Tak už za sebou máme konečně nový flák Christophera Nolana, který sice co se distribuce týče vyměnil Warnery za Universal, všechno důležité z jeho reportoáru ale díkybohu zůstalo při starém, a protože nás bylo tentokrát hodně, pojďme rovnou na jednotlivé dojmy.

Jak to vidí Mr. Hlad:

Šel jsem do kina s tím, že Christopher Nolan přeci nenatočí biografii, že to je málo. No ale ona to v základu minimálně v první hodině a půl biografie je. Trošku hravější co se týče práce s časovými rovinami, především však audiovizuálně nápaditá a strhující tak, že všechny ty akademicky uchcané filmy jako Teorie všeho už v mých očích mají pramalou šanci zaujmout. Nolan navíc v půlce malinko přeřadí výhybku a začne si mnohem víc hrát s jednotlivými dějovými linkami, ale i s žánry, takže po odvážněji pojaté biografii (které IMAX zatraceně sluší) se Oppenheimer chvílemi mění v horor, jindy v psychologické drama a nebojí se být i soudním thrillerem, za který by tvůrcům tleskal i Aaron Sorkin.

Je trochu škoda, že Nolan nemá větší důvěru ve své diváky a vždycky jim nakonec to, co by mohlo pro nesoustředěné působit trochu složitěji, přežvýká do pár vět. Určitě by se mi líbilo, kdyby víc tlačil na linku o zodpovědnosti vědců a vůbec šel víc do hloubky samotného hlavního hrdiny, ale to jsou jen drobnosti. Oppenheimer mě celé tři hodiny bavil, ať už si v něm Nolan hrál s obrazem, zvukem, tempem i žánry, nebo se držel tradičnějších vypravěčských postupů a jen je výrazně opepřil svým audiovizuálním mistrovstvím.

Jak to vidí Rimsy:

Extatické reakce vyšponovaly očekávání na maximum, projekce je však poněkud zchladila. Ano, lepší podívanou pro velké plátno letos nejspíš neuvidíme, ale pořád je to „jenom“ Nolanův film – tedy ohromující podívaná burcující všechny smysly a s jistým místem mezi nejlepšími snímky roku. Jenže také dílo se vzdáleným, nečitelným hrdinou, k němuž se těžko hledá cesta, a především s neodbytným pocitem, že výsledek líp vypadá a zní, než nakolik se svým poselstvím či vypointováním dokáže zarýt pod kůži.

Je dechberoucí, jak strhujícím způsobem se Nolanovi daří prodat v jádru standardní biografii. Vypráví nelineárně, v několika časových rovinách, s občasným zahrnutím vizí a dalších zcizujících prvků – přesto však hlavně díky zvukovým můstkům neztrácí přehlednost a diváckou pozornost na obrovité ploše tří hodin. Stylistické volby stojí za důslednou analýzu, stejně jako Nolanova práce s burcováním diváckých emocí i v momentech, kdy si prostě jen povídá pár kravaťáků. Po skončení tohohle maratonu smyslových vjemů se však vkrádá otázka, co si z toho odnést? Nejspíš to bude třeba zjistit na další projekci – a ideálně zase v IMAXu.

Jak to vidí Cival:

Masterpiece se nekoná. Vlastně si ani tentokrát nedokážu představit, že bych nový kus svého oblíbence narval to výroční topky, což je politováníhodné nedopatření, které se mi stává jednou, možná dvakrát za deset let. Samozřejmě v hlavě zůstane spousta pozitiv po projekci v IMAXu, na královském 70mm formátu, s burácejícím zvukem a sázkou na desítky ověřených ksichtů v dokonale padnoucích dobových oblecích a poutavých kulisách, které znovu mistrovsky snímá kameramanský bůh Hoyte van Hoytema.

Ale… film pro mě předčasně vrcholí v půlce při výbuchu, při další opulentní zvukové i obrazové nolanovské show. Ale když otázky spojené s morálkou, filozofií destrukce i osudy vědců šmahem reflektuje jen v pár krátkých, trochu polopatických epizodkách, zatímco půl filmu topí ve scénách nejrůznějších výslechů a Oppenheimer se definitivně mění v podivně monotónně užvaněné ani-ne-špiónské, ani-ne-politické a ani-ne-soudní dialogové drama. Spousta chlápků si tu na všechno bryskně odpovídá na dobrých 200 stranách scénáře (ne, to není nadsázka), aniž by přišla reálná katarze, dechberoucí dramatické mezihry, byla dopracována nastolená témata nebo dvě instalované ženské postavy měly nosnější scény než „ukaž kozy“ a „ty buď hysterická“.

Famózní forma, tedy ty nádherné obrazy, burácivý zvuk, ponurá hudba a sofistikovaná montáž, která propojuje všechny scény do jednoho energetického proudu z mého pohledu prostě nezastřou, že Nolan točil podle svého nejslabšího, nejméně dotaženého scénáře – a poblíž nebyl ani brácha, ani producentská či scenáristická oponentura, která by ho donutila vyžvejknout se sofistikovaněji a klidně už za dvě hodiny.

Jak to vidí do_Od:

Nemám slov, a neměl jsem jich prakticky už od samotného začátku, kdy se těkavá struktura filmu rozjela těžce intenzivním stylem od prvních sekund a Nolan následně po tři hodiny prakticky nesundal nohu z plynu. Uzpůsobit vypravěčský styl podstatě bomby chce kumšt, jakým podle mého skromného názoru skutečně nedisponuje žádný jiný současný režisér, v případě Oppenheimera to ale není jenom způsob, jakým Nolan vypráví, ale pochopitelně i výběr toho, co konkrétně chce říct, jak to do sebe bude zapadat, nebo čím to celé vyvrcholí. V tomhle ohledu je snímek o strůjci atomové bomby opravdu jednou z nejrafinovaněji poskládaných filmových mozaik, jaké jsem kdy viděl, a vážně moc nepřeháním, když řeknu, že mě hned několikrát odpálil ze sedačky a přinutil mě přemýšlet o věcech, které mě do té doby nikdy nenapadly.

Co víc, v tomto impozantně natočeném, ozvučeném i zahraném tříhodinovém opusu jsem prakticky necítil ani vteřinu navíc, a i když se film v poslední třetině nesl v docela jiném duchu, než by mnozí včetně mě čekali, stále to bylo konstantně tak moc strhující, že i pasáže o kvantové fyzice a vůbec věcech, kterým normální člověk nemá šanci rozumět, byly důvodem k slzám dojetí i jakési hrdosti na to, čeho všeho lidstvo v otázkách vědy v minulosti dosáhlo. Že se pak tohle všechno v průběhu mění na mráz a hrůzu, to už je holt dáno podstatou příběhu, jaký Oppenheimer vypráví. Za sebe ovšem můžu říct, že mě mistr nikdy předtím tak moc emocionálně nezničil, jako tady, a já začínám mít silný pocit, že jsem právě viděl nejen jeho nejlepší film, ale dost možná jeden z nejlepších filmů vůbec. A už se nemůžu dočkat, až si na něj do zoufale vyprodaného IMAXu zajdu za pár dní (nebo týdnů, jak tak koukám...) znova, abych se nechal odpálit ještě párkrát.

Jak to vidí KarelR:

Mistr Nolan si vybral slabší chvilku. Jasně, po audiovizuální, herecké a řemeslné stránce je to strašná pecka, která letos nemá příliš konkurence. Po stránce příběhu jsem se však s Oppenheimerem minul, jelikož se tomu nejnosnějšímu tématu (dopad zavraždění statisíců japonských civilistů na vědce z Los Alamos) skoro nevěnuje a raději se rochní v nekonečném vyslýchacím kličkování. V jádru to tedy je chladná oscarová biografie v mocném nolanovském hávu (tři hodiny dialogových scén se brilantně míchají ve stylu prvních 40 minut Batman začíná), ve které příliš nezaujme armáda postav a není v ní čím budovat opravdové napětí. Hlavní tahákem je spíš tradiční žasnutí nad tím, jak je Nolan působivý realizátor a schopný narativní experimentátor, ale obávám se, že jakmile Oppenheimer sleze z IMAXového plátna, bude se mu u diváků dařit o poznání hůř.

Recenzi čekejte v nejbližších dnech.