V naší tradiční rubrice tenrokrát sám sebe představí Matěj Randár:

Matěj Randár se narodil v roce 1991 ve Zlíně a je nepřevzdělaný a nekomplikovaný pisálek a dramaturg, který se urputně snaží, aby se lidi smáli. Absolvoval scenáristiku a dramaturgii na brněnské JAMU. Spolupracuje s TV Nova, ČT, Divadlem Bolka Polívky a Losers Cirque Company. Píše scénáře přenosů, dramaturguje StarDance. Kudy chodí, propaguje homofobní seriál Sex O´Clock, který se svými besties Karolinou Zalabákovou a Honzou Bártkem uvedli v život. Navíc jej obohatil videotutoriálem, ve kterém osobně radí mužům (a jiným), jak (si) oholit šourek. Matěj Randár není cinefil, což je na jeho tvorbě a výběru sedmičky formativních filmů evidentní. 

Filmy jsou seřazeny chronologicky podle vzniku.

Zloději kol (1948, r. Vittorio De Sica)
Raná léta jsem prožil v divadle a na scenáristiku šel víceméně z hecu, takže se skvělými černobílými filmy jsem se důvěrněji seznámil až na přednáškách profesora Švandy. Z první látky, italského neorealismu, se mi vryli pod kůži právě Zloději kol. Všudypřítomná poválečná bída a v ní živořící, elegantně oblečení Italové. Silné pouto aspirujícího lepiče plakátů s osmiletým synem, který si neuvědomuje, do jak podělané situace se narodil. Nevyumělkované drama o nespravedlnosti světa shlédnuté v přetopeném sále provoněném italskou kávou.

Kdyby… (1968, r. Lindsay Anderson)
První film s Malcolmem McDowellem, který jsem viděl. Na britské internátní školy jsem se vždycky díval jako na light verzi Bradavic, kde kluci v kravatách a kožených botách hrají o přestávkách fotbal. A ejhle, ona to není taková pohádka! Jako mladý buřič, kterému vždycky chyběla odvaha, jsem se ztotožňoval s raubíři, kteří se vzepřou systému a šikaně a sáhnou k doslova přestřelenému řešení. Tak dlouho se chodí se džbánem… Navíc mě těší významná česká stopa v podobě kamery Miroslava Ondříčka a baví důvod, proč je film místy černobílý.

Volný pád (1993, r. Joel Schumacher)
Jak já mu rozuměl! Zhruba do půlky, samozřejmě. Vždycky když se naštvu a mám pod návalem emocí nutkání udělat impulzivní rozhodnutí, vzpomenu si na Michaela Douglase. Naposled to bylo tento týden, když jsem v iStylu na Revoluční reklamoval notebook. Toho pána by William Foster nedal. Neempatická společnost, která klade obyčejnému člověku jednu překážku za druhou. A vůbec, kdo někdy neměl pocit, že se proti němu spiknul celý svět?!

Bláznivý příběh Robina Hooda (1993, r. Mel Brooks)
Vedle Titanicu (mám dvě sestry) nejohranější VHSka, kterou jsme měli doma. Odtahování hradu koňským povozem, dominový efekt z rytířů v brnění, 3D porno časopis a rapující zbojníci mě s odstupem (vyzkoušeno!) už tolik nebaví, ale určitě mě formovali. Podobně to mám s Bláznivými střelami a Žhavými výstřely, které jsem v dětství znal slovo od slova.

Katyň (2007, r. Andrzej Wajda)
Můj první film o druhé světové válce, kde Němci nebyli ti nejhorší. Většinu stopáže v zásadě „obyčejný“ válečný film, který na konci totálně exploduje. Mám obavy si ho pustit znovu dnes, v roce 2023. Zvláštní, jak málo se tato otřesná událost připomíná. Kdybych se mohl vrátit v čase, chtěl bych sedět v Polsku na premiéře. Atmosféra po doběhnutí titulků musela být neskutečná. 

Nedotknutelní (2011, r. Eric Toledano, Olivier Nakache)
Mám obecně rád, když se ve filmech mísí vážné a komediální scény.  Miluju obraz, kdy křupan Driss vyprovokuje služebnictvo k narozeninovému tanci a ochrnutému Philippovi se jemně zalesknou oči. Baví se, ale chtěl by si zablbnout s nimi. Uf… Drobné rýpnutí do uměleckého snobství je třešničkou na dortu. Navíc miluju Paříž a pokaždé, když tam jsme, si s manželkou zajdeme na Boulevard Saint-Germain do předražené kavárny Les Deux Magots, kde Driss objevil nepečený dort.

Chlast (2020, r. Thomas Vinterberg)
Film, ve kterém se zábavně chlastá, mrazivě umírá a potácí se životem, ale na konci se nadechne fenomenální taneční scénou Madse Mikelsena. Písničku What A Life od Scarlet Pleasure jsem slyšel už asi stokrát. Vyrovnávání se s krizí středního věku, které se vymkne z rukou. Po titulcích jsem měl na rozdíl od mé ženy chuť začít pít. Severskou kinematografii mám moc rád a kdybych měl napsat osmý film, který mě zasáhl, byly by to Rozbouřené vody (Neviditelní) režiséra Erika Poppe. 

A co říkáte na 7 filmů herečky Jany Plodkové?