Je dost možné, že o filmu To nic, drahá většina lidí slyšela nebo teprvé uslyší spíš kvůli všudypřítomnému drama mezi režisérkou a hlavní hvězdou filmu Florence Pugh, režisérkou a vyhozeným/odchodivším hercem Shiou LaBeoufem, režisérkou a bývalým manželem Jasonem Sudeikisem, režisérkou a jejím novým partnerem zpěvákem Harrym Stylesem, nebo kvůli plivanci z Benátek. Jo, novinka Olivie Wilde to v médiích nemá zrovna jednoduché, a do velké míry si za to může asi i samotná Wilde. My jsme každopádně na její film, který se na Rottenech netěší zrovna příznivému skóre, vyrazili s otevřenou myslí, bez nějakých větších předsudků a se zvědavostí, jestli se za tím bulvárním rámusem skrývá i povedený film. Jak to dopadlo?

Jak to vidí Mr. Hlad:

O To nic, drahá se v poslední době píše hlavně v souvislosti s většími a menšími skandály na place, což je trochu škoda a nový film Olivie Wilde si to nezaslouží. Po vcelku chytrém komediálním dramatu s dementním českým názvem Šprtky to chtěj taky razantně změnila žánr a její novinka rozhodně dovede zaujmout na první pohled a poslech. Matthew Libatique umí navodit atmosféru padesátých let takových, jaké možná nikdy nebyly, ale jak je lidé přes filtr nostalgie chtějí vidět. John Powell zase udělal jeden ze svých vůbec nejlepších soundtracků a obrazově a hudebně není snímku co vytknout. Dovede být okouzlující a o pár vteřin později zase velmi znepokojující.

Florence Pugh je v hlavní roli výtečná, stejně jako Chris Pine a vlastně se tu snaží všichni před i za kamerou. Jenže jim nohy podráží samotný příběh, který sice není vůbec špatný, bohužel s postupující stopáží se ukazuje, že Wilde nemá v ruce novou Truman Show, Dark City, Počátek nebo Matrix, ale jen solidní a funkční materiál, ze něhož dovede vymáčknout technicky brilantní film, jemuž však především v závěru chybí emoce, překvapení nebo nějaké hodnotnější sdělení. Výsledkem je dobrá podívaná. Výjimečná ovšem ne. Rozhodně ale budu rád, když bude v režisérské kariéře Olivia Wilde pokračovat.

Jak to vidí do_Od:

Olivia Wilde by asi chtěla být druhým Jordanem Peelem, a do jisté míry se jí to i daří, zatím ale její tvorba připomíná spíš Peelovy hůře přijaté pokusy jako My a Nene, tedy krásně natočené a bravurně zahrané, ale scénáristicky lehce nedomrlé filmy, přičemž nějaká překvapivější, ucelenější a podnětnější vize, jako mělo právě Uteč, jí uniká. To nic, drahá je tak především šmrncovnější víc sexy verze Stepfordských paniček s neskutečně dráždivou a famózně hrající Pugh, která ale jakmile vyloží poslední zbylé trumfy na stůl, se ukáže jako příliš povrchní a naopak ne dost podvratná na to, aby v divákovi nějak hlouběji zarezonovala.

První půlka filmu je přitom troufám si říct vynikající retro s parádním soundtrackem a fakt krásně rozjetou znepokojivou atmosférou. Postupně ale stylové pozlátko vymizí a snímek se vydá na závěrečnou trajektorii, ve které postavy začínají víc podléhat tomu, co zrovna v danou chvíli scénář potřebuje, emoce se nedostavují v takové míře, jak by si asi tvůrci přáli, a ono ústřední poselství je divákovi cpáno do krku o něco víc doslovněji, než by asi bylo žádoucí. Nechci ale znít přehnaně kriticky, faktem je, že mě snímek uhranul svým vizuálním pojetím a přiměl mě v napětí čekat celou dobu na pointu, která nebyla tak marná, jak jsem se před projekcí bál. Jsem ale trochu rozladěný z toho, že se Olivii nepovedlo z céle téhle záležitosti vytřískat o něco víc.

P. S. letos o nejerektivnější scény v tradiční MZ kostce naštěstí nebude nouze.

Jak to vidí Rimsy: 

Chaos je nepřítelem pokroku a v sebeovládání je krása, káže uhlazený Chris Pine (který je mimochodem rok od roku podobnější Jeffu Faheymu) ve své variaci na krále incelů Jordana Petersona. Antiutopický obrázek umělé společnosti ve stylu Stepfordských paniček se po necelé půlhodině začne povážlivě rozpadat, když si dosud spokojená ženuška Florence Pugh začne všímat podivností, jež se v tomhle středostavovském ráji odehrávají. Hranice mezi realitou a psychotickými halucinacemi se postupně stírá, a přestože film do konce spíše doklopýtá, rozhodně stojí za pozornost.

Během sledování se totiž v určitých momentech sympaticky přibližuje znepokojivé atmosféře Uteč, Truman Show či bytovým hororům v čele s Hnusem. Postupem času je však stále jasnější, že režisérka Olivia Wilde společně se scenáristkou Katie Silberman chtějí předat sofistikovanější poselství, než jakého jsou reálně schopny – a tak snímek dál a dál vysvětluje a podkopává si nohy. Stejně jako předchozí dílo této dvojice Šprtky to chtěj taky se i To nic, drahá řadí k filmům, které svůj žánr (nyní tedy antiutopický thriller) nijak zásadně neproměňují, jsou však jeho zajímavým a audiovizuálně vtahujícím příspěvkem. 

Recenzi čekejte v následujících dnech.