Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu.

Netflix a spásná dvě procenta?

Dlouho se hořekovalo nad tím, že na západ od nás si všechny státy zvládly zařídit, aby jim Netflix, Disney+ nebo HBO Max platily výpalné. Pár procent z příjmů do fondu, ať už na natáčení domácích filmů, krmení fondů s pobídkami, nebo investice do infrastruktury kin. Streameři postupem času čelí zdanění i na domácí půdě. V New Yorku čtyři procenta, v Chicagu klidně devět, každé druhé město nebo stát škube platformy na základě rychle vymyšlených zákonů, aby „bylo na chodníky”. Navzdory uvozovkám to není metafora, města si skutečně těmi desítkami milionů dolarů, které od streamovacích platforem vyberou, vylepšují primárně fondy určené na obnovu infrastruktury. Marně se Disney nebo Netflix snažily argumentovat, že kabely, po kterých tečou do obýváků, městu ani státním firmám nepatří. Vyřešilo se to „ani za zábavu” a hotovo dvacet.

V Evropě se jednotlivé státy inspirovaly a za desátek jsou ochotné neházet streamovacím platformám klacky pod nohy. Např. kdo poslušně platí ve Francii, ten může na své platformy dávat kinohity dříve než konkurence, která se platit zdráhá. Podobné vyhrožování zatím zafungovalo všude a streamovací platformy platí od 1 do 10 % příjmů v různých koutech Evropy. Rekordmanem je zmíněná Francie a Itálie. Do francouzského fondu platí Netflix 4 % a dalších 20 % musí investovat do lokálního obsahu. Podobně Itálie si vymínila 12,5 %, ale díky kličce v evropských fondech obnovy získala dokonce 25 % z příjmů. Když se Netflix zdráhal částku vyplatit, italská vláda ho úspěšně zažalovala o 60 milionů EUR.

A my? Seděli jsme se založenýma rukama a sledovali, jak kolem nás roste jeden Lex Netflix za druhým. Až nyní s velkou pompou ministerstvo kultury oznamuje, že Netflix a jemu podobní streameři budou nově přispívat do Státního fondu audiovize 2 % ze svých lokálních příjmů. Je to jedno z nejmenších zdanění v rámci evropských států, ale dvě procenta jsou pořád víc než dosavadní nula. Dohoda by měla platit od roku 2025. Podle částek z okolních zemí však nečekejte, že Netflix spasí rozpočty českých filmů. Velmi pravděpodobně půjde max. o vyšší desítky milionů Kč. 

Indiana Jones a dobyvatelé ztracených peněz

Tenhle klobouk jen tak někdo nezvedne. Mělo to být velkolepé finále, možná i rozkopnutí dveří do další éry a naťuknutí další disneyovské zlaté žíly. A místo toho vlastně ostuda, na kterou bylo zaděláno už od nešťastné premiéry na festivalu v Cannes. Start á la Top Gun: Maverick se nekonal a ani sebedražší marketing nepřehlušil vlažné odborné i laické ohlasy. Henry Jones Jr. si odnesl béčkové CinemaScore a pouhých šedesát milionů z víkendových pokladen v USA a dalších sedmdesát ze zbytku světa. To jsou téměř čísla vysmívaného Flashe, nebo posledních Transformers, nad nimiž se lámala hůl, co se týče budoucnosti celé franšízy. Indy navíc zjevně nestál 250 milionů, o kterých se šušká, ale mnohem spíš cca 330 milionů dolarů. Bez započítaných marketingových nákladů.

To je pro účetní pořádná koule, před níž budou muset utíkat – dost možná po zbytek svých životů. Kde se utrácelo? Všude! Dvacet milionů dolarů pro Forda, nemalá sumička pro režírujícího Mangolda a produkujícího Spielberga, nebo štědrý výplatní den pro trikaře z ILM. Na novém Indym se zkrátka zahojil úplně každý. A všichni doufali, že do kina přijde každý, protože jde přece o milovaného Indyho a dobrodružství pro jeho největší fandy. Jenže fanouškům starého pána s kloboukem už je často před padesát a rádi si počkají na film v pohodlí domova, zvlášť když předplatné služby, na které si snad již brzy pětku pustí, stejně jako všechny předchozí filmy série, je měsíčně vyjde na méně než ten nejlevnější lístek do kina (minimálně v ČR to platí beze zbytku). 

Pětka navíc navazovala na nepříliš pozitivně přijímanou čtyřku, neměla kolem sebe ten buzz pozitivních recenzí a obavy vzbuzoval i digitálně omlazený osmdesátiletý Ford, skákající mezi tuk-tuky. Už po premiéře v Cannes šel tracking raketově dolů, ale víkendový otvírák se vešel i pod odhady modlícího se Disneyho. Ani sedmdesát, ani pětašedesát. Indiana Jones a nástroj osudu se na papíře definitivně řadí mezi severoamerické propadáky. ale nakonec to ještě nemusí být kapitální ostuda. V účetní rozvaze jistojistě účetní spoléhají na nostalgickou Evropu, která žije včerejškem a nejslavnějšímu lovci pokladů ráda přisype z peněženky na důchod, i kdyby před kamerou jen suchým hlasem předčítal telefonní seznam. 

Dokazují to silné starty na hlavních evropských trzích (a… ehm… u nás) a dlouhodobá popularita těch starých hvězd (Tom Cruise) a pořádků (série Rychle a zběsile). Vždyť Rychle a zběsile 10 v Americe otvíral za 67 milionů dolarů – s podobně přefouknutým rozpočtem jako Indy – a teď díky půl miliardě z Evropy a Asie sahá po 700 milionech. Na zaplacení všech účtů to nestačí, ale do budoucnosti se s takovou skororemízou hledí o poznání optimističtěji. Indy má minimálně jeden týden na to, aby vzal rozum do hrsti, protože pak ho přijde u nostalgického publika vystřídat Ethan Hunt a následně i Barbie s Oppenheimerem. To jsou zbraně hromadného ničení, před kterými není úniku. 

Bob Iger to tuší a moc dobře ví, že v následujícím týdnu bude hrát o každičký dolar, protože vysvědčení nového Indyho je vizitkou nejen Igera 2.0 aktuálního CEO Disneyho, ale i Igera 1.0, který svého času vyrazil na nákupy Lucasfilmu nebo Pixaru, jejichž pošramocenou pověst se už několik měsíců snaží léčit. V Hollywoodu nic nejde ráz na ráz, ale opět a znovu se vrací myšlenka, že kontrolní procesy uvnitř Disneyho asi nejsou nic moc, když Iger netušil, jak momentálně rozvrácenému studiu hodlá znovu šéfovat. 

Bob Chapek si „vyžral” tři roky covidu, ale Iger teď musí bojovat s postcovidovou oblevou. Všichni k letošnímu roku vzhlíželi jako k návratu do normálu. Místo toho máme uprostřed letní sezóny výsledky za očekáváním, resp. 2 % za loňským ročníkem, který neuvěřitelně a nečekaně nakopnul Top Gun: Maverick. Žádného takového spasitele tu zatím letos nemáme, a i když Tom Cruise se za týden přihlásí o slovo, globální tracking nové Mission: Impossible při vší úctě miliardu neolízne ani zespoda. Vše zkrátka není tak růžové jako Barbie. Kdo čekal návrat k tržbám před pandemií, ten musí čekat dál, jakkoliv je srovnání zrovna s rokem 2019, kdy vládly hity jako Avengers: Endgame, trochu nefér. Na tuhle vypečenou sezónu letos ztrácíme nedostižných 27 %.

Vyhasínající indická hvězda Disneymu nevadí

Jednou z příčin utěšeně bobtnajícího globálního čísla předplatitelů Disney+ je indická služba Hotstar, která je lídrem obrovského tamního trhu. Pro Disneyho však bylo krmení tohoto budulínka spíše starostí než radostí. Do služby nahnal miliony duší tím, že utratil miliardy za streamovací práva ke kriketové lize, a následně Hotstar nabízel za dumpingovou cenu, takže na každém uživateli div neprodělával. Jenže tehdy se hrálo na počty uživatelů a cílem každé účetní uzávěrky bylo přiblížit se zas o fous k číslům Netflixu. 

Disney měl štěstí, že Wall Street vyhlásil nová pravidla jen chvilku předtím, než se začalo licitovat o kriketu na další období. Původní nákup totiž vyhnal cenu vysoko, což by zaseklo další miliardovou ztrátu do Myšákova účetnictví. A tak si Disney nechal kriket protéct mezi prsty. A dobře udělal! Podle výzkumníků z Ampere tím meziročně přišel o 11 milionů předplatitelů, ale s 50 miliony je pořád s velkým náskokem jedničkou na trhu (Amazon má cca 12 milionů, Netflix zhruba 6). 

Ignorováním kriketu Disney ve tříletém horizontu ušetřil 2 miliardy dolarů. A teď počítejte se mnou. Protože se v Indii předplatné Disney+ prodává hlavně skrz třetí strany, což ještě víc snižuje konečný zisk, vydělá Disney na každém uživateli jen 0.59 dolaru měsíčně (tj. zaokrouhleme to na 7 dolarů ročně – tolik vydělávají na jednotlivých uživatelích západní regiony Disney+ měsíčně!). Při ztrátě 11 milionů předplatitelů a jejich výnosu to dělá ztrátu cca 80 milionů dolarů oproti utraceným dvěma miliardám za kriket. A to se vyplatí. Jednoduchou matematikou se navíc dostaneme k tomu, že kdyby Disney+/Hotstar v Indii nepatrně zdražil, vydělá na tom, i kdyby skokově přišel o půlku předplatitelů. Navíc by pořád zůstal jedničkou na trhu.

Hans Zimmer jako rocková hvězda

Z prodeje hudebních alb už se dnes nikdo neuživí. Pohádkové výdělky jsou v koncertování. To platí v branži už mnoho let a Taylor Swift momentálně předvádí, jak se to má dělat v největším možném měřítku. Jeji aktuální tour má náběh na utrženou miliardu dolarů a za každou odehranou noc přistane zpěvačce na účtu 13 milionů dolarů. Jsou ale skvěle vydělávající hudebníci, které byste na první dobrou netipovali. Do americké Top 25 nejúspěšnějších koncertních turné patří co do objemu prodaných lístků a vydělaných peněz i Hans Zimmer!Jedna z nejslavnějších tváří filmových soundtracků pořád aktivně skládá (obě Duny, loňský Top Gun: Maverick, chystaný prequel Lvího krále), ale zároveň objíždí svět a vyprodává haly s osmatřicetičlenným orchestrem, který spolu s energickým Zimmerem hraje ty nejslavnější fláky. A že jich má Hans ve svém repertoáru požehnaně. Sám jsem byl na několika jeho koncertech a jsou to rozhodně dobře utracené peníze. 

Ve výsledku to pomáhá nejen spořícímu účtu pětašedesátiletého skladatele, ale také popularitě jeho skladeb na streamovacích službách jako Spotify, kde má Zimmer 9 milionů aktivních posluchačů měsíčně (John Williams „jen” čtyři). Podobně se o přízeň publika uchází i Danny Elfman. Ten je vidět (slyšet) na stříbrných plátnech méně často než Zimmer – složil např. nedávný sequel Doktora Strange – ale když loni odehrál na Coachelle set svých největších hitů, vyskočil na Spotify o několik desítek procent vzhůru a už nikdy nespadnul.

Letos se svým Hans Zimmer Live vyprodal úspěšný skladatel všechny koncertní štace, včetně pražské O2 arény. Lístky na rok 2024 budou již brzy v prodeji, momentálně už se ví o dubnových datech pro Velkou Británii a Španělsko.

Snyderovy Star Wars míří na Netflix

Bulvární titulek? Ale kdeže, to jen Zack Snyder láká na svůj Rebel Moon, sci-fi blockbuster pro Netflix, který bude mít premiéru na sklonku letošního roku. Snímek patří do éry, kdy ještě Netflix rozhazoval peníze plnými hrstmi a Snyderův dlouhatánský scénář navrhnul rozseknout rovnou na dva filmy. První z nich měl rozpočet někde mezi 175 až 200 miliony dolarů, což z něj dělá jeden z nejdražších původních blockbusterů téhle platformy. Není bez zajímavosti, že Snyder Rebel Moon už jednou nabízel. Před jedenácti lety přišel do Lucasfilmu, který se právě za 4 miliardy dolarů stěhoval pod Disneyho, a drze si řekl o šanci natočit vlastní Star Wars.

Snyder právě dokončoval Muže z oceli a měl tedy poměrně slušnou vyjednávací pozici. Měl pocit, že při hledání nových uliček pro Star Wars, bude studio svolné k experimentům. Šel na to chytře od lesa, protože se oháněl Kurosawou, který ostatně inspiroval před natáčením prvních epizod i samotného Lucase. Jenže se jeho rebelský film nespoléhal na již existující postavy z původní či prequelové trilogie a navíc měl být pohádkou výhradně pro dospělé, jež by díky eRkovému ratingu ukázala i odvrácenou tvář předalekých galaxií.

U Disneyho poděkovali a slíbili, že se ozvou. Kosmických Sedm samurajů (nebo statečných, chcete-li) nikdy nevzniklo, ale kdo zná Zacka Snydera, ten ví, že si nápady, natočené materiály i cokoliv jiného pečlivě archivuje, protože by se to jednou mohlo hodit. A ten čas nastal právě teď. Nevím, zda je Netflix ohromen tím, jak Snyder několik let vodil na sociálních sítích za nos armádu fanoušků, co pořád doufají v další Justice League sequely. Nevím, zda Netflix zapomněl, že Zackův rozostřený comeback do zombie žánru na platformě nezbořil žebříčky sledovanosti (svého času byl někde na úrovni první Enoly Holmes nebo Projektu Power, dnes se do dlouhodobé topky ani nepodívá). Zasněné vyprávění o vlastních Star Wars je marketingově poněkud předčasným lákadlem (Rebel Moon má premiéru 22. prosince), ale na zaklínadla rytířů Jedi slyší fandové vždy, dvojnásob pak v bezútěšné éře celovečerního sucha.