislé na tantiémách velký problém. Tam, kde se dřív šeky generovaly na základě dohledatelných transakcí, tam se nyní vyplácely jednou ročně v částkách, které nešlo brát vážně. Problém je natolik známý, že v Los Angeles existuje bar, kde vám proti šeku s tantiémami nižšími než jeden dolar naservírují drink. A každý den tam prý mají plno.

Internet v minulém týdnu zahltila selfies s šeky na jednotky dolarů či desítky centů. Jedna z hereček úspěšného seriálu Orange is the New Black, jednoho z prvních opravdu úspěšných titulů od Netflixu, sdílela „kulatých” 27 dolarů. Přesně tolik si vydělala na tantiémách za 10 let od premiéry seriálu. Občas almužna přijde, občas nepřijde vůbec, protože VOD seriál nechala „zmizet”, aby nemusela pasivní výdaje řešit. A pro 86% herců tím nastává problém, protože bez těch drobných se nedostanou na hranici ročního příjmu 27 tisíc dolarů, při nichž mají nárok na zdravotní pojištění.

Musí tedy do druhé či třetí práce, nejen během stávky, ale i při plném zápřahu. Už to není o utírání stolů v restauracích a čekání na vysněnou roli. Občas už tu roli máte a stejně musíte večer na směnu v baru. A doufáte, že u některého ze stolů bude sedět áčková celebrita, která vám v rámci solidarity dá tučné dýško, protože kdysi taky byla na vašem místě. Jenže i celebrity teď stávkují a do restaurací chodí méně a méně, čímž na desítky tisíc herců v pozadí vzniká ještě větší tlak.

Hvězdy ve vatě to naštěstí vědí, a tak se kromě osobní účasti na stávce snaží pomáhat i finančně. Do fondu solidarity milionem dolarů přispěli vedle již dříve zmíněného Dwaynea Johnsona také Leonardo DiCaprio, Matt Damon, George Clooney, Hugh Jackman nebo Nicole Kidman. Mezi další štědré dárce patří Jennifer Lopez s Benem Affleckem, Ryan Reynolds s Blake Lively, Julia Roberts, Arnold Schwarzenegger, Meryl Streep nebo Oprah Winfrey. Nutno dodat, že scenáristé mají podobný fond, do něhož přihodil nemalou částku nedávno i Seth McFarlane.

Díky těmto chlebodárcům si herci i scenáristé mohou dovolit dál stávkovat – a když je nejhůř mají nárok na pár tisíc dolarů z fondu, což je ale při životních nákladech v L.A. skutečně jen dočasné řešení. Rozdíl tantiém mezi seriálem na tradiční TV a titulem na VOD? Mezi šekem z prodejů DVD a ze streamu v topce nejsledovanější platformy? Nikoliv desetinásobný, ale stonásobný ve prospěch tradičních médií. Odbory žádají férové podmínky pro všechny. I kdyby měl být kompromis na půli cesty, dlouhodobě na něm vydělají všichni a branže nebude snášet zlatá vejce jen pro hrstku vyvolených, ačkoliv každoročně (údaje SAG-AFTRA z roku 2016) vystaví cca 150 tisíc šeků, drtivou většinu z nich na miniaturní částky.

Když to nejde po dobrém…

Minulý týden jsem se spolu s Ivou Hejlíčkovou a Radomírem D. Kokešem účastnil panelové diskuze, která vyjde jako rozhovor v Týdeníku Echo příští týden. Mluvili jsme o stávce ze všech možných a nemožných úhlů, především pak o jejích dlouhodobých dopadech v případě, že potrvá až do konce roku. Místy jsme nabízeli skoro až apokalyptické vize, včetně totálního zhroucení aktuálního hollywoodského systému a neodvratnosti velkého resetu. Než číslo vyjde na stáncích, bude už situace trochu jiná, protože studia troubí na ústup a předchozí uraženost střídá medový hlas, zvoucí zástupce WGA zpět k jednacímu stolu. Co za tím vězí?

Návrat k vyjednávání je pouze symbolickým gestem, sám o sobě neznamená posun v názorech, ale spíš náznak toho, že období blafování střídá průhlednější politikaření. Přitom se AMPTP dušovala, že teď nechce až do konce prázdnin s nikým mluvit a nechá scenáristy vyhladovět. Chtějí stávku, tak ji mají mít. Jenže herci vytáhli nečekaný trumf, tzv. překlenovací dohody, díky nimž se život v Hollywoodu tak úplně nezastavil.

Poměrně kontroverzní řešení, jež má v řadách SAG-AFTRA mnoho kritiků, během pouhých dvou týdnů vygenerovalo desítky výjimek. Stačilo, abyste doložili, že váš film není financován subjekty spadajícími pod AMPTP, a podepsali dohodu, podle níž budete respektovat všechny podmínky obsažené v návrzích SAG-AFTRA. Mistrovský tah, kterým může odborová organizace při dalších vyjednáváních argumentovat. Když zvládají požadované podmínky plnit menší hráči, proč by to mělo víc bolet velká studia? A mezi menšími hráči je např. i A24, což rozhodně není takový prcek, jak byste si mohli myslet. Tady už skutečně studiovým projektům roste konkurence, k níž by mohly utéct velké hvězdy.

Bobtnající precedens zjevně Hollywoodem otřásl, protože AMPTP mění rétoriku. Příkopy však zůstávají a zasypat je nebude snadné. Ačkoliv se o prudkou změnu situace zasadili především herci, AMPTP chce od pátku vyjednávat jen se scenáristy. Tam jde i o snahu postavit obě odborové organizace proti sobě, trochu jako když v oddělených místnostech vyslýcháte dva kumpány a jednomu se snažíte namluvit, že ten druhý už se přiznal a všechno na něj hodil. Solidarita a otevřenost kapitánů vyjednávacích týmů proto budou důležitější než kdy jindy.

Contentový vlak nabírá zpoždění

Jak už jsem naznačoval minule, Hollywood se po několika měsících stávek musel rozhoupat k nepopulárním opatřením. Emmy se rozdávat nebudou a blockbustery se z podzimních a zimních slotů stěhují na jarní a letní. Prvním velkým hráčem, který stáhnul ocas, byla bezesporu Sony, kde se posouvalo všechno. Pokračování hitu Spider-Man: Napříč paralelními světy je pro jistotu odloženo na neurčito, což pro čtenáře newsletteru není překvapením, protože jak už jsem psal, jarní termín by Sony nestíhala ani v případě běžného provozu. Odložen je však i v podstatě hotový Kraven, takže jde zjevně o snahu zmírnit dopady stávky.

Dokonce i doposud arogantní Netflix nenápadně odsunul několik projektů ze zimních slotů. V případě Netflixu nebo Disney+ však bylo patrné zpomalování ještě před vypuknutím obou stávek, především Netflix má letos jen minimum celovečerních hitů a v peněžence se mu hromadí miliardy. Proč a jak z toho ven, případně jestli vůbec, o tom bude pondělní newsletter pro předplatitele. Budu ho psát v době, kdy už budou venku i kvartální výsledky WarnerMedia, takže to bude mimořádně třaskavé čtení. 

Hollywoodu je sto let

Textík o tomhle krásném výročí mám v seznamu newsletterových témat už půl roku. A vždycky je newsletter tak dlouhý, že se posune zas o týden dál. Dokonce jsem prošvihnul i to přesné datum, kdy bylo Hollywoodu sto let. Tedy rozumějte bílému nápisu Hollywood v kopcích na Los Angeles, nikoliv samotného konstruktu amerického showbusinessu (ten je o několik dekád starší). Tak dnes už konečně, cca měsíc od 13. července, kdy uplynulo přesně 100 let od oficiálního vztyčení legendární atrakce, nabídnu vše, co jste kdy chtěli o slavném nápisu vědět a báli jste se zeptat.

Původní nápis Hollywoodland odkazoval v onom roce 1923 na výstavbu nových domů v kopcích nad L.A. V podstatě šlo tedy o billboard a realitní reklamu. Nápis dokonce díky 4000 žárovkám svítil a původně měl v kopcích stát jen rok, maximálně dva. Náklady na jeho stavbu byly tehdy 21 tisíc dolarů (při dnešních cenách cca 360 tisíc).

Filmová branže, která se v oněch kopcích postupně usadila, vzala název Hollywood za svůj a nápis tak stál na stejném místě dalších deset let. V roce 1933 jeho majitel vypnul osvětlení, protože nechtěl dál platit velké peníze za údržbu nápisu, který už dávno nepropagoval výstavbu nových domů. Ve čtyřicátých letech nápis začal chátrat a mocné vichry odnesly písmeno H. Na nápis Ollywoodland se po pár letech už místní nechtěli koukat a žádali město o likvidaci torza, jehož jednotlivá písmena mají téměř 14 metrů na výšku.

Hollywoodská obchodní komora se dohodnula s městem na renovaci a údržbě nápisu, ale také navrhla, aby se zkrátil na Hollywood, což odkazovalo na již ustálený název místa a nikoliv na dávný projekt výstavby. Zástupci Los Angeles souhlasili a nový, odolnější nápis byl zhotoven z plechu a dřeva. Ani ten však neodolal řádění živlů. V sedmdesátých letech, po obzvlášť silné bouři se roztrhlo první O a třetí odletělo neznámo kam, takže z nápisu zbylo HuLLYWO D. 

Tehdy došlo na veřejnou aukci, kdy si místní patroni mohli jednotlivá písmena pronajmout za 28 tisíc dolarů (110 tisíc v dnešních cenách). Mezi devíti sponzory vyčnívá hlavně rocker Alice Cooper a vydavatel Playboye Hugh Hefner. Nový nápis se díky jejich štědrosti mohl vyrobit kompletně z plechu a podařilo se ho ukotvit do masivních betonových základů. Od té doby ho vítr rozmetal už jenom v několika filmech Rolanda Emmericha.

V roce 2005 byl nápis znovu natřen, aby zářil do dáli. Přímo k němu se nedostanete, je oplocen a pečlivě hlídán, ale uličky pod ním se samozřejmě hemží vyhlídkovými autobusy. Několikrát ho party vtipálků pozměnily, jindy byl terčem zaplacené marketingové kampaně, ale vždy se vrátil do původního stavu. Devět bílých písmen symbolizujících americký filmový průmysl, čekajících poslušně v kopcích na tisíce selfies denně. Sto let tam jsou a další sto budou. Bez ohledu na to, co se stane s továrnou na sny, kterou symbolizují. Je roztomilou ironií osudu, že onen nápis je přetvářkou, adopcí již existující reklamy na jiný produkt, který se pod rouškou filmové magie vydává za nový, originální a „svůj”. Nechám už na vás, kolik paralel s hollywoodským byznysem v daných souvislostech vymyslíte. 

Růžové faux pas

Když jsem minule namátkou zmínil, že Oppenheimer ze zjevných důvodů ještě nemá stanoveno datum japonské premiéry, zaznamenal jsem reakce, že jde o zbytečně ublíženou rétoriku, protože Japonci film nakonec určitě film do kin pustí. Jenže nálada je skutečně napjatá, což dokládá i twitterový incident, kdy se desítky tisíc japonských uživatelů rozhořčily nad zdánlivě nevinným tweetem z oficiálního účtu Barbie filmu, který retweetnul jednu z koláží, kdy Oppenheimer nese Barbie na zádech, zatímco za nimi planou nukleární ohně. Tamní zástupci WarnerMedia se museli omlouvat a couvat. 

Přitom hláška „Tohle léto bude nezapomenutelné” byla poměrně neutrální a až podotek jednoho z uživatelů Twitteru, který ke zprávě doplnil „kontext” a připomněl, že za pár dnů bude výročí svržení bomby na Hirošimu, spustil lavinu nesouhlasných reakcí v duchu „Co byste říkali na to, kdybychom si podobně tropili legraci z jedenáctého září”. Japonci mají samozřejmě na své rozhořčení plné právo, ale původní tweet skutečně nezesměšňuje historické datum, jen se veze na vlně marketingového spojování obou filmů. Barbenheimer skutečně není snahou natřít konec druhé světové na růžovo. A ten výbuch, jenž tvoří pozadí zmíněné koláže, nepochází z exploze v Hirošimě či v Nagasaki, jde o záběr z testu (Trinity), takže i tady jsou obě strany neprávem zjitřené. Dokazuje to jediné, Oppenheimer to nebude mít v japonských kinech jednoduché. Jeho nenadálá popularita logicky oživuje staré rány a zavdává k novým diskuzím napříč generacemi i kontinenty.