Martin McDonagh je jeden z předních tvůrců divadelních her současnosti, ale když se rozhodne zkusit to s filmem, tak to taky stojí za to. Jeho V Bruggách, Sedm psychopatů nebo Tři billboardy kousek za Ebbingem jsou pecky, takže nás nepřekvapilo, že si jeho novinka Víly z Inisherinu vybojovala devět nominací na Oscara.  A my jsme ji už viděli taky. 

Jak to vidí Imf:

Je to takový “svý”. Musím říct, že ve mně Víly krásně zrají, ale zároveň si je pamatuju příliš dobře, než abych měl potřebu na ten bohem zapomenutý ostrůvek zavítat znovu. Nikdy nezveřejněná McDonaghova hra má svoje přesahy a filmový materiál jí sluší (i když ta komornost je všudypřítomná a to divadlo z ní cítíte), ale ten ústřední rozpad chlapského přátelství a snaha vzepřít se osudu a zpřetrhat okovy je nosná jen čátečně.

Někdo se bude kochat panenskou přírodou, jiný pestrým osazenstvem místa, kde je kostel, hospoda a pár farem, ale stejně jako Bruggy jsou Víly k divákovi spíš sobecké a nutí ho jít jim hodně naproti. Berte to jako varování, pokud jste od McDonagha viděli jen Ebbing a očekáváte něco podobného. Pro Gleesona a Farrella každopádně velkolepý koncert v záměrně nevelkolepých kulisách.

Jak to vidí Cival:

Martin McDonagh nepochybně je génius, jak na poli divadla, tak i scenáristiky. A i jeho novinka stojí za pozornost. Velikou. Neotřelé komorní drama, kde měřítko zvětšuje jen kulisa nádherné irské přírody se přitom týká něčeho tak drobného a subtilního, jako je rozpad jednoho přátelství dvou mužů - bez výraznějších důvodů, záminek, dramat. A přesto to funguje, a to i na univerzální úrovni, jako výpověď o malých velkých trampotách našich mrzkých životů.

McDonagh znovu exceluje, když jde o černohumorné dialogové zákruty, zase baví pointami i jemnými nuancemi, subtilní výpovědí o věcech, co jsou běžné, ale obvykle na plátně pro svou zdánlivou obyčejnost nepojmenované. Proto stojí za vidění, i když stylově film nemá ambici oslňovat. Herecké obsazení je ovšem top a Farrellovu smutnému chlapíkovi ten Oscar opravdu slušet bude. Tři billboardy i V Bruggách jsou ještě o level výš, ale i tak si tenhle vysoký McDonagův standard lásku zaslouží.

Jak to vidí Rimsy:

„Před některými věcmi člověk neuteče. Myslím, že je to dobře,“ zamýšlí se (možná) druhý nejhloupější člověk na odlehlém ostrově Inisherin a divák tou dobou už dávno ví, že McDonagh opět nezklamal. Pro někoho může být návrat do Irska 20. let poněkud zklamáním, přece jen se měřítko i akčnost oproti Třem billboardům poněkud zmenšily; jenže méně je v tomto případě více a McDonaghovy nepředvídatelné a nečitelné postavy se i v banálních, repetitivních dialozích dovedou dotknout existenciální hloubky. 

Charisma Colina Farrella i Brendana Gleesona nepřekvapivě dosahuje maxima, díky čemuž je radost sledovat jejich podivný, metaforicky však vícerozměrný a působivý spor. A tak zatímco se kocháme fotogenicky nehostinnou krajinou, můžeme přemýšlet o tom, čím se my sami zabavujeme, abychom oddálili nevyhnutelné. Je pravda, že s blížícím se koncem působí vyhrocování děje trochu uměle a natahovaně, víc vad na kráse tohoto vycizelovaného díla se však hledá jen těžko. Jak je pro McDonagha typické, opět natočil jeden z filmů roku – ať už toho minulého, či současného.

Recenzi čekejte velmi brzy.