5. Poslední pokušení Krista, 1988

Svého času skandální, kacířské drama, reálně ale žádná okázalá provokace. Naopak jeden z mála opravdu živých náboženských filmů (možná i velkofilmů), který se nenechal sešněrovat mezi dogmata a naivní věrouku, ale radši servíruje myšlenkově pronikavý, opravdu hluboce uvažující, až filozofující pohled na život a dílo Ježíše Nazaretského.

Willem Dafoe má daleko k Ježíšovi vzletně kázajícímu, tak jako má Harvey Keitel daleko k Jidášovi jako ekvivalentu pekelného padoucha. Jejich vztah je rozpracován s výjimečnou plastičností, stejně jako Ježíšovo přemýšlení, i finální dilema – díky tomu si tuhle religiózní fresku může užít i čistý ateista. Z jakýchkoliv srovnání s Umučením Krista, ale i všemi těmi patetickými religiózními verbovačkami od méně znalých tvůrců nebo z televize, vychází Poslední pokušení Krista jako nadčasový opus, jenž nad slovem božím skutečně rozjímá. (Cival)

4. Mys hrůzy, 1991

V seznamu remaků, které jsou lepší než originál, najdete tuhle Scorseseho pecku téměř vždycky. Původní verze ze šedesátých let, v níž si šli po krku Robert Mitchum a Gregory Peck, je bez debat fajn, ale Scorsese to zvládl přeci jen trošku lépe. A přitom je to v podstatě tak trochu béčko. Brutální násilník Max Cady se po letech strávených za mřížemi dostává na svobodu. A touží pomstít se svému bývalému advokátovi Samu Bowdenovi, jenž před soudem zatajil pár skutečností, kvůli nimž putoval Max za katr. Bylo to zvíře a Bowden udělal pro společnost dobře, teď ovšem musí zaplatit. A Cadyho pomsta bude stejně sladká, jako krutá. 

Scorsesemu spolu s Robertem De Nirem představili světu jednoho z nejodpornějších a nejděsivějších zloduchů v dějinách kinematografie. Cady je krutý sadista odhodlaný svému protivníkovi zničit život. Jenže mu to i nečekaně pálí, takže chudák Nick Nolte, jeho rodina a nakonec ani diváci nemůžou nikdy tušit, jestli další krůček k pomstě bude mít podobu nějakého vychytralého teroru, útoku na psychiku a vzájemnou důvěru hrdinů, nebo regulérní brutální atak, při němž Cady nelítostně rozdrtí všechno, co mu stojí v cestě. Mys hrůzy je neskutečně napínavá podívaná, u které se nebudete cítit dobře a finále, při němž všichni zúčastnění vědí, že se bojuje do posledního dechu, je i po letech jedno z nejlepších a nejpůsobivějších. Scorsese s Mysem hrůzy nešel po Oscarech, ale po dokonalé žánrovce. A povedla se mu. Mimochodem ten plakát s De Nirovýma očima mě svého času jako prcka ve videopůjčovně dost děsil. (Mr. Hlad)

3. Taxikář, 1976

Mistrovské dílo nadčasových kvalit. Není divu, že jej spolu s Králem komedie tak okatě vykradl Todd Phillips ve svém výborném Jokerovi – jak tématicky, tak formálně, ale i myšlenkovými východisky. Taxikář je přelomové dílo a jednou z nejchutnějších esencí sedmdesátek. Precizní drama fungující na mnoha úrovních: jako intimní psychologický portrét ztraceného muže, vystižení existenciálního odcizení v současném velkoměstě, i pichlavá reflexe válečných traumat, nejen v návaznosti na vietnamské peklo.

Taxikář může být i úvahou nad násilím, nad morálními zásadami obyčejného člověka, gaunerů v ulicích, ale i vrcholných politiků. Je to komplexní podívaná, mistrně využívající všech silných stránek scénáře Paula Schradera, vůbec jednoho z nejpropracovanějších textů filmové historie (srovnej s podobně skvostným Sedm nebo i Půlnočním kovbojem), a samozřejmě i dokonalého De Nirova herectví, jenž svého hrdinu Travise Bickela naplnil těžko napodobitelnou rozporuplností. Hutná sedmdesátková legenda a jeden z nejzásadnějších filmů všech dob. (Cival)

2. Mafiáni, 1990

Scorsese gangsterský žánr vždycky uměl, snad v žádném jiném filmu ale nebyl svět drsňáků v dobře padnoucích oblecích, kteří všechny problémy řeší buď penězi, nebo násilím, tak opojný. Konec konců i hlavní hrdina Henry Hill říká hned na začátku, že chtěl být vždycky gangster a vy se mu nebudete divit. Scorsese totiž v Mafiánech prodává ten gangsterský svět tak, že má člověk skoro až chuť dát výpověď v práci a jít začít šéfovat ulicím podobně jako tahle parta šarmantních sadistů. Rozhodně je však fajn, že Mafiáni představují přeci jen trošku jiný svět než ten, jaký známe třeba z Kmotra. Tahle parta má blíž k Sopránovým. 

Jsou to sice zločinci, vrazi, zloději a násilníci, ale pořád hlavně tvrdě pracující chlapi, kteří bydlí na předměstí vedle bankéřů a pořádně se nadřou. A důležitější než cokoliv jiného je pro ně respekt. Od sousedů, lidí na ulici a vlastně kohokoliv. Scorsese prodává Mafiány jako cool pánský klub, do kterého byste hrozně rádi taky patřili, protože jeho členové jsou frajeři, co si dopřávají luxusní večeře, mají krásné ženy a když mluví, všichni je poslouchají. Až člověk skoro zapomene na to, že jde často o sociopaty a brutální zločince. Ovšem i v tom tkví kouzlo Mafiánů. Podobně jako ve Vlkovi z Wall Street vás Scorsese vezme do světa, kde se dějí ošklivé a nelegální věci a vy to víte. Ale stejně byste chtěli být jeho součástí. (Mr. Hlad)

1. Casino, 1995

Diskuze o tom, který film od Scorseseho je nejlepší, může trvat velmi dlouho. Na jejím konci by se však mělo vždycky dojít ke Casinu, jehož dokonalost prostě nejde nijak zpochybnit. Tříhodinová freska z Las Vegas, která vám ukáže město hříchu ve všech jeho podobách, je absolutním mistrovským dílem, v němž Scorsese, De Niro a Pesci ještě překonali kultovní Mafiány. Mnohokrát prozkoumaný svět gangsterů tu totiž dostal gamblerské pozlátko a vtrhla do něj i nevypočitatelná sexbomba Sharon Stone.

Casino tak není jen o drsných chlápcích, kteří lámou kosti a počítají prachy jako na běžícím páse. Je také o slabinách zazobaných frajerů, o hranicích důvěry a o nekompromisním systému, jenž nakonec rozdrtí každého, kdo si dovolí zaváhat. Scorsese tohle všechno servíruje s maximální suverenitou a hlavně s kanonádou dechberoucích kamerových jízd a ikonických scén, bez nichž se nemůže obejít žádná učebnice filmařiny. Casino je vlastně etalonem toho, co může hollywoodský filmař stvořit na vrcholu kariéry. A i když Marty pořád umí, v roce 1995 bez debat uměl nejlíp. (KarelR)