Tak mám Vary konečně za sebou, i když bych kecal, kdybych tvrdil, že jsem si to neužil. Nicméně doma je doma a navíc se mi začínají kupit povinnosti, mezi než patřilo také shrnutí mnou viděných filmů na festivalu. Najdete tu rwandské sociální drama, nový kontroverzní horor Alexe Garlanda, nebo třeba rakouské kostýmní feministické takřka metadílo, čili pro každého něco. A protože je toho tentokrát fakt hodně, nebudu ten úvod už dál protahovat.

Men

Alex Garland pokračuje v nekompromisním rozdělování publika, tentokrát ale bezpochyby rozčílí daleko víc lidí než se svou Ex Machinou nebo Anihilací. Co se totiž z počátku tváří jako obyčejný venkovský horor o jedné ženě, která si nese poměrně brutální trauma z konce svého manželství, se docela rychle promění v těžce metaforický absurdní úlet plný fakt bizarní křiklavé symboliky, z níž konzervativnějším lidem budou v tom horším případě praskat cévky, a v tom lepším se jen budou nechápavě smát, jaká je to nesmyslná blbost. Já se smál taky, nicméně hlavně proto, že takhle odvážný "fuck you" teror tady nebyl minimálně od matky!, která mě před lety dostala úplně stejným způsobem. Taky mají oba filmy zcela totožné přijetí.

Men je zkrátka film, který se vás nějakým způsobem dotkne (ať už v dobrém, či ve zlém), a to nejen psychicky, ale i fyzicky. V první polovině vám přejíždí mráz po zádech a naskakuje husina po celém těle, kterak si Garland hraje v žánru, jenž mu byl až doteď cizí, a v té druhé pro změnu zaměstnává váš mozek, který se zoufale snaží interpretovat každou šílenost, co se na plátně objeví. Je to hra, a bude záležet jen na vás, jestli na ni budete mít chuť a mentální sílu, nebo jestli před ní bouchnete dveřmi při první kontroverzní scéně. Obojí se dá chápat. P. S. Jessie Buckley jako vždy fenomenální, Rory Kinnear jako celé mužské pokolení ovšem ne příliš daleko za ní. (do_Od)

Korzet

Provokativní historické drama o krásné císařovně Alžbětě Bavorské, které je pojaté jako takový vztyčený prostředníček nejen patriarchátu, ale v podstatě veškerému establishmentu. K předání téhle zprávy už navíc chybělo jen boření čtvrté stěny, protože jinak režisérka Marie Kreutzer diváka schválně během celého procesu emancipování divoké Alžběty dráždí třeba věcmi jako zapomenutý mop, traktor před kočárem nebo současnou hudbou, jež vytrhují záměrně z reality. Mezitím však čaruje taky parádní kompozice, její výpravný film tak po většinu času vypadá naprosto úžasně. Tím největším tahounem je ale pochopitelně herečka Vicky Krieps, která tuhle one woman show zvládá naprosto výborně.

Budete jí fandit, když je zoufalá, budete jí fandit, když je vtipná a ironická, budete jí fandit, když ji její vlastní dítě nechápe, a budete jí fandit, i když bude manipulovat se svými nejbližšími, protože jí nic jiného nezbylo. Její portrét coby moderní ženy v nemoderních časech je v příhodně pojmenovaném Korzetu vykreslen prakticky k dokonalosti, a jediné, co tak výsledný film sráží, je opět ta zpropadená délka. Trochu prostříhat, a v zásadě by tu byl nejlepší feministický film od Nadějné mladé ženy. Což zase není taková velká věc, ale aspoň by se o tom víc mluvilo. (do_Od)

Strýček

Kdybych si měl vybrat jednoho filmaře, který by byl z nového balkánského filmu Strýček nadšený, tipnul bych Quentina Tarantina. Ne nutně proto, že by snad někdy natočil něco podobného, maximálně jen vzdáleně, a pro taková srovnání se navíc daleko víc nabízí jiní (třeba Haneke, když už bych chtěl jít touhle cestou). Já ale uvádím Tarantina, protože stejně jako tvůrci tohoto chorvatsko-srbského dramatu si slavný režisér libuje v podvratnosti, ve hře s diváckými očekáváními a pak rovněž v přípravě nečekaných konců. Především by tím ale vznikla šance, že by třeba jednou Tarantino natočil remake, jenž by tu zápletku mohl dotáhnout k dokonalosti.

Koncept Strýčka je jednoduchý. Dějištěm je Jugoslávie koncem 80. let, jsou Vánoce a k jedné milé, byť trochu zvláštní rodince přijíždí na návštěvu strýc. Velice rychle však zjišťujete, že se nejedná o úplně běžnou návštěvu, rodina má pro své chování dobrý důvod, s těmi Vánoci to nebude tak horké, dějištěm je bůhví kde v bůhví kdy, a ten muž je všechno, jenom ne váš typický strýček. Nic víc už si nezjišťujte, já jen dodám, že to byl jeden z těch výraznějších a zároveň diváčtějších zážitků ve Varech, ale kdyby to natočil někdo, no, třeba někdo jako Tarantino, pak by to teprve mělo ty správné grády. (do_Od)

Kuciak: Vražda novináře

Pád vlády a vůbec jedné obří mocenské hydry u našich bratov pár měsíců po brutální vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové nabízí sám o sobě tolik nepříjemného a šokujícího materiálu, že by byl v podstatě zázrak, kdyby z něj někdo ten dobrý dokument natočit nezvládnul. A skutečně, Kuciak: Vražda novináře je minimálně vcelku nadprůměrná podívaná, která člověku přiblíží nejen politickou situaci na Slovensku, ale zároveň i detaily stěžejního případu vyšetřování a následného soudu s obžalovanými. 

Zároveň s tím je ale nutno říct, že se dokument jinak nijak nevymyká ze současné tvorby, drží se zajetých postupů a moc hluboko se do vás nezaryje, poněvadž to ani nezkouší. V takovém případě ale mohl být klidně o deset, možná patnáct minut kratší, protože nic důležitého navíc jsme se stejnak nedozvěděli, naopak se mnohé opakovalo. Pokud o případu víte jen minimum z médií v době, kdy celá záležitost byla aktuální, klidně dokument vyhledejte, nikomu zainteresovanějšímu ale nejspíš tvůrci příliš mnoho nových informací nesdělí. Nějaká minisérie à la Devadesátky by z toho ale časem vypadnout mohla. (do_Od)

Podezřelá

Režisér Old Boye nebo naposledy třeba Malé bubenice Chan-wook Park se ve Varech po dlouhé době připomněl se svou novinkou Podezřelá, od které jsem upřímně čekal celkem dost. V základu teda hlavně chytrou detektivku s podmanivým audiovizuálem, což jsem nakonec i dostal. Všechno další, co jsem ale chtěl, jako třeba silnější emoce, postavy, co mi nějakým způsobem přirostou k srdci, nebo scénář, který se mnou aspoň pár dní zůstane, to mi tahle chaotická korejská podívaná bohužel už nenabídla.

Podezřelá je totiž převážně zvláštním mixem detektivky s romantikou, který ne vždy úplně funguje. Prvním důvodem je jazyková bariéra, kdy ani titulky nestíhají vysvětlovat drobné nuance a rozdíly mezi korejštinou a čínštinou, jež ovšem hrají ve filmu velkou roli. No a tím dalším je pak překombinavnost děje, jenž se zbytečně dlouho táhne, a ve výsledku se ke konci spíš rozpadá, než aby do sebe vše krásně zapadalo. To vede k úmornosti, která vede k únavě, která posléze vše dále zkresluje. I přes to, že se tedy jedná o krásně natočený film se zábavnými i překvapivými momenty, výsledným dojmem je spíš zklamání, že to tvůrci museli nutně komplikovat až do oddalovaného konce. (do_Od)

Rabiye Kurnazová vs. George W. Bush

Místy komediálně, místy tragicky, především ale příjemně všedně pojaté doku-drama sledující jednu obyčejnou matku s tureckými kořeny žijící v Německu, kterak se vydává na nečekanou a extrémně vysilující právní cestu k osvobození svého syna, který po jedenáctém září skončil zavřený v Guantánamu. Film se odehrává podle skutečných událostí, nemá žádné známé a vlastně ani moc hezké herce, o to lidštěji jsou v něm ale veškeré události líčeny, a byť s ním stejně jako u většiny zbylých festivalových věcí narážíme na to, že je prostě zbytečně dlouhý, nakonec ten boj s větrnými mlýny uteče docela rychle, a ještě při něm dojde několikrát na slzičky. Není divu, že je nyní mezi užší skupinkou snímků bojujících o vítězství v divácké anketě. (do_Od)

Den otců 

Tuhle depresivní mozaiku si tatínci za rámeček nedají aneb poměrně nevstřícné zobrazení spletitých osudů tří rodin z Rwandy, která se každá vypořádává s jinou tragédií. Film, který je paradoxně spíš oslavou matek, se zaobírá překvapivě velkou škálou témat, z nichž některá rozvede víc a líp, jiná pro změnu míň a hůř, v jednotlivostech ale dokáže člověka nekompromisně zasáhnout, a byť tak nečiní nijak extra elegantně, nakonec to člověk stejně musí vzhledem k podmínkám vzniku (ve Rwandě za covidu) respektovat. Zážitek, co s člověkem pár dní zůstane. (do_Od)

Za bílého dne

To nejhorší na konec. Na tuhle kanadskou lahůdku jsem vyrazil na základě zvědavosti, spíš než kvůli nějakým očekáváním. A doteď si za to rvu vlasy, protože takhle znechucený už jsem dlouho po ničem nebyl. Film v zásadě vypráví o podivné rodině, kde se nikdo nemá nijak zvlášť rád, a všichni zjevně nejvíc nesnáší jedno malé mimino. Záhy se dozvídáte proč, teda... to záhy je dost relativní, film má totiž 151 minut a vše plyne e-x-t-r-é-m-n-ě p-o-m-a-l-u, takže než se vůbec zápletka, pokud tomu tak chcete říkat, rozjede, přepadne vás chuť se zabít zhruba třikrát. A pak ještě několikrát potom, protože jen co se věci dají trochu do pohybu, depka mezi všemi zúčastěnými ještě vzroste, a to jsou pak panečku momenty ticha, civění do prázdna, chození odnikud nikam nebo další naprosto bezútěšné činnosti protahující tohle peklo.

Vyloženě odporná je pak druhá polovina filmu, kdy se stane něco, co se pořádně nevysvětlí, není to vidět, a posléze o tom už nikdo ani nemluví, jen vám z toho je fyzicky zle, a pak musíte sledovat, jak se všichni začnou postupně zdejchávat (stejně jako novináři ze sálu), protože už ani je to v tomhle domě / v této rodině hrůzy nebaví. Ten film nemá nic, jen standardní řemeslo s minimem snahy, téma, které rozvádí tím nejhorším možným způsobem, a herce, co se permantně tváří, že by radši byli kdekoli jinde. Což byl jistě záměr, ale já bych teda upřímně taky bych raději kdekoli jinde. (do_Od)

Jinak kdybych měl vybrat tři nejlepší filmy z Varů, které jsem viděl, a o kterých jsem ještě nic nenapsal, zmínil bych Trojúhelník smutku, PSH Nekonečný příběh a Všechno, všude, najednou. Zejména poslední zmiňované to od kolegů z redakce trochu schytalo za přepálenou stopáž, zrovna tady ale výjimečně nesouhlasím, v kině to totiž krásně uteklo, a ta nápaditost byla fakt něco naprosto nového a troufám si říct, že na poli hraných filmů i lehce přelomového. Takže kdo ještě neviděl, doporučuju počkat na uvedení v kinech.

Další várku mikrorecenzí čekejte v nejbližších dnech.