V září 2009 šla spousta lidí do kina, aby si poprvé a naposledy nasadila 3D brýle. Ano, James Cameron pobláznil celý svět a dokázal mu prodat sen o třetím rozměru. Kdybychom vzali v úvahu statistiky, našli bychom mezi těmi stovkami milionů diváků většinu takových, co odcházela spokojená, ale do 3D už nikdy svůj čas ani peníze neinvestovala. Teď se Cameron vrací s restaurovaným Avatarem, aby po vzoru tolik oblíbených videoherních remasterů (letos jich vyšlo nepočítaně) roztopil pod kotlem před příchodem očekávaného sequelu. Kdy jindy se tak ohlédnout za tím, co se v té poslední víc než dekádě v kinosálech vlastně událo.

Tenhle text není regulérní Filmtech, jde spíš o krátký filozofický povzdech nad tím, že technologie není vše a vlastně nikdy nebyla. Ve chvíli, kdy se promítačky v kinech roztočily poprvé, definoval setmělý biograf filmový zážitek jako takový, protože tu jednoduše žádná alternativa nebyla. Velké plátno, hromový zvuk, později standardizovaných 24 snímků za sekundu. To všechno jsme měli dávno předtím, než přišla televize, video a další audiovizuální formy konzumace “kultury”. 

V konfrontaci s novými médii se mnozí snažili znovu vymyslet kolo, ostatně snaha o 3D, barevnější barvy, prostorovější zvuk apod. není záležitostí posledních dekád, ale opakuje se cyklicky, protože hollywoodská studia se v minulosti, kdy ještě vlastnila řetězce kin, snažila bojovat mezi sebou navzájem, což vedlo k celé řadě slepých uliček. Ty z poslední doby si ale živě pamatujeme všichni, ať už jde o 3D, HFR nebo 4DX.

Pro znovuuvedení Cameronova kousku musí někteří kinaři tahat 3D předsádky ze sklepa, jiní nad premiérou mávají rukou, protože v rámci modernizace už dávno přezbrojili na dostupnější digitální projektory bez 3D, protože na tuhle vějičku nikdo neslyšel a proč kupovat dražší lampy a starat se o kus hardwaru, na který padá prach, že ano? Totéž s HFR alias High Frame Rate, který jsme tiše odepsali jako nepovedený experiment, přičemž na dopočítávání framů v chytrých televizích otevřeně nadává celý Hollywood. A 4DX? To je pouťová atrakce, kterou si každý vyzkouší maximálně jednou a dnes už láká skutečně jen přespolní na výletu v Praze. 

Jediná z přidaných hodnot, která zůstává, je velikost plátna a kvalita zvuku. Proto lidé slyší na IMAX verze, protože získávají ten tradiční kinozážitek na steroidech, občas nejen s lepším a světelnějším projektorem, ale také v prokazatelně větším “okénku”, to když se film točí přímo na IMAX kamery. Tady je ten hmatatelný rozdíl, na který mnozí – odkojení streamovacími válkami – už pomalu zapomínají. 

Ano, naše domácí kina od prvního Avatara urazila obrovský kus cesty. QLED/OLED displeje o mnoha palcích dovedou rozsvítit a zhasnout obýváky tak jako skutečné kino. 4K rozlišení nabízí zcela nový zážitek i u starých filmů, ale platí to především pro vymírající fyzické nosiče. Streamovaná data jsou komprimována na hranici únosnosti – v některých případech to běžný divák nepostřehne, v jiných je to očividné. Když ale znovu vstoupíte do kina, platíte nejen za společenský rozměr projekce a předražený popcorn, ale zejména za technologickou převahu. Co na tom, že pro mnohé se kino stává spíš výjimečným svátkem než běžnou rutinou, oslavovat a hýčkat bychom si ho měli v každém případě. 

3D je mrtvé a ani král Cameron na tom nic nezmění, protože 3D bez brýlí je pořád stejně daleko jako před třinácti lety a kinaři vysílení covidem si žádají víc kvalitního obsahu, nikoliv “zážitkové” formy, do níž by museli investovat s nejistým výsledkem. 

Aby měl tenhle povzdech nějakou pointu, pojďte s námi do komentářů, abychom si popovídali o tom, jak konkrétně se změnilo to vaše chození do kina, resp. koukání na filmy. Kde, na čem, jak často a jak rádi koukáte na filmy v porovnání se situací před třinácti lety. Jsme jedno ucho!