Rok 2022 nebyl jen rokem Toma Cruise, Mavericka, druhého Avatara nebo úpadku marvelovských komiksovek. Ačkoliv jsme se snažili pokrýt z filmových premiér vše podstatné, zvládnout všechny věci, které stojí za pozornost, je prakticky nemožné. Takže jsme se rozhodli dát vám tipy na malé, snadno přehlédnutelné a nenápadné kousky alespoň v tomhle článku. Nejde o bezchybné filmy, ale rozhodně jsou dost zajímavé na to, abyste to s nimi zkusili. Ať už máte chuť na korejský masakr, fajn krimi komedii, Aubrey Plaza ve vážné roli nebo originální animáky. 

Confess, Fletch, r. Greg Mottola
Když v roce 1985 spatřila světlo světa u nás nepříliš známá (cca 600 hodnocení na CSFD mluví samo za sebe) neo-noir detektivka / komedie Fletch, stala se v jistých kruzích kultem. To už trochu méně platilo o čtyři roky mladším sequelu Fletch žije, v němž si roli investigativního reportéra znovu vystřihnul Chevy Chase. Já ani jeden díl neviděl a když minulý rok vyslal Paramount ve vší tichosti do zámořských kin reimaginaci s názvem Confess, Fletch, byla to pro mě jedna velká neznámá. K tehdejší novince jsem si tak trochu náhodou našel cestu především díky režisérovi Superbad Gregu Mottolovi a hlavně - Jonu Hammovi. Právě ten mě baví snad v každé roli (už jste viděli povedený thriller Beirut?) a ani tady nezklamal. Charismatický Hamm táhne Fletche od začátku do konce a jako trochu cynický novinář, který hláškuje, i když mu jde o kejhák, je prostě k sežrání. 

Rychle něco k příběhu. Na Irwina „Fletche“ Fletchera chce někdo hodit vraždu. Jízlivý pisálek se totiž ubytuje v pronajatém bostonském domě, a co čert nechtěl - v jednom pokoji najde tělo mrtvé ženy. To je nemilé, protože Fletch je v Bostonu především proto, aby vyšetřil krádež luxusních obrazů jeho italské snoubenky a policie si samozřejmě myslí, že vraždu spáchal on. Netroufám si odhadovat, jak bude „nový“ Fletch působit na hrstku fanoušků originálu, ale tady se prostě Mottola trefil. S rozumnou devadesátiminutovou stopáží servíruje přesně namixovaný koktejl detektivky a komedie, který kromě Hamma spoléhá třeba i na Kyla MacLachlana, Lorenzu Izzo (ta si mimochodem italskou snoubenku zahrála už v Tenkrát v Hollywoodu), a v neposlední řadě i na madmanovského Johna Slatteryho v roli šéfredaktora novin, pro které Fletch občas něco napíše. Velkou pecku nečekejte, ale zklamaní nebudete. (TedGeorge)

Deadstream, r. Joseph Winter, Vanessa Winter
Mám radost, že i 23 let po premiéře nezapomenutelné Záhady Blair Witch se najde nový found footage horor, který si zaslouží doporučení. Deadstream je sympatická žánrová jednohubka, v níž sledujeme bezskrupulózního a průšvihářského influencera/streamera, který se vypraví do legendami opředeného domu, v němž prý straší. Exkurzi vybydleným barákem vysílá živě stovkám tisíc sledujících, kteří zpočátku nezáživnou procházku komentují a zavrženíhodnému zámořskému ekvivalentu tuzemského MikeJePan na základě hlasování doporučují, co má dělat dál. Netrvá však dlouho a na místě začne úřadovat nadpřirozeno. Ze snahy o lacinou senzaci se tak vyklube boj o holý život.

Nejlepší na Deadstreamu je, že se vůbec nebere vážně a chytře využívá streamovací berličku. V okamžiku, kdy začne jít vysílajícímu Shawnovi o kejhák, otrlí diváci na chatu si začnou stěžovat na mizerné CGI. Ve chvíli, kdy dojde na čtení z tajemné knihy ve sklepě (pomrknutí na fandy Evil Dead je teprve začátek), spustí se nám video jedné postarší sledující, která si vygooglila, o co přesně jde. No a to vše je zabalené do mrazivého hávu řemeslně zvládnutého a nahláškovaného (Let´s DEMONetize this bitch!) hororu, kde o nějaké překvápko není nouze. Akorát těch lacinějších lekaček bylo vážně trochu moc. Debutující manželské duo Winterových každopádně mělo nakoukáno a suverénně zrežírovalo velmi sympatickou jednohubku, která omšelý found footage subžánr omlazuje o pořád ještě aktuální internetový fenomén. (TedGeorge)

Emily the Criminal, r. John Patton Ford
Sympatické nezávislé drama říznuté thrillerem se točí okolo mladé umělkyně, která místo malování musí pracovat v kuchyni a splácet studentskou půjčku. Shodou náhod se seznámí s chlapíkem, jenž ji zatáhne do světa podfuků a podvodů s kreditními kartami. Emily se dostává na šikmou plochu a i když vydělává velké peníze, občas musí hodně riskovat a je si vědoma toho, že jedna chyba může znamenat velké problémy. Jenže ani ona sama zatím netuší, co všechno bude ochotna udělat pro to, aby si nový příjem udržela. 

Aubrey Plaza byla ještě nedávno jen tou sympaticky divnou herečkou s lehce bizarním smyslem pro humor a znali ji hlavně fandové Parks and Recreation a amerických talk show. V poslední době ovšem ukazuje, že by mohla být mnohem víc. Má za sebou roli v novince Guye Ritchieho, objeví se v Megalopolis Francise Forda Coppoly a celkem aktivně hledá i filmy, kde by mohla předvést, že si poradí s dramatickou rolí. Emily the Criminal stojí prakticky jen na ní, protože zápletka není bůhvíjak originální a režírující John Patton Ford předvádí solidní řemeslo, ale nic víc. Plaza je tu však skutečně vynikající a z její proměny ze zoufalé šedé myšky v ženu, která se nebojí za jistých okolností sáhnout i po násilí, pokud k tomu má důvod. Je uvěřitelná i děsivá. Plaza se herecky hodně rozjíždí a jsem zatraceně zvědavý, kam to dotáhne. (Mr. Hlad)

Entergalactic, r. Fletcher Moules
Jabari je mladý malíř z New Yorku, který zrovna dostal skvělou práci a pořád ještě se nemůže přenést přes rozchod s přítelkyní. Jeho sousedka Meadow zase fotí, ale má trochu problémy se sebevědomím. Oba pořád hledají svoje místo v životě a když se náhodou potkají, vypadá to, že by ho mohli začít hledat společně. Jenže s láskou to bývá složité a vnitřní nejistoty, nevyřešená minulost, blbé náhody nebo prostě jen strach z toho, že člověk udělá chybu a pokazí to hezké, co zrovna prožívá, jim hází klacky pod nohy. A stačí málo, aby se jejich cesty zase rozdělily. Najdou se včas znovu? 

Entergalactic je co se příběhu týče ta úplně nejobyčejnější romance. Dva lidi se potkají, začnou se mít rádi, pak se to pokazí a pak… vždyť to znáte. Jenže tentokrát tenhle tradiční přístup stojí v zajímavém kontrastu s formou. Raper a zpěvák Kid Cudi totiž Entergalactic pojal jako doprovodný film ke svému stejnojmennému albu, takže muzika tu je hodně důležitá, ještě důležitější je ale fakt, že je to celé animované. A stylem připomínajícím hodně novátorský a audiovizuálně zábavný hit Spider-Man: Paralelní světy. Na jedné straně tu tak máme obyčejné, ale uvěřitelné dialogy a hrdiny, vedle toho ale nesmírně hravou barevnou podívanou, která naplno využívá faktu, že oba hrdinové jsou umělci a že když je člověk zamilovaný, vidí svět malinko jinak. Ta kombinace obyčejnosti a nespoutaného vizuálu je absolutně strhující. By bylo odvážné tvrdit, že se z Entergalactic stane žánrová klasika, ale asi by mě to nepřekvapilo. (Mr. Hlad)

Kompromat, r. Jérôme Salle
Činíme tak s Mr. Hladem a hrstkou MovieZone uživatelů v různých diskuzích už roky, ale doporučení musí zaznít i tady. Pokud jste dodnes neviděli parádní thriller Zulu z roku 2013, okamžitě zanechte čtení a koukejte rest napravit. Když už nic, tak abyste poznali, jakým skvělým hercem dokáže být pod správným vedením Orlando Bloom. Tím zázračným vedoucím je francouzský režisér Jérôme Salle, jenž se minulý rok připomněl variací na Uprchlíka alias Kompromatem. Špionážní drama se odehrává v ruském Irkutsku, kde vedoucí diplomatickou pozici zastává Francouz Mathieu (Gilles Lellouche je v domovské Francii velká hvězda a v kinech ho právě můžete vidět v roli Obelixe). Idealistického a trochu naivního všudybyla však jednoho dne zničehonic navštíví FSB a obviní ho z pedofilie.

Název Kompromat odkazuje na známé praktiky KGB, která byla schopná lusknutím prstu pořídit kompro na nepohodlného občana a vám už je díky porovnání s nestárnoucím snímkem Harrisona Forda asi jasné, že represivním složkám zlého režimu bude podle neselhávajícího  hitchcockovského schématu unikat nevinný (a naštěstí inteligentní) civilista. Inspirace pravdivými událostmi je bohužel trochu na škodu věci, protože útěk zoufalého muže do civilizovaných končin je snad až příliš předvídatelný a navzdory přesvědčivě znázorněné a všeobjímající ruské depresi nejde nikdy úplně na dřeň. Byť s tempem pracuje skvěle. Emoce tak nejvíc probouzí vysoce sympatická Světlana s tváří Joanny Kulig, která pomáhá nespravedlivě obviněnému Francouzovi. Jo, vysokorozpočtový hollywoodský remake bych si dal líbit hned. (TedGeorge)

Nevyzpytatelné cesty Boží, r. Oriol Paulo
Španělé holt umí a dobré jméno jim ve světě dělá nejenom scenárista a režisér Oriol Paulo. Ten se po mysteriózním thrilleru Tělo, pořádně zamotaném Contratiempu a cestování časem v Záhadné bouři (málem bych zapomněl na zajímavý netflixovský seriál Nevina), minulý rok vrátil s Nevyzpytatelnými cestami Boží. Sledujeme soudní vyšetřovatelku, která se dobrovolně nechá zavřít do blázince, aby znovu (a tentokrát pořádně) vyšetřila roky promlčený případ jedné sebevraždy. Její inkognito cesta za pravdou však není úplně všem po chuti a odvážná žena brzy zjišťuje, že jí ve cvokhausu plném nebezpečných bláznů a podivných doktorů půjde o život.

Velmi nerad spoileruji, ale už ze střídmého shrnutí synopse vám musí být jasné, jakým notoricky známým filmem se Oriol tentokrát nechal inspirovat. To není jediný problém. Chvílemi trochu chatrný scenáristický konstrukt trvá celých 155 minut, což většinu redakce MovieZone už předem spolehlivě odradilo od sledování. Režisér a scenárista je naštěstí řemeslník šikula a ve správnou chvíli se vytasí s vděčným twistem, který převrátí příběh naruby a zase a znovu vás donutí spekulovat, kdo je oběť a kdo zločinec. Ne, nebudete si jistí až do samotného závěru a nudit se navzdory hrozivé stopáži naštěstí nebudete. Ve vašich nekonečných pochybách vás bude utvrzovat především pohled do nečitelných očí atraktivní Bárbary Lennie v hlavní roli. Pokud tedy nedáte dopustit na šokující twisty a nevadí vám trochu překombinovaná zápletka, nechte si chutnat. Letmý pohled na CSFD ukazuje, že spokojených je nás dost a Netflix se zase jednou dočkal evropského hitu, který se ve většině světa dlouhé týdny držel v topce nejsledovanějších filmů. (TedGeorge)

OUCA – (NE)SKUTOčNí PRíBECH, r. Peter Pavlík
Dezoláti všech zemí, vyližte si p*del! Asi takové je hlavní poselství hraného pseudodokumentu OUCA, který se minulý rok dočkal premiéry na filmovém festivalu Cinematik v Piešťanech. O co jde? Sledujeme příběh nezaměstnaného Luboše z Rimavské Soboty, který se nemůže smířit s tím, že mu kvůli nějakému covidu zavřeli hospody a on musí chlastat doma (respektive u sestry, jež se chudáčka ujme). Slovenský idiot nám během svých chronologických selfie video vstupů a konfrontací s „normálními“ lidmi nabízí průřez všemožnými pandemickými konspiračními teoriemi, přičemž protagonista s postupem času čím dál více ztrácí kontakt s realitou a sám sebe dostává do ještě větší izolace, než zažívají lidé v karanténě.

Pokud jste viděli svižné Krále videa, tak vás asi nepřekvapí, že je Peter Pavlík výborný střihač. V OUCE však ukazuje, že je navíc překvapivě slušný herec. Ne že by snad 79minutová stopáž nebyla trochu přepálená a některé repetitivní monology líného internetového křiklouna nešly vystřihnout, nicméně chvílemi (a teď mluvím především o katarzním závěru) se člověk přistihne, že je mu nekňuby dokonce trochu líto. Fakticky nulový rozpočet je sice poznat na každém kroku, ochotnické herecké výkony některých komparzistů trochu bolí a tempo není ani zdaleka tak strhující jako u Králů, nicméně spokojenost převažuje. Když už člověk nemůže v právním státě beztrestně rozbít hubu konspirátorům, kteří jsou stejně jako fiktivní Luboš schopní sprdnout unaveného doktora a sestřičku po těžké šichtě, tak je aspoň fajn, že jim parta amatérů ze Slovenska nastavila zrcadlo. Odpadní nálet potrefených občanů na CSFD potom budiž nejlepším důkazem, že Pavlíkova snaha nebyla zbytečná. (TedGeorge)

Project Wolf Hunting, r. Hong-seon Kim
Korejským kriminálníkům je jejich domovina malá, a tak občas dělají neplechu i u sousedů. Na Filipínách se jich zabydlelo nečekaně hodně a když je teď policie pochytala, míří zpátky domů. Cestovat budou ve speciálně upravené lodi pod dohledem policejní elity. Co by se asi tak mohlo stát? No co asi… nejnebezpečnější z cestujících má samozřejmě v plánu útěk a jakmile osvobodí sebe i své kolegy, začíná peklo. Bojuje se o každou kajutu a každou chodbu a krev teče proudem, jenže to nejhorší má teprve přijít. Loď totiž převáží i něco, co možná kdysi bývalo člověkem. Teď je to ale jen nezastavitelné monstrum, které se urvalo ze řetězu. Peklo začíná. 

Korejský Project Wolf Hunting předcházela pověst extrémně brutální podívané a je pravda, že krví se tu nešetří. Vlastně jí tu občas teče až moc, až to působí směšně. Utrhané končetiny, rozdrcené hlavy, prošlápnuté hrudníky a do toho spousta střílení a blbnutí s chladnými zbraněmi… ideální materiál pro poctivý akčňák, kde se nikdo s nikým nehodlá moc mazat. Vizuálně jde o poměrně efektní podívanou, mezi korejskými zločinci jsou parádně šílení magoři a nezastavitelné monstrum za sebou nechává hromady mrtvých. Jenže s postupující stopáží je to celé čím dál tím víc pitomé a hrdinové jako kdyby měli místo mozku bramborovou kaši. Trochu zamrzí, že tvůrcům brzy dojdou nápady, nezvládnou představit moc sympatických nebo alespoň zajímavých postav a sází jen a pouze na masakr a krev. Na druhou stranu vypnout mozek a obstojně se bavit u Project Wolf Hunting jde. Ale stejně doufám, že za pár let dostaneme remake od někoho, kdo celé tohle „hodní vs. zlí vs. nezastavitelný“ dovede pojmout o chlup zajímavěji. (Mr. Hlad)

Tátův drak, r. Nora Twomey
Miluju animáky od studia Cartoon Saloon. Vlkochodci nebo Píseň moře udělaly z téhle irské party velkého hráče ve světě animovaných filmů, upřímně mám však raději ty kousky, které točí Tomm Moore než Nora Twomey a Tátův drak na tom nic nezměnil. Neznamená to ovšem, že by mělo jít o nepovedený film, to ani v nejmenším. Jen prostě není „tak dobrý“. Ale ono to dost možná ani nešlo, protože Tátův drak je mnohem víc pro děti než pro jejich rodiče a i když se nevyhýbá vážnějším tématům, prim tu hraje pořád hlavně pohádkové dobrodružství. 

Hlavním hrdinou je kluk Elmer, který se ocitne v kouzelném světě plném mluvících zvířat a magických bytostí, kde se seznámí s drakem Borisem, jenž se pokouší zachránit potápějící se ostrov. I přes na první pohled klasické putování animovaným pohádkovým světem nabízí i Tátův drak vážnější témata a řeší lásku mezi rodiči a dětmi nebo otázku, co to znamená být hrdina nebo zbabělec. V životě i v pohádce. Tátův drak do velké míry připomíná třeba Nekonečný příběh a vnímavější děti, kterým už nestačí jen to, že koukají na něco kresleného, by si z něj mohly odnést docela hodně. A jejich rodiče vlastně taky. Co se týče stylizace, opět je to pastva pro oči, ale oproti starším kouskům od Cartoon Saloon se tu prostě hraje malinko víc na jistotu, což samozřejmě nemusí být nutně problém. Bez debat jde o pozoruhodný animák. Jako ostatně vždycky, když tohle studio něco pošle do světa. (Mr. Hlad)

The Cellar, r. Brendan Muldowney
Čas je neúprosný. Kde jsou ty doby, kdy jsme si každé odpoledne pouštěli Populární mechaniku pro děti a snili o Elishe Cuthbert. Herečka, kterou kromě kultovní Mechaniky proslavila především role dcery Jacka Bauera v seriálu 24 hodin, už není teenage idol. Čím dál zajímavější fabrika na horory Shudder j v novince představuje jako workoholickou maminkou, která zpočátku vůbec nebere vážně varování dětí, že v jejich domě straší. Všechno změní jeden telefonát vyděšené dcery, jež je kvůli výpadku proudu nucena zamířit do temného suterénu. Skeptická maminka na drátu brzy pochopí, že potomci nepřeháněli a ve sklepě se opravdu skrývá něco zlého.

Ne, The Cellar nepatří mezi výjimečné horory, které prostě musíte vidět. Celou dobu variuje nijak objevný „haunted house“ koncept, přičemž především tuctový a předvídatelný závěr vás donutí snížit hodnocení minimálně o jednu hvězdičku. Fanouškům žánru však udělá radost, protože atmosféra starého domu na samotě u lesa je na jedničku a člověk se chvílemi opravdu bojí, což nebývá samozřejmostí. Do nadprůměrných vod potom horor táhne povedený casting, chytře zakomponované mystérium související s mystickým Leviathanem a vypíchnout si zaslouží třeba mrazivá scéna, kdy dcera se svíčkou sestupuje do sklepa a pro svoje vlastní uklidnění počítá schody. Pravidelné hororové topky jsme se kolegou Mr. Hladem poslední dobou trochu zanedbávali, tak mi snad odpustíte, že jsem do článku po Deadstreamu propašoval ještě jeden nadprůměrný a opomenutý žánrový kousek. (TedGeorge)

Jestli i vy máte nějaké tipy, budeme rádi, když se o ně podělíte v diskusi