Marvel tento rok fanoušky zatím úplně nenadchnul a dvojka Doctora Strange i nový Thor zůstali za diváckým očekáváním. I přesto se ale očekává, že i tento víkend se svou novinku zaútočí na multiplexy ve velkém. Do kin se totiž řítí dvojka Black Panthera s podtitulem Wakanda nechť žije. Jenže tentokrát čelili tvůrci opravdu nelehkému úkolu. Dokáží úspěšně navázat na kvality jedničky, která si odnesla dokonce tři Oscary? Překoná se opět v kinech miliarda? A co je nejdůležitější, dokáže tento film zaujmout i bez zesnulého Chadwicka Bosemana? Na část těchto otázek už známe v redakci odpověď.

Jak to vidí Mr. Hlad:

Návrat k tradičněji vystavěným marvelovkám z let minulých rozhodně potěší. Je fajn, že Black Panther se až na pár momentů pokouší tvářit vážně – pochopitelně v mezích superhrdinského filmu – a nedělá tu idiotské humory jako Thor. Ono to asi ani dost dobře nešlo, protože truchlení za Chadwicka Bosemana, respektive v tomhle případě za T´Challu, má být jeden z pilířů druhého Black Panthera. A je to malinko problém. Zároveň s tím truchlením totiž dostáváme docela dost nových postav, které se musí představit a podmořskou civilizaci, do jejíhož města se taky musíme podívat. A i když je to všechno pěkné a vizuálně nápadité, v první půlce jako by se zapomínalo na to, že film musí mít i děj. 

Druhý Black Panther se pořádně rozjede až někdy po hodině a bohužel to přijde pozdě, protože do závěrečných titulků už nestihne Ryan Coogler pořádně zapojit do děje nové (a často i staré) hrdiny a … je tam toho prostě moc. Momenty, kdy se film alespoň na chvíli promění ve fajn politický thriller, případně když hrdinové začnou řešit víc svoje emoce a traumata, jsou zajímavé. Ale nutnost věnovat se tu obrovskému množství věcí a gradovat to celé do velkého finále, respektive velkého finále a ještě většího dobývání Wakandy v půlce, má za následek, že i ty dvě a půl hodiny jsou zkrátka příliš málo na to, aby mohli tvůrci servírovat všechno, co si chtěli navařit. Nehledě na to, že Letitia Wright bohužel nemá tolik talentu, aby utáhla hlavní roli v takhle papírově komplexním příběhu a že Riri Williams, budoucí tahoun, se zatím profiluje spíš jako uřvaná slepice než někdo, koho bych chtěl vídat na plátně častěji.

Jak to vidí Rimsy:

Wakanda nechť žije a žít zjevně chce i Marvel. Po rozpačitě přijatých experimentech u Eternals či posledního Thora se závěr čtvrté fáze odehrává přesně tak, jak jsou fanoušci zvyklí – a jak nejspíše i chtějí. Rutinní, leč funkční příběh o zničehonic objevené světové mocnosti rozmělňuje jen uctivé vzpomínání na Chadwicka Bosemana, jehož neplánovaný odchod z role Black Panthera je pojat rozhodně důstojně.

Zpočátku musí Wakanda čelit tlaku mezinárodního společenství kvůli tomu, že jako jediná země světa disponuje vibraniem. Politologická linka se však brzy opustí, jelikož se na scéně objeví vyvinutý podmořský národ, jenž rovněž pracuje s vibraniem, a tak je hrozbou i pro jinak nedotknutelnou Wakandu. Jeho existence navíc jistě nepotěší ani Jamese Camerona, jelikož měsíc před premiérou druhého Avatara tu máme další civilizaci složenou z vodáků s modrou kůží. Nezbytné potyčky jsou opepřeny angažovanou koloniální backstory a vrcholí skutečně zdařilým, epickým finále, jaké jsme od Marvelu už chvíli nedostali. Bosemanova památka je tedy uctěna, další atraktivní (ačkoli ve výsledku zbytečný) minipříběh máme za sebou, maska Black Panthera je předána. Škoda jen, že to trvá tak strašlivě dlouho.

Jak to vidí do_Od:

Uf. Uf, uf, uf. Tohle bude těžký. Do kina jsem vyrážel s tím, že jdu na druhou nejlepší komiksovku roku, a ona asi furt do jisté míry je, ale s těžce odřenýma ušima a spíš blíž kvalitě posledních marvelovek než opusu od DC a Matta Reevese. Což mě pochopitelně docela zklamalo, abych ale začal být aspoň trochu konkrétní, tak v tom filmu toho je prostě moc. Má pomalý rozjezd, příliš mnoho postav, některý motivy se tam zbytečně doslovně opakují, a v některých částech už je to takový bordel, že stěžejní linka Namor vs. Wakanda kvůli tomu lehce pokulhává. 

Na druhou stranu akce je epická, film má rozmach a jak Hlad v kině správně poznamenal, vrací se to k těm Marvel kořenům budování a rozšiřování univerza normálně dospělým přístupem (nicméně humoru je pořád až až). Tři hodiny ale byly moc, film se k některým věcem dostává dosti krkolomně, a v některých sekvencích se tlačilo na pilu i na můj vkus už fakt hodně. Je vidět, že Coogler dostal volné ruce, aby si natočil cokoli, jenže já bych asi radši viděl film, který by někdo sestříhal tak, aby z něj byla ta emocionální soustředěná pecka vyprávějící o nenávisti, strachu i žalu bez toho balastu okolo. Podruhé si to ale stejně dám už jen kvůli Riri Williams a Martinu Freemanovi.

Recenzi čekejte v nejbližších dnech.