Telefonní budka
Režie: Joel Schumacher
Rozpočet: 13
Globální tržby: 98
Hodnocení na CSFD/IMDb: 84 % a pouhých 7/10
V.I.M.: Ano
Poznávací znamení: Klaustrofobikům vstup zakázán!
Vytáhni v hospodě: Joel Schumacher si oblíbil Colina Farrella při natáčení Tábora tygrů a Ir byl jeho první volba pro roli zoufalého muže v budce. Studioví hlavouni však s volbou režiséra nesouhlasili a snažili se Schumacherovi vnutit mimo jiné Jima Carreyho.

Joel Schumacher točil dobré filmy, když měl málo peněz. Dokud byl naživu, šlo o jednu z mála jistot Hollywoodu jednadvacátého století. A na Telefonní budku moc peněz neměl. Na druhou stranu měl v ruce scénář, o jaký se v Hollywoodu rvali všichni od Toma Cruise přes Anthonyho Hopkinse až po Willa Smithe. A nakonec skončil u tehdy začínajícího Colina Farrella. A všechno to do sebe krásně zapadlo. Farrellův namyšlený hrdina jednoho dne zvedl telefon, který začal zvonit v budce na jedné newyorské ulici, a hlas na druhé straně mu řekl, že mu míří na hlavu odstřelovačkou. A pokud se pokusí zavěsit nebo prozradí policii, v jaké se ocitl situaci, dostane kulku do hlavy.

Farrell ze sebe během necelé hodiny a půl vymáčkne snad všechny existující emoce, jaké může jako herec předvést a mění se z namyšleného frajírka v psychicky zdeptanou trosku. Schumacher zatím zvládá s jeho pomocí, hlasem Kiefera Sutherlanda a několika dalšími hrdiny rozehrát příběh, u něhož si člověk kouše nehty napětím. A který potvrzuje, že máloco dovede být víc napínavé než dialogové přestřelky mezi dvěma dobrými herci. (Mr. Hlad)

25. hodina
Režie: Spike Lee
Rozpočet: 5
Globální tržby: 24
Hodnocení na CSFD/IMDb: 79 % a 7,6/10
V.I.M.: Ano
Poznávací znamení: Edward Norton fuckuje celý svět
Vytáhni v hospodě: Tobey Maguire koupil práva na knihu Davida Benioffa a nechybělo mnoho, aby si vystřihnul hlavní roli. Nakonec však dal přednost Spider-Manovi a jeho kreativní stopa je pouze producentská. Také jste si právě představili, jak by film s Tobeym v hlavní roli vypadal?

Oliver Stone si pro sebe uzurpoval přívlastek černé svědomí Ameriky, takže pro Spikea Lee budu muset vymyslet nové. Může být newyorské svědomí? S megalopolí spjatého a navždy rozzlobeného režiséra proslavilo na sklonku osmdesátých let zásadní Jednej správně, ale já mám od něj nejraději právě 25. hodinu. Poslední den na svobodě ex-drogového dealera Montyho (Edward Norton vládne), který jde se svým pejskem navštívit věrné kámoše, je emocemi nabitá a nekompromisní jízda, v níž se divák snaží spolu s hlavním hrdinou smýt špínu, jež na něm za ty roky ulpěla.

Člověk se sám sebe ptá, jak mohl takový štramák s nejhezčí holkou široko daleko (Rosario Dawson vám nedá spát) a zlomeným taťkou s prosperující hospodou (Brian Cox vládne také) dealovat drogy. Spike Montyho nesoudí, protože podobných lidí během svého pestrého mládí jistě poznal nespočet. Raději dává nahlédnout do jeho pochroumané duše (pětiminutový rant na Wall Street, Usámu, Bushe a další nemá chybu). No a když už divák za odsouzeného dealera dýchá a skoro pozapomíná na drogové svinstvo, tak mu jen tak mimochodem naservíruje jeden z nejpůsobivějších a nejbolavějších konců všech dob. V proudu slov jsem pozapomněl zmínit luxusní kameru, nezapomenutelnou hudbu Terence Blacharda a nejlepší scénář Davida Benioffa. (TedGeorge)

Město bohů
Režie: Fernando Meirelles, Kátia Lund
Rozpočet: 3,3
Globální tržby: 31
Hodnocení na CSFD/IMDb: 89 % a 8,6/10
V.I.M.: Ano
Poznávací znamení: Beznaděj v Riu
Vytáhni v hospodě: Představitelé hlavních rolí – Alexandre Rodrigues a Leandro Firmino - dostali od producentů na výběr: Buď za svou roli každý dostane 3000 dolarů na ruku, nebo jim později vyplatí malý podíl z čistého zisku filmu. Oba zvolili prachy předem a jistě je to doteď mrzí, protože IMDb uvádí, že kdyby kývli na profit, vydělali by 25× víc. A to mluvíme o situaci, kdy by měli slíbeno pouhé jedno procento. Klidně to mohlo být víc.

Když se řekne gangsterka, člověk si představí Kmotra, Zjizvenou tvář nebo třeba Casino. Město bohů byl pro spoustu lidí první film, který jim ukázal, že světy gangsterů mimo Ameriku, respektive západní Evropu, vypadají často jinak. A často jsou mnohem drsnější. Příběh kluka jménem Buscapé, jenž vyrůstá v Riu a on i jeho kamarádi jsou odjakživa obklopeni násilím, které většinu z nich dřív nebo později pohltí, byla adrenalinová jízda, která ovšem dokázala v člověku zanechat hodně hořkou pachuť.

Fernando Meirelles totiž na jedné straně natočil neskutečně našlapanou a vizuálně dravou podívanou, jež dovede být strhující a cool. Ale zároveň nikdy na úkor toho, aby rezignovala na snahu být i chytrým sociálním dramatem. Na Město bohů se dá koukat jako na příběh o dospívání v drsné čtvrti, jako na klasickou gangsterku i jako na drama lidí, jejichž osudy jsou spojené s místem, které je jen pár kroků od pekla a kde je lákavé vzít do ruky zbraň a jít si vystřílet respekt, postavení a bohatství. A odkud se skoro nedá utéct. Město bohů dokáže být stejně stylové a zábavné, jako zlé a nepříjemné. Fenomenální film. (Mr. Hlad)

Pianista
Režie: Roman Polanski
Rozpočet: 35
Globální tržby: 120
Hodnocení na CSFD/IMDb: 88 % a 8,5/10
V.I.M.: Ano
Poznávací znamení: Hudebník se snaží přežít holokaust
Vytáhni v hospodě: Adrien Brody je metodický herec. Ještě než začalo natáčení, zhubnul 14 kilo, naučil se hrát na klavír, prodal byt i auto, zakázal si koukat na televizi a do role se natolik ponořil, že podle svých slov ještě rok po skončení produkce trpěl depresemi. No, snad mu to za ten Oscar stálo. Jeho výkon v Pianistovi je každopádně velmi přesvědčivý.

Je to samozřejmě atraktivní téma. Každý rok se filmaři několikrát vrátí do druhé světové války, aby mohli divákům naservírovat další pojetí nacistických zvěrstev. Sám Roman Polanski však jako malý chlapec uprchl z krakovského ghetta a jeho otec dokonce přežil pobyt v koncentračním táboře. Silný životopisný příběh skladatele a klavíristy Władysława Szpilmana, který strávil několik válečných let skrýváním ve varšavském ghettu. Pod rukama zkušeného filmaře vyrostl jeden z nejmonumentálnějších příběhů holocaustu, a to i díky tradičně obětavému výkonu Adriena Brodyho.

Snad právě díky osobnímu vztahu režiséra k tématu se podařilo vyhnout hrozícím klišé a prodat příběh hrdiny z lidu s adekvátní mírou nepodlézavého patosu – cílem konání nejsou hrdinské činy, nýbrž až zvířecí touha přežít, a to navzdory dehumanizujícím okolnostem. Postupná devastace Szpilmanovy duše, jeho blízkých, nápomocného nacistického kapitána i samotného města ukazují válečné hrůzy působivěji než většina podobné tvorby. (Rimsy)