Jakuba Fürsta s největší pravděpodobností neznáte, pokud jste nedorazili na jednu z legendárních MZ kaleb nebo nejste novinář, ale věřte, že jde o člověka, který se u českého filmu a televize pohybuje už více než dekádu. A členy redakce MZ miluje už skoro dvacet let.  Svůj profesní život zasvětil PR a komunikaci, přičemž jeho doménou je hraná tvorba. To znamená, že většinou propaguje filmy, seriály a minisérie. Dojednává rozhovory herců a tvůrců v různých médiích, řeší novinářské projekce a vůbec se snaží o to, aby všechno proběhlo hladce a k oboustranné spokojenosti. Kdysi se takhle realizoval v České televizi, pak nastoupil do sítě pražských artových kin a teď kope za televizi Nova a neustále rostoucí VOYO.

A tohle je jeho sedm srdečních titulů, přičemž ten první už nedává.

PS: Hodně brečí a pokud vás zajímá jeho hodnocení, hledejte ho pod jeho předpotopním nickem Tsunami_X. 

1. Star Wars: Epizoda IV – Nová naděje (1977, r. George Lucas)

Iniciační film, který mi můj otec koupil v roce 1988 na pirátské burze na kazetě o délce 240 minut spolu s Impériem. Byl jsem tehdy na prázdninách u babi, kde jsme neměli video, takže jsme u tety zkoukli jen půlku prvního dílu, abychom viděli, jestli se na to vůbec dá koukat a nepůjdeme to vrátit. Pak jsme museli pelášit na oběd. Já s brekem. Vzalo mě to na místa, o kterých jsem neměl ani potuchy. Následující dva roky jsme se společně snažili sehnat první, druhý a třetí díl, abychom věděli, co tomu předcházelo. Bez úspěchu. Dneska Star Wars, díky té bláznivé nadprodukci nemůžu ani vidět a začal jsem celý ten fenomén prakticky nenávidět.  Umřel ve mně kvůli tomu kus dětství? Ne, ale svým dcerám je nikdy cpát nebudu. Dám tomu deset let a pak to zkouknu znova. Ale nejspíš RIP.

2. Poslední skaut (1991, r. Tony Scott)

S tátou v letním kině. Byl trochu blázen, že mě ani ne v devíti letech vzal na něco takového, ale pochopil jsem díky tomu, co je americká drsná škola a proč si někdo chce prostřelit hlavu, když ho bolí kolena. Funguje to dodnes a vždycky mě to dostane. Když přišla ta zpráva o Bruceovi vzalo mě to a pustil jsem Posledního skauta. S brekem.

3. Lovec jelenů (1978, r. Michael Cimino)

Jako děcko ze základy jsem to viděl na ČT2 a málem jsem u toho umřel. Jako dospělý jsem si to dal na nejlepším festivalu na světě z kopie roztáhlé na 70 mm s pekelně červeným nádechem. A byla z toho malá osobní apokalypsa a nejlepší film, který jsem ve svém životě (doteď) viděl v kině. Film o zlomu, ztrátě a iluzi vlastenectví. Několikrát jsme pak opilí tančili na Can’t Take My Eyes off You. Jednou po zavíračce v BIO OKO na stolech. Připomínka bezstarostné doby.

4. Mafiáni (1990, r. Martin Scorsese)

Neděle ráno. Střední škola. Konečně mám počítač, který dokáže přehrávat 700 MB velké DVDripy. Budím se u kámoše po kalbě a dávám mu nahrát co mám u sebe (tehdy se nosily složky, ve kterých byly narovnané CDčka). Deset minut koukáme na Mafiány, pak jedu domů vlakem. Doma zabedňuju a sjíždím to celé. Nechápu a dávám to znova. A pak znova. A ještě. Uvědomuju si, že bych v životě chtěl dělat něco s filmem, ale nevím co, protože nechci točit. Třeba to ale jednou přijde, říkám si. Loni umírá Ray Liotta, mě to naprosto dostává a Mafiány vidím úplně jiným pohledem. Pohledem někoho, kdo je vlastně už taky docela starej, má děti, a to násilí mu najednou přijde hrozně brutální (proti Casinu je to ale vlastně ještě soft-porno). A zase u toho brečím. S díky, že mám tu nejzábavnější práci na světě.

5. Interstellar (2014, r. Christopher Nolan)

Film o rodičovství. Napoprvé jsem to prakticky nenáviděl, napodruhé bulel jak želva (můžete hádat, co se stalo mezitím). Takhle to mám u Nolana skoro vždy. Proto ho miluju. Málokdo v žánrovým filmu dokáže fungovat takhle dlouho a prakticky bezchybně. I když to deklamování jedný básně pořád dokola je skoro na pěst, průlet černou dírou si to vrací tam, kde je potřeba.

6. Pulp Fiction (1994, r. Quentin Tarantino)

Film, který jsem, stejně jako celého Tarantina objevil relativně pozdě, přičemž jsem jej předtím hejtoval kudy chodil. Jenže pak jsem ho jedny Vánoce dal ve svým půdním pokojíku třikrát po sobě a pochopil, kde najdu odpovědi na všechny životní otázky. A od tý doby je QT jeden z mála tvůrců, který mě dokáže poslat do kolen. A Tenkrát v Hollwoodu je pro mě sen, u kterýho si říkám, že to snad ani není možný. Aniž bych trpěl syndromem bílého heterosexuála, který si rád zavzpomíná na dobu plnou výparů z nafty a macho chlapů. Právě naopak.

7. Sázka na nejistotu (2015, r. Adam McKay)

Film, který si pouštím vždy, když se svět řítí do prdele. Třeba při prvních zprávách o jakémsi viru v Číně, teroristickém útoku v Nice, začátku války na Ukrajině nebo když mi přijdou nový zálohy na plyn. Pomáhá mi pochopit co jsme vlastně zač a proč se věci dějí tak, jak se dějí. A neskutečně mě uklidňuje. Blood and Thunder. 

A co říkáte na 7 filmů režiséra Robina Kvapila?