Jméno Peter Weir je mladším divákům možná zcela neznámé. Sedmasedmdesátiletý australský režisér totiž natočil svůj poslední film v roce 2010 a vlastně nemá na kontě žádný megahit. Jeho snímky nejsou slavnými popkulturními milníky, nikdo je okatě nevykrádá a vlastně je tak spojuje jediná věc – jsou v drtivé většině případů vynikající.

Weir se prosadil v 70. letech díky mrazivému Pikniku na Hanging Rock, na který záhy navázal Poslední vlnou s Richardem Chamberlainem. V 80. letech točil s Melem Gibsonem (Gallipoli, Rok nebezpečného života), Harrisonem Fordem (Svědek, Pobřeží moskytů) a Robinem Williamsem (Společnost mrtvých básníků). V 90. letech pak naděloval famózní role Gérardovi Depardieu (Zelená karta), Jeffu Bridgesovi (Beze strachu) a Jimu Carreymu (Truman Show), jen aby dal v roce 2003 dohromady svůj zdaleka největší film – námořnický opus Master & Commander: Odvrácená strana světa s Russellem Crowem.

Omlouvám se za tak dlouhou kariérní odbočku, ale snad je z ní patrné, že je Weir mistr svého řemesla. Jeho filmy vždy stojí na silném příběhu a precizním vedení herců (Harrison Ford získal za Svědka svou jedinou oscarovou nominaci) a je na nich vidět ohromná snaha nabídnout něco působivého, promyšleného a neokoukaného. Weir důsledně dbal na to, aby se neopakoval, takže přebíhal mezi žánry a tématy a odmítal točit „prostě pro lidi“ nebo „kvůli cenám“. O smutnější tedy je konec jeho režijního příběhu, který nedávno poodhalil Ethan Hawke.

Hvězda Společnosti mrtvých básníků totiž prozradila, že je Weir ve věku, kdy by mohl dál sypat pecky jako Scott, Scorsese nebo Spielberg, v oficiálně neoznámeném důchodu. Co ho do něj vyhnalo? Jestli máte pocit, že jste se právě ocitli v dalším příběhu o zlém Hollywoodu, tak… ano, tipujete to naprosto správně.

Jak si možná pamatujete, Master & Commander narazil v roce 2003 na Piráty z Karibiku a Návrat krále. Zatímco pirátská fantasy od Disneyho ukázala, co chtějí moderní diváci od plutí na velkých lodích (nápověda: Bohužel to nejsou napínavé příběhy z napoleonských válek), tolkienovská fantasy Weira zastínila na Oscarech (z deseti nominací si Master & Commander odnesl jen sošky za kameru a střih zvuku). Celý svět tak australskému režisérovi jasně naznačil, že je budoucnost Hollywoodu jinde než u velkofilmů s maximem realističnosti, tohle nalomení ale nebylo tím nejzásadnějším.

Hawke tvrdí, že Weira zlomila hlavně práce s novodobými filmovými hvězdami. Zatímco s Gibsonem nebo Fordem si náramně sednul, třeba s Crowem to na place bylo výrazně horší. Podobně jako při natáčení Šíleného Maxe se náročná produkce naštěstí proměnila v parádní celovečerák. Weir ale zřejmě doufal, že šlo o výjimečnou situaci, jen aby naběhl do zdi jménem Johnny „konkurenční kapitán Jack“ Depp.

Jejich společný film nesl jméno Shataram a šlo o adaptaci románu Gregoryho Davida Robertse. Jeho hrdinou je bankovní lupič a drogový závislák, který uteče z australského vězení do Indie, což si přímo říkalo o epickou podívanou z exotických lokací. Film se však kvůli „kreativním neshodám“ nakonec rozpadl (brzy z něj mimochodem bude seriál na Apple TV+ s Charliem Hunnamem) a Weir se rozhodl dát své kariéře poslední šanci s Útěkem ze Sibiře.

Ten šel do kin v roce 2010, tedy v době, kdy bylo Weirovi teprve šestašedesát. Opulentní útěk ze sovětského gulagu by o něco dříve fungoval jako událost ve stylu Davida Leana. V době Avatara, Iron Mana 2 nebo Alenky v říši divů ale působil jako totální relikvie a vydělal mrzkých 24 milionů dolarů, což Weira zřejmě dovedlo k závěru, že už Hollywoodu nemá co nabídnout.

Nechci tu tvrdit, že Master & Commander a Útěk ze Sibiře fungují jako rozlučka s „těmi pravými velkofilmy“, ale… jak všichni víme, 21. století nekompromisně uteklo k fantastickým elementům. Zatímco Weir čaroval v obří nádrži, bral nás do neprobádaných koutů planety (Master & Commander byl první film, který se natáčel na Galapágách) a jeho hrdinové byli skrz na skrz lidmi, dnes už velkolepé výlety do reálných „nedokreslených“ lokací dostáváme jen zcela výjimečně.

Diváci v kinech zkrátka potřebují digitální nadstavbu a nadlidské hrdiny – a Petr Weir, jehož tyhle věci absolutně nezajímají, sedí místo oživování úchvatných příběhů doma na gauči. Je škoda, že ho srážky s hollywoodskými hvězdami a moderními postupy demotivovaly natolik, že se rozhodl zmizet podobně, jako kdysi Sean Connery. Pokroku ale člověk holt neporučí, tak alespoň dejte co nejdřív šanci některému z Weirových filmů. Garantuju vám, že to je lepší nápad než večer otevřít Netflix a podívat se, jaký nový biják tam zase naskočil v pátek ráno.