Vítejte u další sklizně postřehů zpoza showbyznysové opony (delší verzi najdete v mém newsletteru hollywood101.substack.com, který vychází každou středu, a nově je k dispozici i pro předplatitele, jimž nabízí přístup do archivu a bonusový obsah!), aneb co všechno se událo v Hollywoodu za zavřenými dveřmi v uplynulém týdnu.

Kolik má vlastně Nintendo ze Super Maria?

Animovaná videoherní adaptace už utržila skoro 1,3 miliardy dolarů celosvětově a pravděpodobně už letos zůstane v tomto ohledu nedostižným rekordmanem. Hned po premiéře se začaly množit nejrůznější odhady analytiků, snažící se spočítat, kolik z tržeb padne do klína Nintendu. Vztah produkujícího Universalu a japonského videoherního giganta je v tomto případě skutečně nadstandardní, takže nejde o fixní sumu nebo nějaké všimné. Někteří rozumbradové mluví rovnou o miliardě pro Nintendo a schovávají to za dlouhodobé příjmy z kin, prodeje digitálních kopií, televizní smlouvy, VOD pronájmy apod. 

Jinde se dočtete, že při globálních tržbách 1,5 miliardy a odečtu nákladů by si Nintendo mohlo přijít cca na 220 milionů dolarů. Ačkoliv jsem v pondělním placeném postu veškeré boxoffice matematické úlohy rozdrtil na prach, pojďme zas chvilku předstírat, že žádný takový text neexistuje. Náklady na výrobu a propagaci u animovaného Maria jsou odhadem 150 až 170 milionů. 1,5 miliardy na tržbách bude cca 800 milionů v kapse, což znamená cca 650 milionů v zisku, tj. pokud by platilo cca 220 milionů pro Nintendo, jde o třetinový podíl. To zní poměrně věrohodně, Universal by si i tak odnesl velký balík a v případě dlouhodobé spolupráce na dalších filmech, ale i atrakcích v zábavních parcích Universalu, se jedná o vstřícné gesto, které bude generovat další a další miliardy obratu.

Abychom to celé uvedli do kontextu, Nintendo je po poslední účetní uzávěrce v meziročním zisku cca 3,1 miliardy dolarů. Úspěch filmového Super Maria však kromě tučného podílu znamenal i růst ceny akcií Nintenda (ty po premiéře vyskočily o čtyři procenta). 

Mezi další úspěšné adaptace posledních let lze zařadit i Mortal Kombat nebo Uncharted. V prvním případě je úspěch potvrzen i přípravami sequelu, v tom druhém zatím Sony prostřednictvím produkčního labelu s logem Playstationu loví jinde a pokračování nijak hlasitě neslibuje. Nejsou to však partnerství srovnatelná s Mariem, protože Playstation patří pod Sony, resp. filmové studio Columbia Pictures, a autoři herního Mortal Kombatu, NetherRealm Studios, spadají pod konglomerát WarnerMedia, stejně jako Warner Bros., DC Comics, nebo HBO. Nikdo se tak s nikým o nic nedělí, protože jde o entity pod jedním byznysovým deštníkem.

Doma v Japonsku má filmový Super Mario utrženo už skoro 70 milionů dolarů. To jsou moc pěkné peníze i ve srovnání s Top Gun: Maverick, který se mimochodem v Japonsku pořád ještě promítá a tento týden oslavil ROK nasazení v místních kinech a stal se oficiálně nejúspěšnějším filmem Toma Cruise v Japonsku, když o pár set dolarů překonal Posledního samuraje (oba filmy dosáhly místních tržeb 101,5 milionů dolarů). 

David Zaslav zasahuje aneb jak naštvat úplně všechny

Už minule jsem psal o tom, že spuštění staronové platformy (HBO) Max se neobešlo bez technických problémů. To jsem ale ještě netušil, že v designu nového rozhraní se nachází „chybička”, která naštve nejen stávkující scenáristy, ale vlastně úplně všechny. Exekutivci přísahají, že o tomhle zlepšováku nevěděli, takže se to zase všechno hodí na programátory. Faktem je, že se pod položku „tvůrci” smíchali producenti, režiséři a scenáristé. Zejména u seriálů je z toho půl strany jmen bez ladu a skladu, kdy jsou vedle sebe showrunneři a lidi, co na place maximálně tak nosili kafe.

Porušuje to pravidla všech zúčastněných odborových organizací (WGA, DGA, PGA), takže za to WarnerMedia Discovery samozřejmě okamžitě začali dostávat čočku nejen v médiích. Nějaká dobrá duše prý chtěla vše „zjednodušit”. Vzhledem k tomu, že existují velmi přísná nařízení o tom, kdo má kde být uveden a v jakém pořadí, lze jen těžko uvěřit, že by podobné systémové řešení prošlo schvalovacím procesem. Zmíněný zlepšovák je nicméně natolik neprůstřelný, že náprava bude trvat týdny.

Stamiliony v povětří

A když už jsme u těch exekutivců, ze stávkového štábu scenáristů (zítřejším dnem stávka oslaví první měsíc, kolik nás jich asi ještě čeká?) se rozesílaly otevřené dopisy akcionářům Netflixu nebo Comcastu (Universal/Peacock). Vedení obou společností totiž právě své akcionáře prosí, aby retroaktivně uvolnili fondy pro vypořádání loňských odměn vyššího managementu. V případě Netflixu jde cca o 166 milionů dolarů, Comcast žádá o 130 milionů. Zástupci WGA vypočítali, že splnění veškerých jejich požadavků by Netflix stálo „jen” 68 milionů, v případě Comcastu jde dokonce o „pouhých” 34 milionů. 

Typický příklad křiku „dejte ty peníze radši nám”, který skončí jako vždycky. Odměny se odsouhlasí a vyplatí v plné výši. Do druhého měsíce stávkování tak jdeme bez sebemenší snahy vrátit se k vyjednávání. A natáčení některých větších hollywoodských filmů už se rozeběhla, takže si můžeme pomalu psát statistiku filmů, na nichž bude absence scenáristů jednoznačně poznat. Ryan Reynolds ve třetím Deadpoolovi má zakázáno improvizovat, což může být pro disneyovské pokračování úspěšné série polibek smrti. Stejně tak se lze obávat o natáčení čtvrtých Mizerů a hollywoodská tsunami nedopsaných vět, scén a filmů bude v následujících týdnech jen nabírat na síle.

Soudničky znovu zasahují

Původně jsem chtěl napsat pár odstavců k dalšímu dějství bitvy Rona DeSantise a Disneyho, ale když ono se to celé vyvíjí tak rychle, že bych vlastně jen opakoval včerejší a předvčerejší palcové titulky. Takže ve zkratce: Ron se snaží dostat „woke” Disneyho na lopatky a naklonit si tak voliče do primárek, zatímco namíchne půl Floridy. Disney už dřív v reakci na tuhle hospodskou bitku zaříznul miliardovou investici a přesun tisíců pracovníků z Los Angeles na Floridu. V plánech na další dekádu stále zůstává sedmnáctimiliardová investice. Disney pravděpodobně doufá, že Ron se nestane prezidentem a neuhájí do dalšího volebního období ani post guvernéra. Do té doby stačí jen pohotově odklánět jeho pokusy o legální divadýlko. 

To v případě Romea a Julie už to vypadá na brzký happyend. Dnes již sedmdesátiletí herci z adaptace Franka Zeffirelliho (1968), Olivia Hussey a Leonard Whiting, společně zažalovali studio Paramount pětapadesát let po natáčení! Žádali náhrady ve výši 100 milionů a oháněli se dětskou pornografií a natáčením postelových scén proti své vůli. Oba herci za své role vyhráli Zlaté glóby a při propagaci svých memoárů ještě před pár lety tvrdili, že nahota k tématu patřila a tehdy si s tím nijak hlavu nelámali. Soudkyně proto případ shodila ze stolu a nelze očekávat, že by situaci zvrátilo odvolání k jiné instanci. Budiž to jasným vzkazem pro podobné oportunisty.

Arnold a penzijko z Netflixu

Peklo zamrzlo. Arnold Schwarzenegger má seriál, jeho kámoš Sylvester Stallone má dokonce seriál a navíc ještě reality show, v níž účinkuje jeho rodina. Aby to Arnold trumfnul, musel by udělat reality show se svýma oslíkama. Ne, to není eufemismus. U obou herců jde o milionovou pojistku na důchod. Netflix tak ulovil asi nejslavnější možnou has-been celebritu a sledovanost akčního seriálu FUBAR naznačuje, že to nebyly špatně investované peníze.  

O kvalitách seriálové náhražky Pravdivých lží si můžeme myslet cokoliv (je šokujícího, že takovou rutinu vyprodukuje zrovna autor seriálového Reachera), diváků se však našlo tolik, že Netflix pravděpodobně brzy oznámí druhou sezónu. V rámci marketingu udělal z Arnolda ještě vrchního akčního inspektora celé platformy, a za týden má premiéru dokumentární minisérie, která vám Arnolda představí od A do Z. Rakouský dub kvůli ní musel absolvovat čtyřicet hodin velmi osobních rozhovorů.

Deset, patnáct, dvacet milionů dolarů na dřevo? Jen tak se to nedozvíme, protože Netflix už se posledních pár měsíců svými útratami nechlubí, a ani Arnold nepovažoval za nutné zveřejnit výplatní pásku plnou nul na všech správných místech. Stallone dostal za Krále Tulsy na Amazonu kulatých deset milionů. Těžko věřit, že by šel Arnold níž, zvlášť s již zmíněnou navazující dokusérií.

MoviePass je zpět

Zprávy o konci chození do kina byly poněkud předčasné, a teď tu máme i další indikátor optimismu v setmělých sálech. Do hry se vrací MoviePass, zázračná kartička, kterou evropští diváci všem Američanům trochu záviděli. Zatímco v Evropě si můžete zařídit výhodné měsíční předplatné u jednoho operátora sítě multiplexů, nebo u konkrétního kina, v USA jste mohli s MoviePassem absolvovat filmů, co hrdlo ráčí, často za cenu jedna a půl regulérní vstupenky. A to se vyplatilo, zvlášť pokud jste teenager s přebytkem volného času. Takových bylo ve Státech tolik, že systém nakonec zkrachoval. Okolnosti byly samozřejmě komplexnější, ale v principu jde o to, že systém byl v letech 2018-2019 vysoce ztrátový a zkrachoval. 

Následně značku odkoupili její původní zakladatelé (celý nápad vznikl už v roce 2011) a rozhodli se ji relaunchovat. Koncem roku 2022 se nový MoviePass objevil v několika vybraných amerických městech a pro účast v betatestu jste se museli zařadit do dlouhé fronty. Teď prý uzrál čas pro ostrý restart ve 4000+ kinech po celých Státech. Nabídka už ale zdaleka není tak lákavá jako v období, které přivedlo firmu na buben.

V rámci předplatného (celkem jsou čtyři varianty za 10 až 40 dolarů měsíčně) získáte kredity, které můžete utrácet za filmy v kinech. V závislosti na regionu a atraktivitě titulu utratíte víc nebo míň kreditů, proto se do základního předplatného (10 dolarů) vejdou tři filmy, ale taky třeba jen jeden, když se rozhodnete si svých 34 kreditů vyplýtvat na největší premiéru sezóny. S každým dalším předplatným (20 a 30 dolarů) počet kreditů roste (72, 113), až u vrcholného čtyřicetidolarového jste na 640 kreditech, což by i při těch premiérách mělo vystačit na cca 20 návštěv kina. Původní MoviePass nabízel za padesát dolarů neomezeně lístků, ale upřímně – komu by nestačilo dvacet projekcí měsíčně? Na taková čísla jsem se nedostal ani ve své zlaté éře, kdy bych byl ochoten v kině i bydlet.

Uvidíme, jak moc dobře, to mají staronoví majitelé v čele se Stacym Spikesem spočítané. Třicetidolarové předplatné, odpovídající pěti až jedenácti filmům měsíčně, může být při průměrných cenách amerických vstupenek poměrně lákavé. Přesto by bylo bláhové si myslet, že půjde o nějakou masovku. Předchozí MoviePass dokázalo položit na lopatky pouhých dvacet tisíc filmuchtivých fandů. Uvidíme, jak se bude službě dařit v jejím druhém životě.