Tak za sebou máme první větší film letošního roku, ve kterém Roland Emmerich, režisér filmů jako Godzilla, Den nezávislosti, ale i Den nezávislosti 2 či 2012, nechá na Zemi spadnout Měsíc. Zabránit tomu se tentokrát snaží trojice hlavních hrdinů s tvářemi Patricka Wilsona, Halle Berry a Sama ze Hry o trůny. No a jak to dopadlo? To si teď můžete přečíst níže.

Jak to vidí Mr. Hlad:

Roland Emmerich jede na půl plynu. Což je dost blbý, protože u jeho filmů vždycky platilo, že jsou sice hloupé, ale zábavné. Moonfall naneštěstí moc zábavný není a o to víc působí pitomě. Jako derivát z režisérových starších snímků a pokusů zničit Zemi, jen s méně hvězdnými herci, nudnějšími postavami, méně nápaditými atrakcemi a hnusnějšími triky. Do jisté míry se dá říct, že Moonfall vám dá přesně to, co čekáte. Jen je to už lehce vyžilé, dost se to táhne a vy budete nejspíš přemýšlet, proč na to čumíte, když jste si mohli doma pustit 2012 nebo Den poté, což jsou vlastně dost podobné filmy, jen ve všech směrech lepší.

Jak to vidí Rimsy:

Digitální destrukce v masivním měřítku, postavy s generickými konflikty vykreslovanými jen pro umocnění závěrečného heroismu, nesmyslná logika fungování světa a poctivá dávka patosu. Tak by se daly popsat nejen nejznámější Emmerichovy katastrofické filmy, ale rovněž aktuální Moonfall. Dekádu po jeho údajně poslední katastrofě 2012 se do svého oblíbeného žánru vrátil znovu, aby... udělal totéž. Film působí značně anachronicky, jako by do obrazu kinematografie roku 2022 moc nezapadal – což ale pro leckoho může být přednost.

Nebezpečné přibližování Měsíce k planetě Zemi je vysvětleno tím snad nejšílenějším možným způsobem a celkově přemýšlení nad vtíravou otázkou „proč“ skutečně bolí. Ještě víc ale zamrzí, že atrakce nejsou zrovna originální, Emmerich evidentně hrál na jistotu. Nikdo asi nečekal moderní, jízlivý pohled na žánr třeba v duchu K zemi hleď!; Emmerichova oslava tradiční rodiny je ale natolik banální a předvídatelná, že nakonec skýtá i jisté kouzlo. Není to film, který by vás ohromil, ale při vhodném přepnutí mozku do módu „vypnuto“ se přes vás tahle staromilská vlna převalí docela bez újmy.

Jak to vidí dO_od:

Dal jsem tomu šanci a doufal, že to třeba bude alespoň guilty pleasure zábava, jako některé z Emmerichových starších filmů. Jenže nebyla. Místo toho jsem se dočkal jen ubíjejícího dvouhodinového opáčka všech možných scén a sekvencí, které nám už režisér ukázal v minulosti, bez jakékoli přidané nadsázky, humoru, nebo akce, co by mě jakkoli zvedla ze sedačky. Postavy se chovají, jako kdyby zažívali katastrofické scénáře každý den, do toho film extrémně leze do zadku Číně, a ke konci vás ještě zavalí další šílenou porcí expozice, která je tam úplně zbytečná. Pár bodíků za hudbu, hezké intro a jeden či dva nápady, s čistým svědomím bych to ale nikomu doporučit vidět nemohl.

Recenzi čekejte v nejbližších hodinách.