Rozhodli jsme se oživit rubriku 7 filmů, ve které dáváme prostor nejenom domácím režisérům, hercům a filmovým tvůrcům a jejich vkusu, ale i výrazným osobnostem českého (a slovenského veřejného života). Dozvíte se, co je formovalo, najdete tu inspiraci, co si pustit, a třeba i objevíte filmaře, se kterými stojí za to se seznámit.

Tentokrát dostal prostor Filip Titlbach, jeden z nejzajímavějších mladých novinářů, který má za sebou působení v Českém rozhlase a v roce 2019 nastoupil jako editor do Deníku N. Právě tady se věnuje zpravodajskému podcastu Studio N, jenž je jednou z nejpopulárnějších a nejposlouchanějších podcastových relací u nás a dočkal se nominací na hned několik různých cen. Titlbach se zaměřuje na sociální, politická a queer témata a letos v únoru vydal knihu Byli jsme tu vždycky.

A tohle je jeho 7 filmů. 

1. Dej mi své jméno (2017, r. Luca Guadagnino)
Dávkuju si ho průměrně třikrát ročně. Každé recenzní slovo by bylo zbytečné. Nutné prožít. 

2. Modlitby za Bobbyho (2009, r. Russell Mulcahy)
Jeden z nejsilnějších a nejpůsobivějších queer snímků současnosti. Ozubený drát zaťatý do duše každého, kdo je otevřený. Jsou filmy, na které po zhlédnutí nikdy nezapomenete. Tohle je jeden z nich. 

3. 120 BPM (2017, r. Robin Campillo)
Když jsem odcházel z kina, chtělo se mi zvracet z úzkosti. Věcné až drsně syrové zachycení raných devadesátých let ve Francii, kdy si AIDS v kombinaci s nezájmem veřejnosti a ignorací politické reprezentace už mnoho let vybírá kruté oběti na životech. Snímek v naturalistickém pojetí propojuje osobní životy s aktivismem a politikou. 

4. Dokud se tančí (2019, r. Levan Akin)
Z toho, jak sleduji queer scénu a život LGBTQ lidí v Česku i ve světě, jsem vypozoroval, že vztah většiny k menšině je lakmusovým papírkem, který spolehlivě odhaluje dominující nálady ve společnosti. Zvlášť pak vztek, strach a frustraci. Dokud se tančí je zásadní film z prostředí Gruzie o střetu mezi národní tradicí a vlastní identitou. Kvůli tomuto snímku se v Gruzii rozhořely nenávistné protesty a násilné demonstrace ze strany nacionalistů a ultrapravicových skupin. 

5. Cukrář (2017, r. Ofir Raul Graizer)
Od roztančené, vášnivé a ohnivé Gruzie k subtilnímu, jemnému dramatu. Ani tady ale není nouze o vnitřní konflikty, které ale v tomto případě bublají uvnitř a neprosakují na povrch. Cukrář je estetický a tichý snímek o samotě a osamění. Je to film plný dlouhých záběrů, které vám dají prostor vcítit se myšlenek jednotlivých postav. Na pozadí pečení dortů tu izraelský režisér Ofir Raul Graizer tematizuje i národnost, víru a identitu. 

6. Imaginární lásky (2010, r. Xavier Dolan)
Další film o lásce a citech, no jo, pardon. V tomto případě přiznávám, že nejsem a ani nemohu být při výběru objektivní. Tvorbu Xaviera Dolana sleduju dlouhodobě naprosto nekriticky pro jeho mimořádné pozorovací schopnosti, vkus, detaily, cit pro kameru, barvy, hudbu… 

7. Víkend (2011, r. Andrew Haigh)
What?
Nothing.
You look like you want to kiss me.
I do.
Film zachycuje náhodné setkání dvou kluků, kteří spolu strávili víkend. Je to mimořádně autentická konverzační vztahovka.

Tak jak se vám tenhle výběr líbí? A co říkáte na 7 filmů herečky Aleny Dolákové?