Agent Palmer: Případ Ipcress, r. Sidney J. Furie, 1965

Co vám vyjde, když se řekne Anglie, špionážní žánr a šedesátá léta? James Bond, což nás samozřejmě nepřekvapuje. Ale vedle 007 se tehdy představil divákům ještě jeden špión a i když nakonec neslavil až takové úspěchy, na plátně a malé obrazovce se objevil Harry Palmer hned několikrát. A pětkrát měl tvář právě Michaela Cainea. U nás nepříliš známé palmerovky vznikaly přímo s tím, že půjde o odpověď na bondovky, ale že příběhy budou více realistické a seriózní. V Případu Ipcress musí Palmer zjistit, kdo a proč unáší geniální vědce a vymývá jim mozky. Brzy pochopí, že nemůže věřit ani svým nadřízeným, kteří by se ho rádi zbavili, ani kolegům od CIA. A jediné, co by mohlo celý případ objasnit, je podivná kazeta, na níž jsou nahrané ještě podivnější zvuky. Cainova „nebondovka“ se dostala do žebříčku sta nejlepších britských filmů všech dob a autor předlohy Len Deighton jednu dobu neúspěšně psal scénář k Srdečným pozdravům z Ruska a o střih se postaral Peter R. Hunt, který později natočil V tajné službě jejího veličenstva. A i když by Caineovi Bond jako takový asi nesedl, špionážní žánr zvládl skoro stejně dobře jako Connery. (Mr. Hlad)

Alfie, r. Lewis Gilbert, 1966

Michael Caine se na velkém plátně objevoval od roku 1956. Filmová hvězda se z něj však stala až o dekádu později, a mohl za to právě Alfie, dramedie o stejnojmenném záletníkovi, která se vyznačovala promluvami přímo k divákovi. Přesně tak, berličku, jíž dnes lidé znají hlavně z Potvory, využil před mnoha a mnoha lety právě Caine, jenž kromě střídání paniček jako na běžícím páse hlavně filozofoval o tom, jak má svůj život perfektně pod kontrolou a nic ho nemůže překvapit. Scénář Alfieho pochopitelně stojí právě na otřesení těmito světobornými názory. Mnohem víc než samotný příběh ale film táhne hlavně dobový komentář (divoká 60. léta v Londýně!) a také samotný Caine, jehož kariéra posléze nabrala raketové obrátky. Dnes už tenhle britský hit rozhodně není nějak pobuřující, a navíc ho zastínil remake s Judem Law. Ve své době však čeřil vody docela úspěšně a zvládnul se dopracovat i k pěti oscarovým nominacím (včetně nejlepšího filmu, scénáře a herce v hlavní roli). (KarelR)

Prácička v Itálii, r. Peter Collinson, 1969

Michael Caine měl vždycky styl a mohl ho z ostrovů vyvážet. Třeba do Itálie. Jeho Prácička v Itálii je dnes klasika mezi britskými filmy, ale i v subžánru heist movies a svoje kouzlo rozhodně neztratila ani po letech. Caine tu jako profesionální lump Charlie Crocker šéfuje partě zlodějů, a i když právě vylezl z vězení, už chystá nový kšeft. S partou kolegů hodlá odjet do Turína a ukrást čtyři miliony dolarů ve zlatě, které bude převážet dobře hlídaný konvoj. A na všechno hodlá zpovzdálí dohlížet mafie, která nemá ráda, když jí nějací cizáci lezou na domácí hřiště. Jenže Charlie má plán, fištrón a garáž plnou Mini Cooperů, které jsou pro úzké italské uličky ideální. Loupež může začít. Caine a jeho cockney akcent tu jsou v krásném kontrastu s italskou atmosférou a autentickými lokacemi. I když se tu hraje hodně na nadhled, pořád je Prácička v Itálii hlavně poctivá chlapská gangsterka, jejímž sympaticky namachrovaným hrdinům a jejich šéfovi budete držet palce až do závěrečného cliffhangeru. (imf)

Slídil, r. Joseph L. Mankiewicz, 1972

Kdybyste náhodou chtěli Michaela Cainea vidět v čistokrevném hereckém koncertu, dejte šanci Slídilovi. Ne, nemluvím o příšernosti s Judem Law z roku 2007, to je remake. Mám na mysli originál z roku 1972, jenž slavnou divadelní předlohu adaptuje zhruba milionkrát lépe. Caine v téhle klasice stojí proti Laurenci Olivierovi, jenž se jako autor mnoha detektivek snaží zatopit muži, který spí s jeho ženou. Oba pánové přitom 138 minut nevytáhnou paty z jednoho luxusního sídla, a i když to možná zní jako potenciální nuda, opak je pravdou. Slídil je opravdu špičkovým konverzačním thrillerem, v němž Caine i Olivier jedou na absolutní maximum a nehodlají dát jeden druhému nic zadarmo. Dávkování zvratů nebere konce, napětí se důkladně šponuje a finále to celé pošle ještě o úroveň výš. Pokud tedy máte rádi „divadelní“ filmy, nebojte se za jedním z těch nejlepších vydat pět dekád do minulosti. (KarelR)

Chyťte Cartera, r. Mike Hodges, 1971

Kultovní thriller, který hollywoodským hrdinům ukázal, jak to chodí mezi gangstery v Anglii. Caine tu září jako profesionální drsňák, jenž z Londýna přijíždí do rodného Newcastlu na pohřeb svého bratra. Jenže nevěří verzi, že se opil a zabil v autě a začne na vlastní pěst pátrat po pravdě. Při střetu s lidmi z vlastní minulosti i s nejmocnějšími lidmi podsvětí je nekompromisní a i když by jeho staří známí byli rádi, kdyby se co nejdřív sebral a odjel zpátky do Londýna, všem pomalu dochází, že Carter tu hodlá zůstat, dokud neodhalí pravdu. Bez ohledu na to, kolika lidem u toho bude muset ublížit. Nebo kolik jich bude muset zabít. Chyťte Cartera kombinuje britský šarm a styl s nekompromisností ostrovní gangsterky a Caine je tu jako uhlazený drsňák naprosto bezchybný. Kombinuje přístup profesionála, chladnokrevnost i ochotu dělat věci, na jaké jeho protivníci obvykle nemají žaludek, a tak je obvykle zarazí, když je někdo začne provádět jim. Že na tuhle hereckou polohu má Caine i v pokročilejším věku, potvrdil i v hodně fajn Harrym Brownovi. Ale napoprvé to bylo ultimátní. (Mr. Hlad)