Kaskadéři jsou momentálně na výsluní Hollywoodu. Sam Hargrave udělal překvapivou díru do světa režií Extraction, Chad Stahelski režíruje jednu z nejvýznamnějších akčních sérií současnosti - Johna Wicka, s níž mu pomáhal i David Leitch, který po výrazných flácích jako Deadpool 2 a Hobbs & Shaw sviští v kinech s očekávaným Bullet train. Zároveň měl před pár dny premiéru netflixovský The Gray Man, který se z velké části natáčel u nás, a tak si k němu našlo cestu dost domácích kaskadérů. V akci je teď tedy můžete vidět v hned dvou velkých filmech a vzhledem k tomu, jak se jejich američtí kolegové víc a víc prosazují i jako režiséři (čeká nás Denní směna od J.J. Perryho a dvojka Vyproštění), stojí za to si připomenout, jak jsme na tom v našich končinách. 

Věřím, že nejen pro českou náturu je typické chrochtání si blahem nad jakýmkoliv zdarem, který se komukoliv z naší země podaří na mezinárodní scéně. Tetelení se nad národními úspěchy je pak zvlášť časté ve chvíli, kdy sledujeme zdlouhavé titulky známých pecek a spatříme česky znějící příjmení, přičemž velmi často ho nacházíme právě v sekci „Stunts“. Každý správný cinefil totiž ví, že čeští kaskadéři a české kaskadérky patří ke světové špičce. Jde však o tak známé a omleté tvrzení, že se možná málo pozastavujeme nad tím, co to vlastně v praxi znamená. Výčet všech filmů, kde Češi hořeli, padali z výšek a bojovali, by šel do stovek. Pojďme se tedy alespoň na pár z nich podívat očima jedné konkrétní skupiny kaskadérů, která se nesmazatelně podepsala na poli hollywoodských velkofilmů. Vynikajících Čechů je jistě v této profesi celá řada, tento článek se však zaměřuje na konkrétní jména borců, kteří měli čas a chuť své zážitky a zkušenosti sdílet. Jsou opravdu naši kaskadéři světovou špičkou? V jakých bijácích té nejvyšší úrovně zanechali velmi výraznou stopu? A co mají společného Pelíšky a Zachraňte vojína Ryana? 

Cesta všech kaskadérů začíná většinou podobně. Házení sebou na žíněnky jim jde při gymnastice či bojových sportech tak pěkně od ruky, že to zkusí i před kamerou. Nejinak tomu bylo u chlapů, jejichž zkušenosti a bohatou kariéru v tomto článku předávám. Své kaskadérské počátky v osmdesátých letech započali jako zkušení gymnasté či boxeři, aby se následně díky kombinaci talentu, štěstí a kontaktů dostali na kaskadérský trénink a posléze před kamerami dostávali na držku i za peníze. První krůčky přišly v českých flácích, jako je například Tichá bolest z roku 1990 nebo v Černých baronech. Tato cesta ryze českou produkcí mohla plynule pokračovat nebýt toho, že se po Sametové revoluci otevřela nejen železná opona, ale i příležitost pro světové filmaře natočit svá díla v malé levné zemi, která oplývala nejen porevolučním nadšením do všeho hollywoodského, ale i reálnými historickými kulisami. 

Proto sem počátkem devadesátých let přijela mezinárodní produkce nově vzniknuvšího seriálu o mladém Indiana Jonesovi. V české kotlině se totiž nacházely ideální kulisy pro natáčení příběhů z první světové války, kde se mladý Indiana poprvé chopil svého biče. A obsadit místní české kaskadéry bylo samozřejmě mnohem snazší a levnější než sem přivážet borce ze Států. Tak se čeští „kaskoši“ dostali ke své první mezinárodní produkci. Mimo jiné mezi nimi byli i Leoš Stránský, Martin Hub a David Lištvan, jejichž kariéru si tu beru na paškál. Pod svá křídla si je vzal již tehdy legendární koordinátor kaskadérů Simon Crane. Ten měl na své pažbě takové zářezy jako Batman, Total Recall, Vetřelce nebo nádheru Robin Hood: Král zbojníků. Možná si vzpomenete i na scénu z akčňáku Cliffhanger, kde se záporák sveze na lanku nataženém mezi dvěma letícími letadly ve výšce pěti kilometrů nad zemí. Tento výkon, který dodnes zůstává jedním z nejdražších kaskadérských kousků vůbec, provedl právě Crane. Pokud si na scénu dobře vzpomínáte, možná se vám v ní mohl zdát střih poněkud ukvapený. I přes půl roku příprav se totiž scéna nepovedla tak, jak by měla, a slavný kaskadér se nezachytil dveří druhého letadla, ale turbulence ho vrhly na jeho střechu a křídlo, přičemž se zastavil necelé dva metry od sajícího motoru. Crane se snažil dostat nazpět do letadla, což se samozřejmě nepodařilo a jemu nezbývalo nic jiného než se od lanka odpoutat a seskočit na zem s pomocí padáku. Jo, tyhle chlapi mají koule.  

Češi se tak octli v nejlepších možných rukách. Do seriálu se hodili nejen díky své tělesné vybavenosti, ale i neosvojitelnosti amerického přízvuku. Byli tak ideální pro roli německých vojáků. Jakýkoliv jiný, než americký akcent se tehdy hodil do krámu, proto Martin Hub dostal mimo plácání sebou o zem i první mluvenou roli s textem v němčině na celou A4, přičemž německy předtím v životě nemluvil. To zdá se nikomu nevadilo, a tak se Hub chopil textu se vší vervou, aby celá scéna stejně nakonec skončila tak, že dal někomu na držku na záchodech. Celá mezinárodní štace by tak pro české kaskadéry mohla skončit. To by ale nesměli být tak dobří. 

Simon Crane si je totiž moc dobře zapamatoval a vzpomněl si na ně o pět let později ve chvíli, kdy se jako koordinátor dostal k drobnému filmu, který možná pár z vás bude znát. K Titaniku. Stále jeden z největších filmů všech dob od velikána filmařiny Jamese Camerona totiž pracoval s minimem CGI. Když ve filmu vidíte padat týpka z obrovské výšky, nejde o trik, ale opravdu padá člověk. Stejně tak davové scény, kde se pár stovek lidí topí v ledové vodě, byly natočeny s kaskadéry. A pro takto megalomanskou akci nestačí sáhnout jen do jedné země, ale je zapotřebí zalovit v globálním měřítku. Crane proto na gigantické natáčení v Mexiku sezval muže a ženy z celého světa včetně dvanácti Čechů, na které s láskou vzpomínal z natáčení mladého Indyho. A všichni z nich se shodují na tom, že právě natáčení tohoto etalonu všech velkofilmů bylo jedno z nejnáročnějších. Nejspíš není nutné představovat ten zásadní důvod, proč tomu tak je.

James Cameron je pedant. Možná právě proto jeho snímky už skoro čtyřicet let redefinují celé žánry. Na vlastní kůži to pocítili právě tři zmiňovaní kaskadéři, kteří kvůli tomu trávili měsíce ve vodě. Tenhle režisér není z těch, kteří by slevovali ze své vize. Proto byl schopen zastavit natáčení celé scény a stovky kaskadérů přesunout zpět na začátek jen proto, že David Lištvan, jeden ze zmiňovaných kaskadérů, stál o pár desítek centimetrů mimo svou značku, což samozřejmě Cameronovu bystrému oku nemohlo ujít. Právě ukazování prstem na jednotlivé členy štábu a jejich přepečlivá kontrola pro udržení striktně stanoveného systému dané scény bylo pro celé natáčení charakteristické. 

Projevilo se to i ve scéně, která se mnohým zaryla do paměti. Jack a Rose si to štrádují zatápějící se třetí třídou, když uslyší srdceryvný pláč malého chlapce ozývající se chladnými chodbami. Když se ho chtějí ujmout a zachránit ho, přiběhne k nim otec chlapce, který jim ho vyrve z rukou a křičí na ně „Co děláš ty idiote? Nech ho na pokoji!“. Nejde o výsadu skvělého tuzemského dabingu, ale o roli českého pasažéra, kterého si nezahrál nikdo jiný než Martin Hub. Jistě si také vybavíte, jak smutný osud tomuto otci Titanik nachystal. Spolu se synem ho spláchla obrovská masa vody a oba tak zahynuli. 

Když se scéna připravovala, Martin Hub byl u toho. Viděl, že se nachystaly dva obrovské kontejnery s vodou, které se do tubusu, který představoval chodbu, vypustily na zkoušku. Kus chodby to rozsekalo na cucky. A zatímco na to Hub vytřeštěně koukal, Cameron se pousmál s tím, že přesně na tom místě bude stát. A že kontejnery s vodou nebudou dva, ale bude jich osm. Ostatní kaskadéři se v tu chvíli připravili podél tubusu, aby Martina mohli chytit a z proudu vytáhnout a sázeli se, kdo z nich to nakonec dokáže. Když se jelo naostro, Cameron neustále českého kaskadéra pobízel, aby šel ke dveřím blíž a blíž. Výraz hrůzy v jeho tváři, který je ve filmu použit během vyvalení se vody ven, tak prý není dobře zahraný, ale bolestivě přirozený. Ve chvíli, kdy se voda spustila, ho samozřejmě nikdo z kaskadérů v obrovském proudu nedokázal zachytit a on se tak pod tlakem vody přišpendlil na mříž, která pro něj byla jakousi poslední záchranou. Voda ale stále nepřestávala téct a její síla ho ke kovu tlačila tak silně, že si ani nemohl sáhnout do kapsy, kde měl pod našitou loutkou pro jistotu připravenou kyslíkovou bombu. Nakonec se mu však podařilo vyprostit ruku, na bombu dosáhl a vše dobře dopadlo. 

Kaskadéři jsou profesionálové v umírání na plátně. Nejinak tomu bylo i ve chvíli, kdy se z vod chladného Atlantiku přesunuli Češi k rozpáleným dunám Hamunaptry ve filmu Mumie, samozřejmě znovu na pozvání Simona Cranea. Zde byl Hub opět nucen k velmi riskantním kouskům, které považuje za ty nejnáročnější, a to boj koňmo. Ve scéně, kde se Tuaregové řítí na francouzskou cizineckou legii pod vedením Ricka O’Connella, se musel postavit před řítícího koně tak, aby mu mohl na něm jedoucí voják rozseknout hlavu. Stačilo však pár úkroků vedle a tryskající kůň do Huba vrazil tak silně, že ho koordinátor kaskadérů požádal, aby scénu ještě dvakrát zopakoval. Nemají to jednoduchý, hoši.

Zvlášť přihlédneme-li k tomu, že zmiňovaný Titanik pro Huba nebyl jedinou rolí, kde si zahrál Čecha, který zemře nepěkným způsobem. Naši kaskoši se totiž dostali i k filmu, který je pro mnohé esencí všech válečných bijáků Zachraňte vojína Ryana. Zde se objeví v roli vojáka, který při vylodění na Omaha Beach česky křičí na spojenecké vojáky „Já jsem Čech, nikoho jsem nezabil!“, aby byl následně zastřelen i se svým českým kolegou. Silná scéna, která podtrhává realističnost celého výjevu. Ten stojí v mnoha ohledech právě na výkonu kaskadérů, kteří se velmi pečlivě připravovali na to, jak správně ve filmu umírat. Rozhození rukou při úmrtí mohlo během natáčení znamenat jízdenku domů, neboť všem představitelům vojáků bylo vštěpováno, aby se během výstřelu prostě „vypli“, jako když se přetrhnou vlákna loutky. ¨

Mnohem nápaditější úmrtí ovšem bylo připraveno další z českých hvězd, Leoši Stránskému. Toho si Spielberg osobně vybral kvůli jeho pronikavým modrým očím, díky kterým se náramně hodil na roli německého ostrostřelce, jenž zastřelí Vina Diesela coby Caparza ve scéně souboje dvou sniperů. Barry Pepper mu následně prostřelí oko skrz hledí jeho pušky. Právě pro tuto roli je prý Leoš ve světě nejvíc znám a není divu, jedná se o velmi působivou scénu. Paradoxně však málo Čechů ví, že jde o našeho krajana. Pro většinu tuzemských diváků je pak mnohem památnější jeho role, která je dnes již kultovní klasikou. Dvě dávky, které vystříleli soudruzi v Pelíškách do nebohého pošťáka, totiž nekoupil nikdo jiný než Leoš. Ten na natáčení Hřebejkova filmu dorazil do Prokopského údolí na jediný den a prý téměř ani netušil, o jaký film šlo, aby se následně o rok později z úst svých přátel dozvěděl, že se stal téměř legendou. 

Další velké bijáky na sebe nenechaly dlouho čekat. Obří bitevní scény ve velkofilmu Troja si opět žádaly zapojení celosvětové sítě kaskadérů a Stránský si tu rovnou zaskočil za Seana Beana jako jeho stunt double. Naši borci ale pořád nebyli považování za takové kalibry jako Brad Pitt, což poznali ve chvíli, kdy vylézali jako řečtí vojáci z trójského koně bez jištění, zatímco se jim Pitt vysmíval zajištěný na lanku. Díky své statné postavě si pak Martin Hub zahrál i gladiátora bojujícího po boku Maximuse v Gladiátorovi. V Lize Výjimečných, nepříliš pozitivně přijímaném filmu, si pak zase vysloužil osobní pochvalu od Seana Conneryho za to, jak pěkně sebou švihl o zem poté, co ho skotský sir střelil do hlavy. Pro filmy natáčené v Čechách se zapojení zkušených borců přímo nabízelo, proto se chopili i menších rolí ve filmu xXx, kde si Hub zahrál mafiána Ivana Podrova. Film je však bohužel i černou vzpomínkou na kaskadérském poli. Stunt double Vina Diesela, americký kaskadér Harry O’Connor, tu shodou několika nešťastných náhod zemřel při nárazu do pilíře Palackého mostu ve chvíli, kdy natáčeli druhý pokus dané scény do rezervy. David Lištvan byl tím posledním, kdo s ním na břehu Vltavy mluvil a kontroloval jeho vybavení. O’Connor se však bohužel odpoutal o pár vteřin později, než měl, což zapříčinilo jeho úmrtí. 

Jejich kariéra se následně uchýlila směrem ke koordinování ostatních kaskadérů a čistě jako kaskadéři se objevovali u dalších velkých hollywoodských projektů. Stránský se měl například podílet na natáčení obrovské bitevní scény se zombie odehrávající se na Rudém náměstí ve filmu Světová válka Z, na kterou ale nakonec prakticky nedošlo a vznikly jen malé kousky. Mohli jsme v ní být svědky souboje na můstcích přes obří zákopy, které se postupně plnily těly padlých zombie. V předních liniích proti nim stáli nemocní lidé, kterých si zombie nevšímali a bojovníci je tak kropili pomocí ručních zbraní, ze zadních řad je kosili vojáci z pušek a shora z plamenometů. Zní to náramně a je obrovská škoda, že jsme se scény nedočkali. Skoro stejná škoda jako to, že v kinech pohořel film, na kterém se Stránský také podílel jako koordinátor, na Moviezone právem velmi oblíbený Král Artuš: Legenda o meči. Stránský i američtí producenti viděli hlavní důvod v jeho neúspěchu velmi prostě: americkým divákům, na nichž stojí filmový trh, nevonělo jméno King Arthur, neboť ve Státech ho téměř nikdo nezná. Modrooký kaskadér si však natáčení velmi pochvaluje i díky Guyi Ritchiemu, který prý během režírování téměř nevyleze z karavanu a pokyny udává jen přes vysílačku. Tyto pokyny pak často jsou podávány poměrně sveřepě, jako například ve chvíli, kdy Charlie Hunnam přišel s pohybem, který chtěl předvést během scény šermířského souboje a Ritchie to smetl ze stolu s tím, že to udělat může, bude to ale vypadat pěkně přitepleně a on to z filmu vystřihne. 

Zákulisní informace z přetáček hollywoodských velkofilmů by pak mohly vydat na samostatný článek. K Rogue one: Star Wars Story byl Leoš opět přizván jako koordinátor, který pomůže s předěláním akčních scén. Když byla totiž studiovým papalášům promítnuta první verze, byli zděšeni. Jednalo se prý o něco naprosto otřesného, chaotického a nesmyslného. Celých 60 % filmu se tak muselo přetočit, a to zejména akční scény. Ty původní byly prý tak strašné, že Donnie Yen, představitel jedince citlivého na Sílu a rovněž odborník na bojové scény s mnoha filmařskými zkušenostmi, se odmítl podílet na dalším natáčení. Režisérovi a jeho asistentům dalo obrovskou práci přemluvit ho  natočení alespoň jediného pár vteřin dlouhého záběru. Téměř celá bitevní scéna na Scarifu pak byla načrtnuta právě Stránským, a tak není divu, že od Star Wars byl poté přizván k dalším obrovským značkám jako jsou Fantastická zvířata či marvelovští Eternals. Dá se říci, že koordinátor kaskadérů je v podstatě asistentem režiséra pro akční scény, přičemž režisér mnohdy do akčních scén vůbec nemluví a vidí jen finální výtvor, který buď schválí, nebo ne. O to těžší je pak práce koordinátora ve chvíli, kdy je k režijnímu kormidlu přizván někdo, kdo nemá s takovým molochem jako je Marvel sebemenší zkušenost. Jako například Chloé Zhao. 

Utáhnout na place jednu hvězdu může být sakra oříšek. V Eternals se jich ale potkalo hned několik a ukočírovat přebujelá ega neustále spolu zápasící o pozornost dá zabrat i zkušenému matadorovi. Na place se proto často schylovalo k hádkám, které nikdo nereguloval, což se prý podepsalo na výsledné podobě filmu. Na scénář se tu nehrálo a když si Angelina Jolie vydupala, že chce vyhrát v souboji s Richardem Maddenem, muselo tomu tak být, protože režisérka nedovedla říci ne. Pak ale přišel Madden s tím, že to není možné, protože má přece laserový zrak. Ano, dětinské hádky tohoto typu se podepisují i na podobě tak velkolepých filmů, jakými jsou Eternals. A stačí k tomu jen to, aby režisérka těmto hádkám jen nečinně přihlížela. Její následná nerozhodnost pak vedla například k takovým situacím, že Stránský musel jako koordinátor vymyslet scénu, kde jeden z eternalů bojuje s monstrem. Nikdo mu ale nebyl schopen říct, jak monstrum vypadá, jak je velké, jaké má schopnosti, ani jestli létá, protože Zhao to prý stále ještě zvažuje a nechce být pod tlakem. To se pak ta práce dělá trošku těžko. Podobné techtle probíhaly i na place nedávno dokončeného Extraction 2. Natáčení bylo ztělesněním všech problémů, které Netflix v současnosti má a bude zajímavé sledovat, jak se to podepíše na finální verzi a úspěchu či neúspěchu filmu. O tom ale třeba někdy příště. 

Jak vidno, je to řehole. Mnoho lidí jistě tento výčet nutí říci si „Čeští kaskadéři opravdu patří mezi špičku.“ Samotní profesionální vozembouchové se na to ale dívají trošku jinak. Domnívají se, že Češi rozhodně ve světě nijak nevyčnívají. Nelze je ale vnímat jako průměrné, nýbrž jako tvrdé chlapy a ženské, kteří si získali neochvějnou pozici mezi světovou špičkou. Ve spoustě zemích je mnoho výborných a mnoho průměrných kaskadérů. Česko je však i díky těmto třem mužům ve světě známé jako místo, odkud lze čerpat spíš ty výborné. A stojí za to o nich mluvit. Mnohé věci, které jsem zde zmiňoval, nejsou pro spoustu čtenářů nové ani překvapivé. Přesto mi připadá důležité se zastavit a říct si, co všechno naši kaskadéři dovedli a jakou měrou se podepsali na těch největších filmech, které formovaly továrnu na sny.