15. Irčan, 2019

Vedle největších Scorseseho gangsterských majstrštyků bude Irčan vždy tahat za ten nejkratší provaz a pohled na digitálně omlazeného De Nira a spol. je v některých záběrech opravdu nechtěně vtipný. Jenže i přesto se pořád jedná o velkorysý gangsterský epos se vším všudy, jenž už se v současnosti prakticky netočí. A jako bonus je opět zrežírovaný Scorseseho mistrovskou rukou, který zde dal po letech obří prostor zazářit prověřeným hereckým bardům. Zejména Pacino s Pescim pak využívají tuto šanci měrou vrchovatou. Čerstvý oslavenec se navíc nebál riskovat, měnit v průběhu režijní styl a v závěrečné třetině se podívat na svět mafiánů i trochou jinou optikou, než jakou jsme u tohoto žánru zvyklí. A už jen za to by se Irčan rozhodně neměl podceňovat. (Spooner)

14. Mlčení, 2016

Putování dvou jezuitů do dalekého Japonska, kde je náboženství zakázané a trestá se smrtí, patří mezi ty neprávem přehlížené režisérovy fláky. Je pravda, že Scorsese zde po svých předchozích filmem malinko přehodil tvůrčí výhybku a Mlčení je jeho nejméně diváckým filmem v novém tisíciletí. O to působivější zážitek ale ve výsledku nabízí. Jeho sonda do síly náboženství a lidského ducha je pomalá, komorní, obejde se prakticky bez hudby a do toho je plná myšlenkově plodných dialogů a podmanivých záběrů, které vytváří nejen značně depresivní, ale také vtahující a až hypnotickou atmosféru. Je to jeden z těch snímků, který nedá divákovi nic zadarmo a dokáže ho pořádně vyždímat. O to více ve vás bude ale ve výsledku rezonovat.  (Spooner)

13. Letec, 2004

Když si dnes pustíte upoutávku na Letce, budete mít pocit, že koukáte na pět různých filmů. Scorsese se ve svém opusu o Howardu Hughesovi rozmáchnul, jak jen to šlo. Neměl jinou možnost, protože životopis slavného podnikatele, producenta, inženýra, filantropa a nepolapitelného snílka, nemohl být tradiční cestou od A k B. DiCaprio se tehdy životní role chopil natolik pevně, že poodjel pelotonu zkušených herců v rozsáhlém ansámblu a dokázal zastínit i velkolepou výpravu. Díky němu je ve tříhodinové fresce o vzestupech a pádech (resp. pádech a vzestupech) patrný tah na branku, jakkoliv střídáme branže, dekády i mentální stavy tak, že mnozí diváci začnou ztrácet niť.

O dvacet let později, kdy došlo k jisté erozi subžánru oscarových životopisů a některé srdcové projekty slavných filmařů nám ukázaly, jak těžkopádně může vypadat, když Hollywood vypráví o Hollywoodu, však působí Letec mnohem koherentněji. Jistě, mnoho diváků si bude pamatovat jen obří CGI letadlo v závěru a dlouho řadu vyrovnaných lahví, které Howard Hughes naplnil svým… jsoucnem, ale Letec je plný třaskavých dialogů, dechberoucích okamžiků a vystihuje nezdolnou Hughesovu povahu do poslední tečky. Je úplně jedno, že americkou legendu u nás zná skutečně málokdo, Scorseseho velkofilm ho popisuje v mocných tazích i tou svou zdánlivě neuspořádanou a neposednou strukturou. Můžete vyčítat Martymu, že se nechal svázat příběhem podle skutečných událostí, ale co by to bylo za režiséra, kdyby nehledal výzvy. A v případě Hughese život mnohdy psal tak, že by mu ani sebelepší scenárista s bezbřehou fantazií jen horkotěžko stačil. (Imf)

12. Gangy New Yorku, 2002

Tahle gangsterka Martina Scorseseho se až příliš často řadí mezi jeho „ne až tak dobré filmy“, podle mě je to však naprosto nefér. Pravda, nepovedlo se jí proměnit ani jednu z deseti oscarových nominací, Cameron Diaz tu ukázala limity svého herectví a vedle tehdy teprve se rozjíždějícího DiCapria a naprosto ďábelského Daniela Day-Lewise evidentně nestíhá, ale… ale ono je to obrovské. Co do výpravnosti snesou Gangy New Yorku srovnání s Kmotrem i Tenkrát v Americe, navíc se odehrávají v době, kterou filmové gangsterské opusy neprávem opomíjejí (New Yorku byl v roce 1862 možná divočejší než Divoký západ) a jednozáběrovka s vyloďováním přistěhovalců, které rovnou posílají do občanské války, je dech beroucí. 

Gangy New Yorku jsou poctivá velkofilmová podívaná, v níž má stejně prostoru samotné město, spousty jeho obyvatel, kteří jsou zvyklí brodit se špínou, boje desítek drsňáků v ulicích i komorní příběh o pomstě a lásce. Závěrečný song od U2 je možná trochu kýčovitý, ale k poslednímu záběru, při němž Scorsese připomene, že i ty největší příběhy jsou jen zrnkem v historii velkoměsta a Ameriky, sedí dokonale. Možná, že po dvaceti letech by stálo za to, abyste mu dali druhou šanci, protože počítám, že pachuť z toho, že Scorseseho gangsterka nesnese srovnání s tím nejlepším v žánru ani v jeho filmografii, už mohla dávno zmizet. A že si užijete filmařinu těch nejepičtějších rozměrů. Mám ten film rád. (Mr. Hlad)

11. Prokletý ostrov, 2010

Mysteriózní detektivky z pera Dennise Lehanea se dočkaly za ty roky mnoha adaptací, on sám se pak pro změnu letos zasloužil o parádní minisérii Volavka. Většinu jeho děl každopádně člověk rozezná celkem snadno, protože na nich je cítit spisovatelův nezaměnitelný rukopis – tedy s výjimkou snad jediného, a to Prokletého ostrova, kde ho suverénně přebil mistrovský Scorsese se všemi svými trademarky včetně Leonarda DiCapria ve vrcholné formě (ten Oscar přišel o šest let pozdě...). Mrazivý thriller byl tak ve filmové podobě povýšen na luxusně natočenou paranoidní jízdu plnou sugestivních záběrů a někdy i vyloženě hororových výjevů, kde s každým dalším zhlédnutím divák objevuje nové a nové detaily, žasne nad skvělými hereckými výkony (vedle DiCapria září i Ben Kingsley nebo Michelle Williams), a do toho si vrní blahem nad geniálním využitím skladeb jako On the Nature of Daylight od Maxe Richtera. Snad nebudu sám, když řeknu, že mám Prokletý ostrov osobně v top 3 od pana režiséra. (do_Od)