Wings (1927, William A. Wellman)
Pokiaľ ste doteraz nevedeli, ktorý titul bol historicky prvým laureátom Oscara za najlepší film, tak už to viete. A minimálne kvôli tomu by ste ho mali vidieť. Našťastie toho ponúka omnoho viac. Príbeh dvoch pilotov zamilovaných do jednej ženy (na pozadí zúriacej vojny) bol jedným zo stavebných prvkov klišé tematicky spriaznených snímkov. Stačí si spomenúť na Tmavomodrý svet alebo Pearl Harbor. 

Práca bývalého pilota William A. Wellmana pochopiteľne nedokázala zubu času odolať stopercentne, no stále má čo ponúknuť. Mnohému vďačí za skvelý remaster. Ten pomocou novej hudby a zvukových efektov (od Bena Burtta, tvorcu Star Wars) veľmi úspešne maže množstvo problémov, ktoré sú spojené so sledovaním nemej kinematografie. Väčšina akčných scén dokáže vďaka tomuto dopingu strhnúť aj po takmer 100 rokoch od premiéry. Rovnako ako osudový príbeh, vrcholiaci mimoriadne emotívnym záverom. Spolu s Pekelnými anjelmi od Howarda Hughesa (spomeňte si na Letca) ide o referenčný kúsok svojej doby a svojho žánru. (Pepo)

Na západní frontě klid (1930, Lewis Milestone)
Na Netflix dorazila nová verzia legendárnej Remarquovej knihy. Kritický konsenzus ale hlási, že práve prvá (vyše 9 dekád stará) adaptácia je stále najlepšou. Príbeh nemeckých mladíkov hodených do pekla vojny sa sústredí hlavne na postavy. Spočiatku síce nie je problém sa v nich stratiť, no postupne sa vyprofilujú a dokážu vtiahnuť do svojich nočných mor. Aj po dlhých rokoch tak dokáže byť Na západe nič nové silne emotívnou a vo vrcholných pasážach až nezabudnuteľnou podívanou. Ako v civilných, tak epických bojových scénach. Práve v nich sa najviac ukazuje nadčasovosť Milestonovho opusu. 

Úžasné kamerové jazdy, svižný strih a nekompromisnosť predbehli dobu a dokážu napumpovať adrenalín rovnako suverénne ako slzy a myšlienkový presah. Pokiaľ sa nájdu výraznejšie problémy, tak sú spôsobené najmä vznikom filmu. Odporúčam sa preto prepnúť na dobovú optiku a uvidíte jeden z najlepších (proti)vojnových kúskov histórie. Oscary za najlepší film a najlepšou réžiu sú potom už iba bodkou za veľkým odporúčaním. (Pepo)

Velká iluze (1937, Jean Renoir)
Myšlenka, že válka něco jednou provždy vyřeší, je iluze. Tuto logickou argumentaci použil anglický politik a spisovatel Norman Angell ve své knize Velká iluze z roku 1909. O pět let později se ukázalo, že evropské národy takto rozumně neuvažují, čehož následně využil francouzský klasik Jean Renoir při natáčení jednoho ze svých dvou nejoceňovanějších snímků – a to v roce 1937, tedy v předvečer další světové války…

Příběh se tedy vrací do Velké války, během níž se v zajateckém táboře ocitnou dva francouzští důstojníci (ztvárnění Jeanem Gabinem a Pierrem Fresnayem). Společně s dalšími vězni vymýšlejí plán útěku z odlehlé horské pevnosti. Jádrem snímku však není procedurální sledování každodenních úkonů a zobrazení houževnatosti vojáků, nýbrž boření mýtů o třídních či národnostních rozdílech. Zajatci vzájemně spolupracují a překonávají hluboce zakořeněné předsudky. Renoir v duchu poetického realismu nepředkládá hrůzy války, ale ideály lidskosti, jež mohou krizové okamžiky probudit v každém z nás.

Protiválečně a humanisticky zaměřený snímek se setkal s odporem nejen u Goebbelse, ale rok po začátku druhé světové války i mezi francouzskou armádou, obávající se poklesu bojové morálky. Postupem času si však Velká iluze (společně s o dva roky mladší Renoirovou satirou Pravidla hry) vydobyla renomé jednoho z nejlepších filmů všech dob. (Rimsy)

Dobrý voják Švejk (1956, Karel Steklý)
Neustálé přirovnávání českého národa ke slavné literární postavě Jaroslava Haška jistě leckomu vytvořila vůči čemukoli švejkovskému silnou averzi, přesto by byla škoda tento svérázný charakter odmítnout jako něco přežitého. A vyplatí se obrátit na snad nejpopulárnější dvojdílný film Karla Steklého, zahrnující vedle Dobrého vojáka Švejka z roku 1956 ještě o rok mladší pokračování Poslušně hlásím. Adaptací románu totiž vznikla celá řada, před Steklým se Švejka ujali třeba Martin Frič či v loutkové podobě Jiří Trnka. 

Tento Švejk s oplácanou tváří Rudolfa Hrušínského je totiž fascinujícím způsobem buranský, přízemní, neochotný akceptovat realitu či změnit své postoje. Je to jediný přístup, jak Josefa Švejka, tento pravzor slušných Čechů, uchopit? Jistě ne, Hrušínského lidový hrdina je do určité míry poplatný dobovým nárokům a citlivější roviny jeho postavy jsou (na rozdíl třeba od Trnkovy verze) potlačeny. Steklého snímky však nabízejí tak okatě banální zábavu, až nemůže být sporu o tom, že zpod tohoto hrubiánského povrchu probublává něco mnohem zajímavějšího. (Rimsy)

Stezky slávy (1957, Stanley Kubrick)
Asi není těžší úkol než hledat nejlepší film Stanleyho Kubricka. Prakticky cokoliv, na co tenhle režisér sáhl, se proměnilo v klasiku bez ohledu na to, v jakém se pohyboval žánru a v jaké době svoje dílo točil. Stezky slávy však zůstávají tak trošku ve stínu jeho slavnějších děl a je to velká škoda. Nejen proto, že jsou přinejmenším stejně dobré, ale i kvůli tomu, že byste jen těžko hledali film, který by hrůzy první světové války vystihl takhle působivě a zároveň trošku jinak než třeba právě Na západní frontě klid. 

Kirk Douglas tu exceluje coby zkušený francouzský důstojník, který už toho na frontě viděl spoustu, a tak umí být chápavý, ale i nekompromisní. A jeho čest mu velí poslouchat i ty rozkazy, o nichž ví, že povedou jen a pouze k masakru jeho mužů. Jako třeba ten, že má dobýt francouzské pozice čistě proto, aby jeho nadřízený získal vytoužené vyznamenání a většina mužstva za to bude muset zaplatit životem. Kubrick se ovšem neopírá jen o záběry válečného pekla, jde mu však především o hrdiny pocházející  z různých společenských vrstev a zatímco pro ty nahoře není podstatné, kolik „těch dole“ umře kvůli jejich ambicím, oni zjišťují, že se stali zajatci nepsaných válečných pravidel. Protože když odmítnou poslechnout rozkaz, který by je poslal na smrt, skončí před válečným soudem. Krutost války, ale hlavně lidí ve válce, nevystihl snad žádný jiný film tak přesně jako právě Kubrickovy Stezky slávy. (Mr. Hlad)