Ano, Karlovy Vary jsou od pátku v plném proudu a my z Moviezone u toho samozřejmě nemůžeme chybět. A už první dva dny byly z hlediska filmových a kulturních zážitků hodně hutné a bohaté. Festival samozřejmě odstartoval tradičním oficiálním zahájením, které se neslo zejména v duchu vzpomínání na zesnulou ikonu festivalu, dlouholetou programovou ředitelku Evu Zaoralovou. Před nabitým Thermalem pak zahráli Mig 21 se symfonickým orchestrem a filmové hody mohly začít.

Oficiální zahájení se však muselo na červeném koberci obejít bez velkého zahraničního hosta. Známý herec Liev Schreiber totiž dorazil až na sobotní den, kdy na tiskové konferenci představil projekt BlueCheck Ukraine, jehož je spoluzakladatelem. Zbytek dne se pak nesl zejména v duchu českých filmů. Ve Velkém sále byla představena zrestaurovaná verze legendárního českého filmu Žert a premiéru si odbyla dvě nadějná želízka – dokument PSH Nekonečný příběh a novinka Šimona Holého A pak přišla láska… A zejména u rapperů v Malém sále bylo pořádně nabito. Ani my jsme proto nezaháleli a do víru filmových novinek se ponořili naplno. Zde tedy máte první várku našich klasických mikrorecenzí a dojmů z dosud viděných kousků.

Superhrdinové:

No, takhle si zahajovací snímek prestižního filmového festivalu úplně nepředstavuji. Místo ambiciózního kousku či titulu s jasným uměleckým přesahem jsme se totiž dočkali italské novinky Superhrdinové, která není ničím víc než jen zcela obyčejnou a ničím zajímavou vztahovkou. Nápad, že všichni žijící v dlouhodobém vztahu jsou v podstatě superhrdinové, zní zpočátku docela fajn, stejně jako orámování do komiksů ústřední hrdinky. Jenže kromě sympatické herecké dvojice a neurážejícího řemesla Paola Genovese nemá snímek moc co nabídnout. V partnerských otázkách netne do živého, není silný a postupem času se čím dál více utápí v žánrových klišé a přepálené snaze vydolovat z diváka co nejvíce slziček. Ubulená poslední třetina už proto hodně balancuje na hranici kýče a nechronologické vyprávění vztahu ústřední dvojice je spíše chaotické a snaží se zakrýt prázdnost celého příběhu. Zkrátka snímek, na který si člověk po pár hodinách ani nevzpomene, což je u úvodního filmu karlovarských filmových hodů prostě škoda. (Spooner)

PSH Nekonečný příběh

Asi by se na začátku slušelo říct, že nemám k hudbě Penerů žádný srdcový vztah a o českém rapu si obecně nemyslím nic moc hezkého. I přesto mě však dokument o legendách české hip-hopové scény dokázal pořádně překvapit, nadchnout a žral jsem ho každou minutu. Zde vás totiž nečeká nudná zpověď mluvících hlav, ale správně divoká, klipovitá a za všech okolností zábavná sonda do života tři rapperů, která překypuje nápady a neskutečnou porcí energie. Za všemi těmi hláškami a výtečnou prací s video materiálem všeho druhu, v němž nechybí ani Vinnetou či Saskia Burešová, se však skrývá hlavně hezký příběh věčných parťáků a kámošů, kteří na sebe řeknou to dobré i zlé. A naspeedovaný styl dokumentu navíc dokázal (aspoň z toho, co o PSH vím) skvěle vystihnout ducha kapely a jejích nepřehlédnutelných osobností. Velmi dobrá dokumentární práce. (Spooner)

A pak přišla láska…

Šimon Holý za sebou nechal loni ve Varech poměrně slibnou stopu díky debutu Zrcadla ve tmě a ukázal, že se může počítat mezi naše největší mladé talenty. A jeho druhý kousek A pak přišla láska… tato slova jen potvrzuje. Snímek je tentokrát o něco diváčtější, i přesto ale s tempem nijak výrazně nespěchá a zůstává ve své atmosféře pořád stejně komorní, intimní a realistický. Lásku pak kromě výtečné Pavly Tomicové (nominace na Českého lva by měla být povinností) zdobí zejména několik bravurně napsaných a natočených scén mezi matkou a její dcerou, které vypadají jako ty správně obyčejné momenty ze života, v nichž se pozná nejspíš dost diváků, ale zároveň dokáží být po dialogové stránce velmi silné. A Holý tentokrát nezapomene ani na humor a rýpance do moderní doby. Velká škoda, že v závěru se nepodaří režisérovi ústřední komplikovaný vztah pořádně uzavřít a konec jaksi vyšumí do ztracena. I přesto se ale bude i druhý Holého počin řadit k nejzajímavějším tuzemských filmům roku. (Spooner)

Atlantida

Italská artová odpověď na Rychle a zběsile 3 se čluny místo aut, v níž si ale musíte většinu děje interpretovat sami. Film oplývá zajímavou audiovizuální složkou a má kupu scén, které bych chtěl vidět znova, jenže taky kupu scén, které už bych nikdy znova vidět nechtěl. Posledních deset minut je ultimátním testem divákovi trpělivosti. (dO_od)

Zločiny budoucnosti

Spíš zločin současnosti, protože takhle prázdnej, zbytečnej a rádoby kontroverzní film tu už dlouho nebyl. Cronenbergovi se nedaří budovat atmosféru, postavy většinu času nemají co dělat, svět kolem je neživoucí, vše se odehrává na dvou či třech místech, děj je zkratkovitý, a poselství zmatené. Snad jen ta nová vize erotiky stojí za zmínku, to je ale proklatě málo. (dO_od)

Dále jsme pak s dO_odem viděli také dokument Mariupol 2 od zesnulého litevského režiséra Mantase Kvedaravičiuse zaznamenávající krutou realitu posledních měsíců v titulním ukrajinském městě. Jedná se ovšem o dílo, které se po filmové stránce velmi špatně hodnotí a možná by se ani hodnotit nemělo. Těžce se na něj dívá, ale přesto je poměrně důležité ho vidět.