Poslední várka karlovarských výkřiků je tady. Během našich předchozích částí jsme probrali desítky titulů, které mohli diváci v Karlových Varech letos vidět. Jak nás spousta festivalových depresí učí, vše dobré musí jednou skončit, což je případ i našich reportů. Proběhněte si tedy závěrečnou devítku titulů, které jsme viděli, a třeba na poslední festivalové hodiny ještě nasbíráte trochu inspirace.

Nultého června

Proces s Adolfem Eichmannem v roce 1961 byl celosvětově fascinující záležitostí. Nejen díky slavné knize od Hannah Arendtové se totiž více než dekádu po Norimberském procesu připomnělo, jak znepokojivě banálních podob může zlo nabývat. Americký filmař Jake Paltrow se pustil do zatím největší výzvy své režijní kariéry, totiž na několika soudobých příbězích ilustrovat důležitost procesu s Eichmannem pro židovský národ.

Po lince chlapce, který sehraje nečekaně velkou (leč nedoceněnou) historickou úlohu, se vyprávění přesune k Eichmannově hlavnímu bachaři, jenž je enigmatickou figurou fascinován i zděšen. Následné polské intermezzo je argumentačně nejzajímavější, zároveň však trochu vypadává z konceptu - a výsledkem je tak veskrze průměrný, podivně odtažitý snímek. Jako by se i Paltrow bál na Eichmanna podívat blíže nebo do tematicky pochopitelně velmi silného příběhu vkládat emotivní momenty. Občas se vkrádá paralela se Sorrentinovou Boží rukou, v níž je Maradona rovněž postavou zaplňující fikční svět, aniž by v příběhu sehrál zásadnější roli. Závěrečné věnování památce Claude Lanzmanna, autora dokumentárního monumentu Šoa, každopádně dává jasně na srozuměnou Paltrowův postoj, že o holocaustu by se mělo hovořit i dnes. (Rimsy)

Pohled motýla

Obětavý výkon Rity Burkovske podtrhuje znepokojivé válečné drama o údělu žen-vojaček během války. Přestože jsou události zasazeny do roku 2017, kdy byly konflikty na Ukrajině ve srovnání se současnou situací mnohem méně vyhrocené, útrapy hlavní hrdinky se podařilo vystihnout nadčasově. Sledujeme Lilju, operátorku dronů zajatou na Donbase, která se po měsících věznění a týrání vrací domů, ale samozřejmě už nic nebude takové jako dřív.

Výsledný dojem snižuje, že teprve na samém konci vidíme Lilju pracovat s drony, takže její identifikace s touto rolí, umocněná i častými rozpixelovanými flashbacky, vyznívá trochu do prázdna. Dramatu neprospívá ani pomalý rozjezd, ovšem po půl hodině se děj konečně dostane k silným tématům, jež následně sice nebagatelizuje, ale také kdovíjak překvapivě nerozvíjí. Téma je velmi aktuální a důležité, samotný film však patří do festivalového průměru. (Rimsy)

Odraz

Jinak než v Pohledu motýla zpracovává téma ruské agrese další ukrajinský snímek letošních Varů. Ten využívá extrémně dlouhých, povětšinou statických záběrů, v nichž se sice daří vystihnout mizérii jednotlivých válečných momentů, zároveň však také jasně ukazují nedostatek této metody: S délkou záběru se totiž většinou nepracuje překvapivě a divácky podnětně, nýbrž až příliš předvídatelně - v hluboké perspektivě se například na konci chodby otevřou dveře a my víme, že se bude čekat, než postava projde dlouhou chodbou, a pak zase nazpátek. Přílišná čitelnost dlouhých záběrů pak snadno vede k prožívání nudy.

Na druhou stranu si režisér Valentyn Vasjanovyč vyhrál s tím, aby byly tyto dlouhé záběry pečlivě komponované a s dostatečnou symbolikou. První polovině tak dominují skutečně velmi nepříjemné výjevy z válečného zajetí, zatímco v té druhé je prostřednictvím zdánlivě nepodstatné epizodky s holubem rozehráno intimní drama o údělu přeživších války. Minimum detailů a našedlá barevná paleta navíc umocňují silný dopad, který v divákovi rezonuje ještě dlouho. (Rimsy)

Blízko

Nadšené ohlasy z Cannes tenhle sympatický debut trochu přechválily. Příběh sleduje dva chlapce, nerozlučné kamarády, jejichž přátelství je po nástupu na střední školu vystaveno několika zkouškám. Zdůraznění perspektivy jednoho z chlapců je dobrým krokem, dozvídáme se tak jen to, co ví on sám - a jelikož si samotná postava není ve svém prožívání občas jistá, tápeme s ní. Za zmínku stojí i inspirativní školní prostředí, z něhož by si české školství mohlo vzít nejeden příklad. O to vychtěněji působí zvrat v polovině, ale budiž, na to je prostě potřeba přistoupit.

Lukas Dhont se bezesporu ukazuje jako kompetentní režisér, ale jeho vyprávění má dva zásadní nedostatky. Jednak využívá otravně doslovných metafor, kdy třeba pomocí práce na poli je zopakován dojem, který máme z chlapcova pohledu v předchozí scéně. Je to samozřejmě funkční, zároveň ale také dost školometské. Druhá výtka jde směrem k přehnanému tlačení na emoce, kdy ke konci už jsem se cítil poněkud zneužíván. Scén s postavami plačícími do kamery v kombinaci s tklivou hudbou je takové množství, až jsem filmu nemohl věřit a upřímně se trápit společně s hrdiny. (Rimsy)

Ostrůvek

Švýcarský experiment se odehrává na předměstí Lausanne, kde dvojice hlídačů střeží místní park s říčkou, kam se nesmí chodit. Přesná náplň jejich práce však není zřejmá, stejně jako důvody, proč je vlastně potřeba bránit lidem v cachtání u břehu. Zodpovědné duo, ztvárněné neherci původem z Africky a Středního východu, navíc řeší občasné zjevování se černošských imigrantů. Režisér Tizian Büchi vytvořil snímek kombinující dokumentární observaci s prvky magického realismu, navíc přidal i špetku antropologických vhledů do množství národností, jež je možné v dané čtvrti potkat.

Václav Klaus by se z téhle multikulturní agitky pominul - ale spíš by jí prostě neporozuměl stejně jako mezinárodním koprodukcím. Předměstí Lausanne se totiž reálně nemění, přestože do něj neustále přicházejí noví obyvatelé z rozličných koutů světa. Zvláštně prchavý snímek otevírá i témata kontroly, jíž jsou evropské státy posedlé, či obecného strachu civilizace ze síly přírody. Především však nabízí sympatické všední momenty s prvkem unikavého kouzla. (Rmsy)

Něha

Maďarská kombinace sportovního dramatu, situační komedie, body hororu a halucinogenního surrealismu. Skutečná bývalá kulturistka Eszter Csonka ztvárňuje bodybuilderku na vrcholu kariéry, kterou však sportovní úspěchy příliš netěší. Přísným režimem zhuntované tělo budí otázku, zdali se vůbec jedná o sportovní disciplínu ve smyslu zušlechťování těla i ducha. Nešťastná sportovkyně navíc čelí i finančním problémům, kvůli čemuž se překvapivě rychle dostane k bizarní práci společnice, uspokojující klienty s velmi zvláštními požadavky.

Navzdory záři reflektorů se však žena blíží zhroucení jen kvůli svému partnerovi/trenérovi, jenž si jejím prostřednictvím plní své vlastní sny. FIlm tak otevírá zajímavou otázku zneužívání druhých lidí k dosažení vlastních cílů - což je obzvlášť tragické v momentech, kdy to ani není záměrné. Některé momenty tohoto uhrančivého díla dokonce budí dokumentární dojem, v nepředvídatelných momentech se však film obrací ke snové imaginaci, představující pro životem zlomené figury jedinou možnost úniku. (Rimsy)

Íá

Hned šestice oslů se vystřídala v hraní filmového lichokopytníka, který prochází lidským světem a podle očekávání naráží na spoustu nepěkností. V cirkusu zpočátku čelí přísnému zacházení, ale také tam nalezne jediný skutečně blízký vztah s lidskou bytostí. Posléze se dostane na farmu, do volné přírody, bizarního venkovského sídla a nakonec i někam, kde mu až tak dobře není. Postupně se setkává s násilným, nevyzpytatelným a nepřehledným světem lidí, kteří si ubližují kvůli malichernostem - a leckdy nejen sobě navzájem, nýbrž i němým tvářím.

Kráva či Gunda naznačují trend posledních let, kdy se někteří filmaři snaží zprostředkovat realitu prostřednictvím zvířecího pohledu. To je případ i oslíka Íá, ovšem jeho perspektiva leckdy hraničí s delirickým surreálnem ar ežijní legenda Jerzy Skolimowski používá oslí perspektivu spíše impresionisticky než realisticky. neměnný zvířecí pohled navíc využívá Kulešova efektu k hořké komice; není lidský svět nakonec bizarnější nežli ten zvířecí? Zajímavý a uvědomělý experiment, přinášející podnětný, avšak nikterak přelomový zážitek. (Rimsy)

Lynch/Oz

V šesti kapitolách se filmoví kritici i tvůrci (mezi nimiž nechybí třeba David Lowery či John Waters) vyjadřují ke svému vztahu k Davidu Lynchovi, a především tomu, jak jeho tvorbu zjevně ovlivnil Čaroděj ze země Oz. Dokument ve formě videoeseje porovnává úryvky z Lynchových děl s věhlasnou americkou klasikou i dalšími díly, často tak dochází k vytváření dosud neviděných (leckdy i velmi zábavných) paralel. Obraz sestává téměř výhradně z filmových ukázek, jejichž obsah vysvětluje čtený komentář.

Pro fanoušky Lynchovy tvorby se jedná o bezesporu zábavné dílo, přestože většina myšlenek je pouze načrtnuta a hlouběji nerozebírána. Rovněž je potřeba upozornit na množství spoilerů, často přímo z konce filmů - takže pokud máte Lost Highway, Mulholland Drive či kompletní Twin Peaks teprv na watch listu, raději se sháněním tohoto dokumentu počkejte. Pro danou cílovku Lynchovců se však jedná o velmi příjemně strávenou hodinu a tři čtvrtě. (Rimsy)

Ve znamení býka

Nezávislý filmař Tim Sutton spojil síly s hudebníkem Machine Gun Kellym a dal dohromady drama o muzikantovi utápějícím se v drogách, depresích a pohrdání okolím i sebou samým. Rapový Kurt Cobain pro 21. století je většinu stopáže skrytý za odbarvenou ofinou, z pod které dští síru na všechny kolem sebe. Není schopen fungovat s dcerou, bývalou manželkou ani obětavou asistentkou, neuznává promování vlastní tvorby a celkově se téměř celý film chová jako nezodpovědný idiot.

K vyhrocenému závěru snímek spíše doklopýtá, nezbytné finální uvědomění je totiž poněkud vychtěné - bezmála celou hodinu a půl stopáže se totiž děje téměř to samé. Konec trochu naznačuje, že by se mohlo jednat i o kritiku celého hudebního průmyslu, ve zbytku filmu pro to však není opodstatnění. Jako impresionistický obraz životního období, kdy je člověk emočně i profesně na dně, může tenhle kopající býček posloužit, na výjimečné dílo je to však přece jen docela málo. (Rimsy)

A které festivalové kousky zaujaly nejvíc vás? Podělte se o dojmy v diskuzi.