Quentin Tarantino slaví šedesáté narozeniny a pomalu plánuje svůj další a podle všeho poslední film. Za uplynulých třicet let bychom našli jen málo filmařů, kteří měli na filmový průmysl takový vliv jako on. V devadesátých letech byl předním tvůrcem vlny nezávisláků, která v Hollywoodu začala vystrkovat růžky, postupem času ukázal, že na rozdíl od spousty kolegů zvládne i opravdu velké a drahé filmy. Pracovat s ním chce téměř každý, sám má dva Oscary, dostal do Hollywoodu Christopha Waltze, oživil kariéru Johna Travolty a o černohumorných gangsterkách se dnes mluví jako o tarantinovkách. Kdo z vás to má? 

Seřadit jeho filmy (kterých je podle něj samotného devět, ale my to vytáhli na jedenáct) od nejhoršího po nejlepší nebyla žádná sranda. Přitom jsme vynechali věci, na kterých se podílel jen jako scenárista, tudíž tu nejsou Takoví normální zabijáci, Od soumraku do úsvitu nebo Pravdivá romance. Ale i tak je to jedna klasika vedle druhé. Tak pojďme na to. 

11. Čtyři pokoje, 1995
Ne že by šlo o nejhoršího Tarantina, ale ve Čtyřech pokojích měl dvě velké nevýhody. Za prvé to logicky byla stopáž, protože Tarantinova povídka se musela dělit o prostor se třemi dalšími, a za druhé měla tu smůlu, že přední byl geniálně vtipný příspěvek Roberta Rodrigueze. Jinak jde ale o fajn tarantinovku velmi typickou pro jeho devadesátkové období. Už naprosto zoufalý poslíček Tim Roth tu napochoduje do apartmánu, kde se schyluje k zajímavé sázce. Pokud Norman zvládne desetkrát škrtnout zapalovačem Zippo, vyhraje auto svého kámoše Chestera. Pokud ne, přijde o prst. A useknout mu ho má právě Ted. V podstatě jde o jednu malou historku postavenou na jedné pointě, ve které v pozadí chodí Bruce Willis, dlouho se tu mluví a čeká se, až dojde na tarantinovsky veselé násilí. A to je všechno. Vypointovaná povídka natočená s kamarády a pro kamarády. Nic víc. Ale potěší. (Mr. Hlad)

10. Grindhouse: Auto zabiják, 2007
Když jsem poprvé na tenhle film vyrážel do kina, byl jsem plný očekávání a následně i rozpaků, že Rodriguez v téhle dvojité poctě kinobraku předčil svého "učitele". Jenže Auto zabiják schválně štouchá do diváckých očekávání (už trailerem, který servíruje pouze závěrečnou naháněčku), vrší jemné detaily, nafukuje nekonečné dialogy a nechává fanoušky čekat na vyvrcholení snad až příliš dlouho. Když už napodruhé víte, do čeho jdete, přestanete v "plkání" hlavních hrdinek hledat víc než pár efektních dvojsmyslů a užijete si Auto zabiják jako naleštěnou metaforu s epickou kaskadérskou tečkou, která je jednou z nejvyráznějších akčních atrakcí Quentinovy filmografie. Oproti adrenalinem nabité Planetě Teror působí Tarantinův příspěvek až přízemně, ale čím víc ho sledujete, tím víc v něm nacházíte. Možná je to i těmi panáky, co byste do sebe během projekce měli klopit. To aby ta kulisa zdánlivě banálního barového tlachání byla dokonalá. (imf)

9. Kill Bill, 2003
S Kill Billem se Tarantino vydal do akčního žánru a hodlal složit poctu asijským řežbám. Což je u někoho, kdo tvrdí, že strašně nerad točí akční scény, možná trošku nečekané. Ale holt když má člověk něco tak moc rád jako Tarantino, musí se překonat. Navíc měl na place Umu Thurman, spoustu šikovných asijských bitkářů a především legendárního choreografa Yuen Woo-pinga a výsledek je… vlastně chápu, že pro někoho (zdravím imfa) zklamání, ale na druhou stranu jde o typicky tarantinovskou poctu pokleslým žánrům z druhého konce světa. Nejen čínským a hongkongským kung-fu filmům, ale i anime a japonským krvákům o samurajích. S velmi dobrou akcí, která ovšem trpí tím, že v jistém momentu ztratil režisér koule a rozhodl se nasnímat ji černobílé, aby té krve nebylo moc. Na druhou stranu když už stříká, tak stříká pořádně. Kill Bill má svoje kouzlo a určitě se mu nedá upřít historická důležitost, protože spolu s Matrixem ukázal velké části západního publika, jak akci dělají na druhé straně světa. A navíc je tu dost možná nejzábavnější tarantinovský soundtrack. Ale přeci jenom má člověk při sledování pocit, že to není úplně dotažené. (Mr. Hlad)

8. Osm hrozných, 2015
Po výpravnějších a pro diváky stravitelnějších kouscích Hanebný pancharti a Nespoutaný Django se v Osmi hrozných Tarantino vracel ke kořenům. Sice zůstáváme jako v Djangovi ve westernových kulisách, ale drsňáci z divokého západu se tu tentokrát nenahánějí po celé Americe. Sejdou se totiž v jedné malé chajdě, kde se začnou dít hodně ošklivé věci. Lovec odměn Samuel L. Jackson sem přijíždí s Kurtem Russellem, který převáží zajatou vražedkyni, spolu s nimi tu je pak pár naprosto obyčejných lidí, které sem jednoduše zahnalo ošklivé počasí, osud… a taky možná něco úplně jiného. Osm hrozných je Tarantinův návrat ke Gaunerům, kdy si vystačil s několika hrdiny v uzavřeném prostoru a se situací, při níž všichni musí být na pozoru, protože ve vzduchu visí průšvih. A netrvá dlouho, než začne umírání. Osm hrozných je chvílemi skoro až divadelní záležitost, prim tu hrají herci, postavy a dialogy, což mohlo být po výpravném Djangovi pro diváky trošku problém. Na druhou stranu Tarantino tu dokazuje, že nejsilnější je právě v té práci s hrdiny a vypointovanými scénami. Navíc je tu oscarová hudba Ennia Morriconeho a i když se většina filmu odehrává v jednom domě, kamera Roberta Richardsona bere dech. Osm hrozných by se dalo brát jako Tarantinův krok zpátky. A nebo jako film, ve kterém je jen to, co je pro Tarantina nejpodstatnější a v čem je nejlepší. (Mr. Hlad)

7. Kill Bill 2, 2004
Dvojka je trochu jiná. A lepší! Možná nemá tu maximální údernost jedničky, ale všechno to postmoderní míchání žánrů a efektních obezliček napříč kinematografiemi obohacuje opravdovou hloubkou – větší prostor pro postavy a jejich existenciální pnutí si samozřejmě nejvíc užije David Carradine, jenž roky kopal svým směšným sandálem v rámci comebacku Kung Fu i na českých televizních obrazovkách a asi netušil, že bude fascinujícím antihrdinou jednoho z nejambicióznějších akčních dramat přelomu století. Scény s dcerkou, táborákem, flétnou a pokecem o hříších minulosti jsou vůbec tím nejsilnějším z celého dvojfilmu, protože v nich už opravdu o něco hlubokého jde. A když se obloží stylovým kung fu výcvikem a jaksepatří cool anihilací vždy frajerského Michaela Madsena, je vyhráno. Dvojka je vyspělejší, i když neútočí tak zpříma na komoru. A touhy po třetím díle činí… zbytečné? (Cival)

6. Jackie Brownová, 1997
Nejstylovější Tarantino? Dost možná. Rozhodně má tohle „svého času zklamání“ nejjemnější filmové kvality – zklamání proto, protože tváří v tvář masové oblibě Pulp Fiction muselo být řada žroutů, kteří naskočili na tarantinovskou módní vlnu, subtilním návratem „šíleného primitiva z videopůjčovny“ nutně zklamána. Ozvěna blaxploitation poetiky cituje stejně tak elegantně Absolventa jako Foxy Brown, ostatně sama Pam Grier si užila nečekaný comeback na prahu padesátky, skvěle ale pracuje nejen se základními ingrediencemi sedmdesátek a šedesátek, heist-movies, gangsterek i romancí, ale zejména s postavami. Jakoby v Jackie Brownové miloval Tarantino své figury úplně nejvíc, protože jde z velké řádky o outsidery, které filmový mainstream odvrhl. On z nich ale upletl atmosféricky sytý, melancholický majstrštyk s top soundtrackem a nadčasovou stylovostí, která za čtvrt století ani trochu nevyvanula. Dokonalé herecké obsazení a nejvtipnější scéna ve filmografii Roberta De Nira potěší za všech okolností! (Cival)

5. Hanebný pancharti, 2009
Hanebný pancharti se zprvu tvářili jako tradiční válečná vybíječka, nakonec z nich ale vypadlo něco trochu jiného. Místo tradičního „men on mission“ bijáku s Pittovou partou jsme dostali spíš zamotanou konverzačku, která kapitolu za kapitolou směřuje k (tehdy) opravdu neočekávanému konci. Někdo tohle pojetí a strukturu dodnes nepřekousnul. Většina lidí se však dokázala kochat vypiplanými dialogy, Pittovými hláškami, krásnou Mélanie Laurent a především hereckou virtuozitou Christopha Waltze. Právě on je největším objevem Hanebných panchartů a není náhoda, že proměnil svou oscarovou nominaci, zatímco sedm zbylých sošek putovalo jinam. Akademické prohry tady ale samozřejmě nikoho nezajímají. Hanebný pancharti vždycky zůstanou po čertech zábavnou podívanou, u níž je plejáda nezapomenutelných scén mnohem cennější než zlatí plešouni. (KarelR)

4. Tenkrát v Hollywoodu, 2019
Tarantino prostě miluje napravování dávných křivd. Nejdřív si to musel rozdat s Hitlerem v Hanebných panchartech, jenom aby o pár let později nechal Brada Pitta docela nechutným, ovšem velmi efektním způsobem umlátit partu debilů okolo Charlese Mansona. A jak už jsme u režiséra zvyklí, znovu tomu předcházela bravurní dialogová hra plná slovních přestřelek, ale i osudových střetů, krásných (avšak trochu drsných) mouder a samozřejmě šťavnatých postav, které si střihly velké hollywoodské ikony. Takovou star power, jakou Tarantino přitahuje, holt jen tak někde neuvidíte, a vzhledem k formě, jakou si režisér udržel i u svého devátého snímku, mě bude v budoucnu sakra mrzet, až tu filmařinu opravdu pověsí na hřebík. (do_od)

3. Nespoutaný Django, 2012
Asi nebudu jediný, kdo si čerstvě jedenáctiletého Djanga po nedávném V.I.M. od Civala před pár týdny zopakoval, a pořád to tam je. Nesourodá dvojka Waltz s Foxxem vládne v parádně gradujícím příběhu o lovci odměn, jenž se spřátelí se zaláskovaným otrokem, jenom aby se ti dva dočkali audience o brutálního otrokáře s tváří DiCapria. Archetypální pocta spaghetti westernům funguje jako chvílemi pohodová (ten soundtrack!) a chvílemi absurdně brutální (ten závěr!) jízda, která navzdory hrozivé 165minutové stopáži nenudí snad ani minutu. Tarantino se tentokrát vyvaroval svého klasického přeskakování v kapitolách a servíruje precizně nasnímaný popík pro všechny, který kromě memů DiCapria a nezapomenutelného setkání s idioty z Ku-Klux-Klanu zároveň připomíná temnou kapitolu amerických dějin. Černý muž pod bičem otrokáře snad ještě nikdy nebyl takhle cool. Skvělá práce, kterou si na Netflixu asi dnes večer pustím znovu. (TedGeorge)

2. Gauneři, 1992
V jednoduchosti je občas krása a jestliže se něčím Gauneři v rámci mistrovy tvorby vymykají, je to jednoznačně jejich prosťoučká forma a příběh. Ne že by měl tedy Tarantino dvakrát na výběr, jakožto jeho první celovečerní snímek v širší distribuci měl k ruce tehdy jen mrzkých 1,5 milionu dolarů, a to až poté, co se na film složil i samotný Keitel. Nicméně stačilo to bohatě, jak už je totiž u režiséra zvykem, základem byl především vynikající scénář, který parta bravurních herců a talentovaný filmový nadšenec za kamerou proměnili v nestárnoucí klasiku, která i tu jednoduchost podala tak šikovně, že to prakticky divák vůbec nevnímá. Tahle hra na to, kdo je zrádce a komu se z celé šlamastiky podaří vyváznout živý, je díky tomu i po letech zatraceně cool. (do_od)

1. Pulp Fiction - historky z podsvětí, 1994
Můžeme se tu dohadovat, jestli Tarantino nenatočil lepší kousky, ale jeho Pulp Fiction je bez debat nejdůležitější. A zdaleka nejen pro něj, ale pro celý filmový průmysl devadesátých let. Doby, kdy Hollywood brali útokem Miramax a nezávislí a osobití filmaři jako Kevin Smith, Steven Soderbergh a spousta dalších. A Tarantino byl mezi nimi jednička. Za svou gangsterskou podívanou plnou hereckých superhvězd (ať už tehdejších, vyšeptalých nebo nastupujících) získal Oscara a Pulp Fiction do velké míry definovalo celou jeho následující tvorbu, respektive to, co od ní diváci očekávají. Dlouhé dialogy s chytrou pointou, přehnané výbuchy násilí, odkazy na filmy, které znají často jen ti opravdoví fanoušci, cool postavy, nechronologické vyprávění a skvělý soundtrack. Pár let po Pulp Fiction musel každý filmový gangster, který chtěl, aby ho svět bral vážně, chodit v černém obleku. Výprava do podsvětí mezi bezskrupulózní drsňáky, zoufalé zamilované boxery nebo zabijáky, kterým život zkomplikuje neopravená silnice, je bez debat nejzásadnější film v kariéře Quentina Tarantina a něco, s čím je a bude srovnávané všechno, čeho se kdy dotkne. (Mr. Hlad)

A jakou tarantinovku máte nejraději vy?