Letos v rámci redakce pokrýváme Vary fakt poctivě, nejenže tak přinášíme v pořadí již třetí souhrn mikrorecenzí všelijakých mimózních, kousavých nebo naopak zcela všedních kousků, co jsme viděli, ale navíc jsem se musel smířit s tím, že do tohohle dílu nenapíšu nic z těch mých, protože toho je jednoduše příliš mnoho. Jinými slovy čekejte brzy další nášup, mezitím tu ale máte poslední viděné kousky kolegů Rimsyho a Spoonera, z nichž zejména peprnou komedii Hodně štěstí, pane Veliký rovněž vřele doporučím.

Kouření způsobuje kašel

Francouzský provokatér Quentin Dupieux se opět hlásí a svým antikuřáckým manifestem (jež je ve skutečnosti parodií na komiksovky) pobavil publikum v Cannes i Karlových Varech. Jeho svižná taškařice představuje Tabákovou patrolu, pětici superhrdinové, kteří své nepřátele porážejí silou nikotinu, metanolu a dalších škodlivin, jejichž spojením dokážou vytvořit rakovinu. I největší klaďasové světa si však občas potřebují odpočinout, a tak jsou svým krysím šéfem posláni na kempovací teambuilding, během něhož si vyprávějí strašidelné historky.

Tyhle příběhy samozřejmě nejsou příliš vypointované, ten nejlepší z nich dokonce ani uspokojivě dokončený, ale stejně jako rámující superhrdinská linka patří mezi to nejvtipnější, co lze na festivalu vidět. Zjevná lacinost triků ještě umocňuje sebereflexivitu a parodování principů komiksových filmů - včetně skákání v čase, nelogicky fungujícího světa, nevysvětlených schopností postav a tak dále. Jen škoda, že výsledek není ani frenetickou obskurností, ani promyšlenou satirou, nýbrž se jedná především o Dupieuxův freestyle, z něhož se některé nápady chytnou a jiné ne. (Rimsy)

Pamfír

Producentka Sasha Kostina uvedla film slovy, že možná pomůže lépe pochopit, co je vlastně ukrajinský národ zač. A skutečně, touhle optikou se jedná o fascinující pohled pod povrch východoevropské mentality se vším, co k tomu patří – důrazem na tradice, rodinu, hrdost, ale i s transgenerační mizérií, zkorumpovaností a kriminalitou představující jedinou aspoň zdánlivou šanci, jak se z marasmu vymanit.

Snímek přitom nabízí i vizuálně vtahující a podmanivý příběh o vesnickém hromotlukovi, který by pro svou rodinu udělal vše – a nic jiného mu zřejmě ani nezbývá. Připočtěte dlouhé záběry založené na propracovaných kamerových jízdách, nenásilné zakomponování humoru a v neposlední řadě taky poučení, jak lze alternativně využít prášky na podporu erekce – a vychází z toho jeden z nejzajímavějších klenotů letošního festivalu. (Rimsy)

Dalva

Emmanuelle Nicot is the new Céline Sciamma? Stejně jako třeba Klukanda je i Dalva kompetentním debutem, který se nepouští do kdovíjak neprobádaných vod, ale citlivě zkoumá zákoutí psychiky dospívající dívky. V tomto případě jde o postavu na hranici puberty, tedy v extrémně citlivém období pro vnímání vlastního těla i sebehodnoty.

Titulní Dalva (v uhrančivém i křehkém podání mladičké Zeldy Samson) je umístěna do dětského domova poté, co je její otec obviněn ze sexuálního zneužívání. Tragiku situace umocňuje fakt, že fyzickou lásku Dalva nadále zaměňuje za lásku rodičovskou, a tak nezná jiný způsob, jak se k někomu přiblížit, než prostřednictvím své (stále velmi nezralé) sexuality. Pěkně natočený i zahraný snímek sráží předvídatelnost, přesto tenhle empatický vhled do ztrápené mladistvé duše za vidění stojí. (Rimsy)

Rubikon

Největší karlovarské utrpení za několik posledních let. Údajně čistokrevná sci-fi, což v praxi znamená přehlídku největších žánrových klišé a nelogičností dotažených ad absurdum. Tohle rakouské scífko přišlo tak o 40 později, než mělo – kdyby se bývalo svezlo na vlně popularity Hvězdných válek, mohlo dobýt Evropu 80. let. Jenže takhle se jedná o několikátý odvar Života či Pasažérů, což už samy o sobě byly trochu přelouhované sci-fi odvary.

Debutující režisérka Magdalena Lauritsch využila okoukané papundeklové kulisy v startrekovském stylu, do nichž hodila pár idiotských postav (včetně týpka, jemuž nelze říkat jinak než „lumík“) a nechala je na vesmírné stanici věšet šňůry s prádlem. Pokud se chcete ptát na otázky typu „Co pro vás některý CEO kdy udělal?“ a u toho se tvářit filosoficky moudře, pokazte si večer jako já a na tuhle slátaninu se podívejte. (Rimsy)

Hodně štěstí, pane Veliký

Emma Thompson hraje stárnoucí ženu, která se chce na stará kolena sexuálně vzdělat i poznat kouzlo intimního života a objedná si proto sexy mladého prostituta. A výsledkem je hodně svižná a divácky vděčná konverzačka o dvou postavách, které se i přes svou naprostou rozdílnost čím dál více poznávají a vlastně mají k sobě velmi blízko. A samozřejmě u toho hodně kecají i o sexu. Svižný a skvěle napsaný kousek, který má drajv, parádní postavy a v zejména výtečnou Thompson v hlavní roli, která si zde užívá každou hlášku. A sympatický Daryl McCormack jí až překvapivě stačí. Pokud potřebujete ve Varech poctivý feel-good kousek, tak byste si Velikého neměli nechat ujít! (Spooner)

Velká premiéra

Oblíbený herec Miroslav Krobot to zkouší se svým třetím režijním kouskem o pražském herci, který se rozhodne nacvičit v tamním divadle své vlastní představení. A i když je to vlastně větší zábava než jeho Díra u Hanušovic či Kvarteto, ke spokojenosti i tentokrát něco chybí. Krobot umí servírovat skvělé hlášky, nezapře styl Dejvického divadla a některé scény, zejména díky výtečně Ivě Janžurové s Tourettovým syndromem, jsou opravdu velkou zábavou. Jenže známý herec bohužel není příliš dobrým vypravěčem, a tak je jeho Velká premiéra spíše roztříštěnou podívanou, která po příběhové stránce nedrží moc pohromadě a má nakousnuto poměrně dost linek, jež bohužel nejsou poté náležitě využity a vyšumí do ztracena. A to je vzhledem k některým fórkům a šílenostem docela škoda. (Spooner)

Aftersun

Britská nezávislárna o mladém otci a jeho jedenáctileté dceři, kteří se vydají na slunnou dovolenou do Turecka. Jenže za idylkou u moře se skrývá cosi nevyřčeného i psychické problémy. Realistický výlet do prosluněného resortu a vztah otce s dcerou, v němž se režisérka Charlotte Wells zaměřuje na dlouhé záběry a intimní sondu do duší dvou hlavních postav s co nejméně slovy. Bohužel jí však tato snaha vychází spíše na půl, snímek nestrhne a i přes stoupající psychické pnutí v závěru se divákovi ani na chvíli nezaryje pod kůži a nevyvolá v něm příliš mnoho emocí. Paul Mescal ovšem po výtečné minisérii Normální lidi opět prokazuje svůj velký talent a malá Frankie Corio se mezi dětskými herci rozhodně neztratí. (Spooner)