Oscarová sezóna za pár dní vyvrcholí na už teď kontroverzním ceremoniálu, vysílací dohady nicméně stranou, nás bude především zajímat, který snímek a režisér si odnese sošku za nejlepší film potažmo režii. Kandidátů je hodně, ostatně nominace si můžete proletět zde, my teď každopádně měli možnost vidět nejspíš posledního velkého adepta na ceny, Lékořicovou pizzu od Paula Thomase Andersona. Jak romantku ze sedmdesátek hodnotíme?

Jak to vidí k0C0UR:

Dobové výlety umí Paul Thomas Anderson zatraceně dobře. Vůně californských sedmdesátek v Lékořicové pizze je takřka hmatatelná, camea a vedlejší linky krásně dotažené a obecně ten svět dýchá, fascinuje, hýří životem. Ale co naplat, o to víc je v kontrastu všeho toho (pro příběh) nedůležitého vidět, jak málo zajímavá je tentokrát hlavní dějová linka. Mezi hlavní dvojicí to moc nejiskří a hlavně jí je 25 a jemu 15 a tohle není film o nějaké bláznivé letní lásce, kdy člověk nasedne na prázdninovou nostalgickou vlnu a potutelně se usmívá, jak se ti dva perou se svými prvními sexuálními zážitky. PTA rozebírá vztah ve vážné "osudové" rovině a při tomhle věkovém setupu to prostě působí trochu mimo. Přestože každý z herců (Cooper Hoffman dělá svému otci čest!) hraje skvěle, dohromady se snaží vytvořit něco, co nemohlo fungovat ani na papíře a překrásné kulisy prostě nepřebijí fakt, že chemie mezi Alanou a Garym je spíše zbožným přáním než něčím skutečným. Andersonův film je v tomhle ohledu vystavěný nešikovně a ve finále nenaplní vyšší ambici než být výkladní skříní jedné sexy doby. Od "tvůrce s přesahy" formátu PTA, navíc při takové stopáži, se člověk neubrání drobnému zklamání.

Jak to vidí Mr. Hlad:

Mám rád filmy Paula Thomase Andersona, ale Lékořicovou pizzu budumít rád asi nejméně. Na jednu stranu je to sakra dobře odvedená práce. Výborná kamera, přirození herci, skvělý soundtrack a pohlcující atmosféra Kalifornie sedmdesátých let, kde se potkají druhořadá odrůstající dětská herecká hvězdička a o něco málo starší holka, která možná není tak úspěšná, i když je zase o dost víc cool. Debutující Cooper Hoffman a Alana Haim jsou skvělí, bohužel velmi rychle jsem se přistihl, že mě vlastně jejich příběh moc nezajímá. I když ne kvůli nim, spíš kvůli formě vyprávění, jakou Anderson zvolil. 

Ačkoliv se Lékořicová pizza odehrává na ploše několika let, příběh hrdinů a jejich vztahu je odvyprávěný jaksi epizodicky. Místo klasického budování vztahu, prvních hádek, oťukávání a tak (i když i na to dojde) nabízí film spíš několik epizodek z téhle poměrně dlouhé doby, kdy k sobě hledali cestu. A i když první podnikatelské úspěchy, vytopení luxusního domu pološíleného hollywoodského producenta a výlety do televizních studií jsou samy o sobě fajn, vlastně se tu pořádně nestihne budovat vztah hrdinů. Nenašel jsem si k nim cestu, Anderson jednoduše ukazuje fragmenty z jejich dlouhodobého a měnícího se vztahu, ovšem jen těžko po mně může chtít, abych se s takovýmhle přístupem zajímalo to, jak to s jeho hrdiny dopadne. Je to jako pokoušet se mít přehled o vztahu dvou lidí, které znáte od vidění, dvakrát ročně s nimi prohodíte slovo, tušíte, jak to s nimi je, ale vlastně vám je celkem jedno, co jsou zač a co s nimi bude. Pořád jsou spíš cizí než kámoši.

Jak to vidí Rimsy:

„Rozhod jsem se léčit lásku lékořicí,“ může si PTA zapět s Václavem Neckářem. Jeho novinka na první dobrou působí jako nostalgické vzpomínání stárnoucího filmaře na své dospívání; jenže oproti třeba takové Boží ruce má Lékořicová pizza blíž k Tenkrát v Hollywoodu – milostnému dopisu idealizované době a místu. Tím je tentokrát kalifornské údolí San Fernando na počátku 70. let: Období pomalého střízlivění z hippie vlny, kdy mladým ležel svět u nohou a podnikatelské příležitosti byly neomezené; pokud tedy zrovna nepropukne Ropná krize.

Paul Thomas Anderson z ústředního páru téměř neherců (hudebnice Alany Haim a Coopera Hoffmana, syna Phillipa Seymoura) dostává maximum, stejně jako z neuspěchaného, zabíhavého vyprávění, které udržuje systematicky rozvláčné tempo. Atmosférickému výletu je potřeba přijít na chuť, postupně se smířit s tím, že nad rámec prchavých epizodek a popkulturní nostalgie, kterou tuzemský divák z velké části nedocení, toho snímek moc nenabízí. Za zmínku stojí ještě povedená camea, jimž vévodí Bradley Cooper, a našlapaný soundtrack, přesto je Lékořicová pizza velmi specifickým filmem, který určitě nesedne všem. Pokud jste ochotni se nechat jen tak unášet prosluněnými vlnami amerického indiečka, dejte Andersonovi šanci – nové mistrovského dílo z ranku Magnolie či Až na krev se však nekoná.

Jak to vidí Cival:

Na nové filmy Paula Thomase Anderona se těším jak na smilování boží, protože moc lepších režisérů neexistuje a jeho poslední Nit z přízraků byla dalším mistrovským dílem. Navzdory velmi spokojeným zámořským reakcím jsme se ale tentokrát s Andersonem nepotkali - opojné trailery totiž zachycovaly jedinou zásadní světlou stránku jeho novinky: Fantastické vizuální podání, špičkovou kameru, chytlavý soundtrack a perfektní výpravu i dobovou stylizaci, díky nimž je každá kamerová jízda hotovým pošušňáním.

Jenže zbytek? Spíš jen prchavá a rozmělněná romantika a opravdu beztvaré leporelo fragmentů ze života sedmdesátkové omladiny. Už bych asi radši viděl točit Andersona podle cizích scénářů, protože tenhle nostalgický návrat do mládí je rozpadlý a nedomrlý způsobem, kdy by z něj šlo v podstatě volně vyškrtávat nebo naopak přidávat celé desetiminutovky, přitom výsledný tvar nemá ani zdaleka sílu, feeling nebo emocionální rozměr kupříkladu Lucasových Amerických graffiti, Hillových Devadesátek nebo Linklaterova Chlapectví.

Jak to vidí KarelR:

PTA si dal zasloužený oddech, jenž si dopřál třeba Scott s Dobrým ročníkem nebo Tarantino s Tenkrát v Hollywoodu – a kupodivu mi to dost sedlo. Jasně, Lékořicová pizza je v jádru film „o ničem“, zároveň se však jedná o skvělou dobovku, jíž nikdy nedojdou trumfy. Každá postava je výrazná a nekoukaná (Bradley Cooper vládne!) a každá pasáž tu zaujme něčím trochu jiným. Anderson obchází spoustu klišé, a na ta povinná si alespoň šikovně chystá půdu (běhání!), čímž vzniká svěží oddechovka, která mě na dvě hodiny bezezbytku pohltila. Lidé, kteří budou vyžadovat tradičně vystavěnou a odvyprávěnou romanci (anebo novou pecku od režiséra Až na krev), samozřejmě krutě pohoří. Fanoušci Richarda Linklatera nebo Camerona Crowea by ale tuhle malou sedmdesátkovou radost prospat nemuseli.

Recenzi čekejte v nejbližších dnech.