Sotva jsme vstřebali přetahovanou o distribuční práva na Tetris, dorazila do kin přetahovaná o "práva na Michaela Jordana". Konkrétně tedy právo na to vyrobit mu pár ikonických basketbalových bot. Nový snímek Air: Zrození legendy vrací za kameru Bena Afflecka, který si před ni sehnal skvělého Matta Damona, vynikající Violu Davis a pár dalších více či méně slavných a sympatických herců, s jejichž pomocí odvyprávěl relativně prosté drama, které je ovšem v jádru něčím mnohem víc než jen pouhým příběhem o tom, jak Nike ukecal legendárního basketbalistu, aby s ním podepsal zdánlivě nemožnou smlouvu. Co jsme na film v redakci říkali?

Jak to vidí Mr. Hlad:

Krátce před začátkem projekce jsem kolegům říkal, že Air bude muset být sakra dobrý film, protože příběh o tom, jak vznikly sportovní boty, které se dobře prodávaly, mě ani v nejmenším nepřipadá zajímavý. Ale naštěstí se s přibývající stopáží ukázalo, že vlastně možná ani režírujícímu Affleckovi.

Jistě, Air je pořád o tom, jak Sonny Vaccaro zkoušel ukecat rodinu Michaela Jordana, aby podepsal smlouvu s neúspěšnou divizí Nike, nakonec je to však celé o něčem úplně jiném. O lidech, kteří vědí, že jsou průměrní a že jejich jméno pár let po jejich smrti skončí v zapomnění. A že doufají, že budou moci alespoň na chvíli stát po boku legend. Affleck se vyhýbá patosu, ve správných momentech dovede drama odlehčit vtipem a ví, že se může spolehnout na herce. Daří se mu skvěle navodit atmosféru osmdesátých let (už úvodní titulky jsou super), udržovat civilnost a vyprávět na první pohled obyčejný příběh o malých lidech, kteří vycítili šanci udělat něco výjimečného a být u něčeho velkého. Dobrý film.

Jak to vidí Rimsy:

Je Springsteenova hitovka Born in the U.S.A. motivační vypalovačkou, nebo sžíravou kritikou? Nejspíš od obojího trochu a stejné ambice by možná chtěla mít i tahle sportovní biografie, pod níž jsou podepsáni hlavně Ben Affleck a Matt Damon. Fetišistické nadužívání osmdesátkových propriet a vzájemné popichování korporátních kancelářských krys však má odlehčit a snad i trochu zakrýt fakt, že v jádru vyprávění jde hlavně o reklamu na Nike.

Reklama je to však stylová, a to především pro milovníky basketbalu a Michaela Jordana. Affleck se jako režisér nepokouší o bleskově sestříhané dialogy ve stylu Adama McKaye či podobné formální kudrlinky, naopak nechává vyniknout herectví Matta Damona, ve své obyčejnosti tak sympatické. S pomocí hlavně Violy Davis a Chrise Messiny rozehrává upovídané drama, z něhož je patrné, že se autor scénáře Alex Convery učil hlavně od Aarona Sorkina. Takže pokud k aspoň jednomu ze zmíněných jmen (tedy Damon, Sorkin, Jordan) chováte sympatie, nejspíš vás tahle nepřekvapivá, i když zdatně zpracovaná konverzačka zaujme; a i v opačném případě ji přečkáte bez úhony, ale z hlavy se vykouří velmi rychle.

Jak to vidí do_Od:

Existuje jenom jeden GOAT, a tím někým je samozřejmě Michael Jordan. Legendární basketbalista se už párkrát na filmové plátno podíval, o něm i o jeho fenomenální jízdě se Chicago Bulls vznikla i řada dokumentů (prosímvás, kdo ještě pořád neviděl Poslední představení, dejte si to, fakt nebudete litovat...), na tradiční biografii jako takovou ale zatím stále čeká. A nejspíš ještě nějakou dobu čekat bude, protože ani Ben Affleck si nevěřil, že by Jordana v celé jeho "velikosti" dokázal vměstnat do dvou a půl hodin. Co ovšem dokázal bylo odvyprávět alespoň malou kapitolu z Jordanova mládí, v níž basketbalista takřka vůbec nefiguruje, a která přesto pomohla změnit svět k lepšímu. 

Air je ve svém konceptu vlastně velmi podobný čerstvému Tetrisu ve smyslu, že ani jeden film nevypráví na papíře zrovna dvakrát fascinující příběh. Zatímco Tetris si však vypomáhal různými vizuálními fígly a fiktivními linkami, aby nabyl na zajímavosti, Affleck dává přednost důrazu na postavy, zejména na tu hlavní hranou Mattem Damonem, jež svou zarputilostí a přesvědčením, že se ocitly v blízkosti něčeho, resp. někoho skutečně unikátního, nabíjí celý film neuvěřitelnou vypravěčskou energií. Zdánlivě fádní zápletka tak celkem záhy dostává parádní náboj, který Affleck ještě doplnil o skvělou osmdesátkovou atmosféru (výborně rozjetou hned úvodními titulky), nečekané množství humoru i dojímavých momentů a samozřejmě i o pár povinných faktů z Wikipedie, jež zejména v lehce roztaženém závěru pomáhají s kontextem.

Výsledkem je každopádně precizní a svižná konverzačka, řemeslně a herecky ještě o řád jistější jak ten Tetris, která potvrzuje, že Affleckovy předchozí režisérské štace u Sbohem, baby, Města či Arga rozhodně nebyly z hlediska úspěchu náhoda, a předznamenávající, že s dobrým materiálem a podobnou chutí, jakou předvedl tady, může tento tvůrce snadno bojovat o Oscary klidně každý druhý rok. V tomhle případě zkrátka náštěvou kina nic nezkazíte, naopak můžete jen získat.

Recenzi čekejte v nejbližších dnech.