4. Muž na Měsíci, 1999
Miloš Forman mohl v půlce 90. let klidně odložit kameru a jít si užívat zasloužený důchod. Místo toho ale natočil živelného Larryho Flynta, a hned poté se vrhnul ještě do většího rizika – pokusil se totiž zkrotit Jima Carreyho v asi nejnáročnější roli jeho kariéry. Jak ukazuje třeba dokument Jim a Andy: Život po životě, natáčení biografie Andyho Kaufmana bylo solidním peklem, jelikož si Carrey od rána do večera dělal, co se mu zlíbilo. Nevyzpytatelná komediální legenda v jeho podání ožila tak brilantně, že je s podivem, že Forman vůbec zvládnul natočit nějaký film. Natož tak famózně vyvážený a mnohovrstevnatý portrét muže, u něhož si člověk nikdy není jistý tím, co udělá za dvě vteřiny. Zkrátka dobře šlo o další důkaz, že byl Forman génius – a Muž na Měsíci zaslouženě patří mezi to nejlepší, co na konci 90. let v Hollywoodu vzniklo. (KarelR) 

3. Hoří, má panenko, 1967
Film, který asi nejlépe dokázal zachytit náturu maloměšťáků nejen ze středu Evropy. Nezodpovědných, přechytralých, trochu směšných, ale upřímných a vcelku nekomplikovaných lidí, které je snadné prokouknout. Pantátové na hasičském bále jsou lidi, které určitě znáte ze svého okolí a možná jste někdy stejní jako oni. Možná jste nikdy nezkoušeli rozkrást tombolu během tmy v sále, i když určitě vás to napadlo, nekecejte, že ne. Josef Šebánek a jeho parta jsou sympatičtí, ale tragičtí. Veselí a usměvaví, zároveň však lehce přinasraní a pořád s něčím nespokojení. Chtějí být světáčtí, ale zůstávají zoufale zaprdění. Jsou směšní, ale zábavní. A nejspíš i proto je máme rádi, protože Formanovi se povedlo tu směšnost, tragičnost, na druhou stranu však i upřímnost a opravdovost namíchat tak, že se člověk u Hoří, má panenko nikdy nemůže urazit, i když ví, že režisér se vysmívá i jemu. Dělá to totiž tak okouzlujícím způsobem, že si to divák nemůže brát osobně. Hoří, má panenko nastavilo před pětapadesáti lety zrcadlo maloměšťáctví, ale nesnaží se odsuzovat a spíš nutí člověka smířit se s tím, že lidi i život sám jsou vlastně takovou bizarní směskou tragédie a humoru. (Mr. Hlad)

2. Amadeus, 1984
Co do počtu Oscarů nejúspěšnější Formanův film. A taky důkaz, že biografie velkých umělců se dají točit způsobem, který nejen že nenudí, ale filmařsky fascinuje. I když ono jde asi taky o to, že Formanův Amadeus rozhodně není klasické životopisné drama, spíš velký příběh o outsiderovi, jenž byl na svou dobu a své okolí výjimečný. A zároveň i o člověku, co výjimečný nebyl a tváří v tvář oné výjimečnosti mu to bolestně došlo. O Amadeovi se často mluví jako o filmu o souboji geniality a průměrnosti a lépe by to asi popsat nešlo. Mozart je tu génius. Rocková hvězda z doby, kdy se nosily srandovní paruky, ale uplácaná ze stejného těsta jako třeba Freddie Mercury. Génius, který věděl, že je génius a žil v přesvědčení, že může kašlat na předsudky svého okolí a na psané i nepsané normy společnosti. A vedle něj solidní rutinér, jemuž bolestivě dochází, že vedle tohohle pološíleného hudebního giganta nemá šanci vyniknout a ví, že dějiny na něj zapomenou, ať už se bude snažit sebevíc. K tomu navíc nádherná výprava, úchvatné kostýmy, dokonale šílený Tom Hulce a ještě dokonaleji tragický F. Murray Abraham. Tady do sebe všechno zapadlo perfektně a nepočítáme-li Přelet nad Kukaččím hnízdem, snad nikde jinde nedokázal být Forman tak divácky přístupný a zároveň zůstat svůj. (Mr. Hlad)

1. Přelet nad kukaččím hnízdem, 1975
Tak hraje to šílenství, nebo nehraje? To je otázka, kterou si divák i postavy kladou o slavném McMurphym po většinu stopáže legendárního Přeletu nad kukaččím hnízdem, ve kterém Nicholson ztvárnil blázna dlouho předtím, než si dalšího zahrál v Batmanovi. Jeho McMurphy je živelným, svobodomyslným hrdinou, který dokáže projasnit i život v blázinci, bariéry běžného života a společenských institucí jsou pro něj ale až příliš limitující. Málokterá knižní adaptace se ve Státech těší takové oblibě jako právě Přelet. Byl to přitom teprve Forman, komu se původní scénář zdál příliš věrný předloze, a rozhodl se pro změny. No a zjevně rozhodl správně, film byl totiž oceněn pěti Oscary, včetně těch za Nejlepší film, režii a herce v hlavní roli. Sošku ale dostala taky občas přehlížená Louise Fletcher, jejíž ikonická sestra Ratchedová - personifikace dusivého, nepřátelského sytému - posloužila jako předloha mnoha budoucím záporákům. Přelet je právem považován za režisérův vrchol a jeho konec dodnes považuji za jeden z nejsmutnějších, jaké kdy kdo natočil. Ostatně i proto jsem ho viděl pouze dvakrát. Na další zhlédnutí jaksi nemám srdce. (do_od)

A jaký Formanův film máte rádi vy?