Říct o Janu Bradáčovi, že žije filmem, by úplně nevystihovalo to, co dělá. On totiž žije nejen filmem, ale i filmovými fanoušky. Jako producent se podepsal pod úspěšné komedie Líbáš jako Bůh a Líbáš jako ďábel, dokument Fulmaya, děvčátko s tenkýma nohama, film Jana Hřebejka Horem pádem a temné drama Stínohra, které právě vstupuje do českých kin. Především však zařídil, že my máme kam chodit do kina. A snaží se do nich posílat dobré filmy. 

Jan Bradáč totiž od roku 2001 šéfuje síti multikin CineStar a od roku 1995 distribuční společnosti Falcon, která u nás distribuuje marvelovky, Star Wars, pixarovky a spousty dalších filmů především od studií Sony a Disney. Krom toho zvládl napsat a vydat sbírku básní a věnuje se letectví. A taky kouká na dobré filmy. 

„Následujících sedm filmů může za to, že dělám to, co dělám už skoro tři desítky let. "

1. Blade Runner (1982, r. Ridley Scott)
Konkrétně režisérská verze uvedená do českých kin v roce 1993. Pravděpodobně nejsilnější zážitek umocněný projekcí na obří plátno dnes již neexistujícího kina Alfa v Praze na Václaváku. Film, který jasně dokazuje, že měřítko kvality filmového díla se nedá definovat jedním premiérovým víkendem.

2. Dům pro dva (1987, r. Miloš Zábranský)
Zjevení uprostřed temnoty. Jako studenti posledního ročníku ostravského gymnázia jsme šli na tradiční organizovanou projekci do kina k výročí Vítězného února. Jenže buď školní politruk nedával pozor a nepřečetl si, o co jde, nebo šlo naopak o geniální diverzi. V každém případě jsem začal chápat, co to znamená zažít nezpochybnitelný svobodný okamžik uprostřed bolševické šedi. K tomu jsem dostal naloženo strhujícím příběhem dvou bratrů v podání Jiřího Schmitzera a Ondřeje Vetchého, který vstřebávám pokaždé, když film vidím znovu a znovu.

3. Noci šelem (1992, r. Cyril Collard)
Filmová báseň, kterou by možná natočili Rimbaud s Verlainem, kdyby se už v 19. století daly takto točit filmy. Ale natočil to Collard v roce 1992 a umřel dřív, než jsem se na film stihl podívat. Čirá směs smutku, touhy, vášně a rozervanosti duše. Některé filmy by měl vidět člověk připravený, zvlášť když mu je jen kousek přes dvacet. Jenže na pomíjivost života a na Noci šelem nejste připraveni nikdy.

4. Amadeus (1984, r. Miloš Forman)
Rok 1985 nebo 1986, nepamatuji si přesně. Můj první zážitek z kina, u kterého diváci seděli až do posledního písmene závěrečných titulků. Když těsně před jejich začátkem Salieri ztvárněný přesným F. Murray Abrahamem žehnal všem průměrným, dostali jsme tehdy všichni jasný vzkaz, ať se nám to líbilo nebo ne. Vzkaz od génia, který nenatočil jediný špatný film – v jeho filmografii najdeme jen výborné, vynikající a geniální kusy. Žádné jiné. Dostal jsem nečekanou odměnu, když jsem v jeho blízkosti mohl strávit jeden den při slavnostním uvedení filmu Lid vs. Larry Flynt v Praze v březnu 1997.

5. Četa (1986, r. Oliver Stone)
Filmový masakr zhlédnutý na Silvestra 1987 v obrovském amfiteátru pod širým nebem na Černé louce v Ostravě. Pamatuji si, že mi nebyla při mínus pěti během celého představení ani na chvíli zima.

6. Přelet nad kukaččím hnízdem (1975, r. Miloš Forman)
Podobně jako Blade Runner viděno na megaplátně pražské Alfy, jen o pár let dřív. A asi jen den nebo dva potom, co jsem dočetl předlohu Vyhoďme ho z kola ven od Kena Keseyho. Po skončení filmu jsem pochopil, co myslel Forman tím, když v jednom rozhovoru řekl, že nerozumí tomu, jak jsme schopni ty, kteří nás zbavují svobody, si ještě platit z vlastních daní.

7. Komisařka (1967, r. Alexandr Askoldov)
Film režiséra a scenáristy Alexandra Askoldova, který už nikdy nic jiného nenatočil. Vznikl v roce 1967 a v podstatě ihned poté skončil v trezoru sovětské cenzury. Příběh z ruské občanské války mezi bílými a rudými, ve kterém je fanatická bolševická komisařka kvůli svému pokročilému stadiu těhotenství zbavena velení a umístěna proti své vůli do židovské rodiny, aby tam porodila. Ve druhé polovině osmdesátých let film trezor po dvaceti letech opustil a tak jsem dostal možnost jej vidět ještě v čase perestrojky. Scéna, ve které oddíl vojáků místo kvérů drží v ruce kosu a snaží se typickým pohybem sklidit písek na poušti, mě děsí v mysli dodnes. Stejně jako moment, kdy matka nechá ležet novorozeně na posteli, obleče si vojenský mundúr a jde zpátky do války. 

A co říkáte na 7 filmů herečky Bereniky Kohoutové?