Z herců a hereček se stávají hvězdy automaticky. Režiséři musejí hodně máknout, aby se dostali před světla popularity, ale kolik vlastně znáte producentů? Když pominu nechvalně proslulé duo bratří Weinsteinů a dobráckého Joela Silvera, zbývá už jen jediné jméno. Člověk který je synonymem pro testosteronové juchanice plné výbuchů, honiček, přestřelek a napnutých bicepsů. Hollywood přestal čistokrevné akční filmy v nejluxusnějším provedení otevřeně podporovat někdy v polovině 90. let a tak se musel ON sám postarat o to, aby tenhle žánr nebyl rozpuštěn při experimentálním randění s mnohem serióznějšími tématy.

Jmenuje se Jerry Bruckheimer a chápe, že filmový dav má dost jednoduché potřeby. Pokud jste intelektuál a pravidelný návštěvník filmového klubu, nejspíš ho nenávidíte, ale nemůžete mu upřít, že ví jak investovat své peníze a především ví, jak chce své filmy servírovat. Možná není svatoušek, ale má výsledky a spoustu fanoušků. Před třemi týdny si připsal dalších pár rekordů, když byli do amerických kin uvedení druzí Piráti a momentálně je asi tím nejšťastnějším producentem v Hollywoodu. Jak se k tomu dopracoval, proč má takový úspěch a proč jeho styl milují filmoví diváci od Horní Lhoty až po Sydney? Zkusíme to rozebrat do poslední součástky.

Prvních dvacet milionů je nejtěžších...

Jerry se narodil 21. září 1945 do rodiny německých Židů, přímo v srdci amerického Detroitu, kam se rodina po skončení druhé světové války odstěhovala. Průmyslový Detroit není zrovna ideální místo pro vyrůstání a tak se ze židovské čtvrti Jerry vždycky zatoulal do nejbližšího kina, díky čemuž si nevypěstoval lásku ke sportu, nýbrž k umění. V mládí byl Jerry vášnivým fotografem a neustále sebou nosil svojí věrnou zrcadlovku. Možná proto se i dnes rád plete kameramanům a režisérům do řemesla a využívá svého citu pro dokonalou kompozici. Jeho studium však neinklinovalo směrem k filmu, když nastupoval na univerzitu v Arizoně, byla jeho hlavním oborem psychologie. Na kolejním "dvojáku" potkal Dona Simpsona, profesionálního vymetače večírků a tím začalo jejich dlouholeté přátelství. Společně pak během nočních pitek přišli na to, že znalost psychologie by se jim mohla hodit, kdyby jednoho dne třeba chtěli natáčet filmy. Základní pravidlo boje přece zní: Poznej svého nepřítele. A oni měli lidskou mysl zmapovanou dokonale.

Už na univerzitě zkoušel natáčet pár kraťasů a řízením osudu se podílel i na několika reklamních šotech. Jeho šedesátivteřinová reklama pro Pontiac, která parodovala slavný snímek Bonnie & Clyde, se dočkala slušného kritického ohlasu a dokonce se o ní psalo i v prestižním časopisu Time. To byla pro Jerryho vstupenka do světa velkého businessu. Jednoho dne se ozval telefon a na druhé straně drátu byla renomovaná newyorská agentura BBD&O, která se zabývala produkováním televizních reklam. Jerry tu strávil čtyři roky, a když získal několik cen a potřebných konexí, rozhodl se, že vymění malou televizní obrazovku za velké plátno.

Začínal jako pomocný producent na filmech svého kamaráda Dicka Richardse. Bylo mu sedmadvacet a potřeboval se otrkat, protože svět natáčení reklam se od toho hollywoodského přeci jen trochu lišil. Jerry se však učil rychle a na filmech Americký Gigolo a Kočičí lidé už se podílel jako jeden z hlavních producentů. A jakmile mu došlo, že už všude byl a všechno viděl, zavolal Donu Simpsonovi a společně dali dohromady první snímek.

She's the Maniac

V roce 1983 tak spatřil světlo Flashdance a při čtení zápletky si už tenkrát musela kritika ťukat na hlavu. Příběh o supersexy svářečce z Pittsburghu, která si po nocích přivydělává jako barová tanečnice a sní o kariéře baletky. Hmm... Jenže Bruckheimer a Simpson už tenkrát dokázali, že přemýšlí jinak, než všichni ostatní. Tohle nebylo drama o vykořeněné třicítce, která hledá svoje místo ve světě. Tohle byla nepřetržitá hudební koláž lechtivých scén, jež si zasloužila eRko, protože rozpalovala mladíky v sále na teplotu při které taje značková ocel.

Navzdory ratingu se film okamžitě probojoval do čela žebříčků a po stejné křivce stoupal i jeho soundtrack, což byla mimochodem další tajná zbraň producentského dua. Ke kvalitnímu obrazu holt potřebujete kvalitní zvuk. Snímek nakonec vydělal jen v Americe 100 milionů dolarů a stal se třetím neúspěšnějším filmem roku. Na dubnové datum premiéry to byl doslova zázrak a v Paramountu se nestačili divit, co zvládnou dva producenti, kterým ještě ani netáhne na třicet. Když se divit přestali podepsali s Bruckheimerem a Simpsonem dlouholetou smlouvu, ve které bylo napsáno zhruba tohle:

"Vůbec nechápeme, jak to děláte, ale pokračujte v tom. Dáme vám cokoliv, na oplátku nám pak vraťte dvakrát tolik."

A jak napsali, tak udělali. Bruckheimer ještě odprodukoval snímek Thief of Hearts, ve kterém byly jasné dozvuky Flashdance a pak už věnoval všechny síly tomu, aby se Simpsonem vyrobil svůj první hit. Už žádné tanečnice, žádné šetření penězi. Tohle jsou 80. léta a těm sluší akční žánr. Sice nám schválili jen zimní release, ale stejně je převezeme. Natočíme akční komedii, kterou nikdo nebude čekat. A do hlavní role obsadíme toho ukecanýho černocha ze Saturday Night Live.

Foley. Axel Foley.

Policajt z Beverly Hills. Všichni ho známe a všichni ho milujeme. Eddie Murphy byl před tímhle filmem jen čistokrevným komikem, který měl na kontě vynikající Záměnu a především skeče v SNL. Axel Foley z něj udělal mezinárodní hvězdu, která dala sbohem televizi a konečně si koupila vilu v Beverly Hills. A přitom to bylo tak jednoduché - svět zkrátka chtěl hrdinu, který se umí tvářit drsně, je chytrý, pro každou situaci má připravenou údernou hlášku a nebojí se něco vyhodit do vzduchu. Když k tomu hraje geniální soundtrack, můžete to prodávat po paletách. Policajt z Beverly Hills zkrátka naplnil všechny znaky Bruckheimerova stylu a to přesto, že žánrově se díky Murphymu skutečně stáčel hlavně ke komedii.

To co následovalo, by se dalo přirovnat ke kopíráku - první místo v boxoffice, první místo v hitparádách (což bylo i tím, že Jerry vyzobal to nejlepší, co zrovna letělo v rádiu, nicméně Axel Foley theme pak pro jistotu všechno ještě jednou trumfla) a usmívající se vedení Paramountu. Jediná změna byla v cifrách. Policajt z Beverly Hills stál 15 milionů dolarů. Celosvětově vydělal 316 milionů a dalších 100 milionů vynesly Paramountu zisky z prodeje videokazet. Použít spojení OBROVSKÝ hit by možná bylo až příliš skromné. Policajt se stal nejúspěšnějším filmem roku, když za sebou nechal Krotitele duchů nebo Indiana Jonese a Chrám Zkázy. Ve stejném roce mimochodem vznikly snímky Footloose (7. nejúspěšnější) a Breakin' (18. nejúspěšnější), inspirované úspěchem Flashdance.

I Feel the Need. The Need for Speed!

Jerry a Don zkrátka napíchnuli zlatou žílu a rozhodli se, že s dalšími infůzemi do aort akčních fanoušků nebudou dlouho váhat. Jejich taktika byla k neporažení, protože Bruckheimer měl zkušenosti s marketingem a výrobou filmů, takže se mohl montovat do řemesla režisérům a Simpson byl zase expert přes ukecávání a kontakty v branži. Při hledání dalšího námětu padl Bruckheimerovi do noty článek o školícím středisku elitních armádních pilotů a pomyslel si "Tohle vypadá jako Star Wars, akorát se to odehrává na Zemi". Stačilo koupit za pár tisíc dolarů samotný článek a nechat z něj vyrobit scénář o tom, jak mladý pilot ke štěstí přijde a stane se z něj největší macho na světě.

Opět bylo využito klasického postupu - do hlavní role se obsadila polohvězda, ze které se s trochou štěstí povede udělat megahvězdu. Tomu Cruisovi tenkrát bylo čtyřiadvacet a po teenagerských komediích nemohl odolat tomu, že ho někdo posadí do kokpitu vojenské stíhačky. Simpson díky svým stykům zařídil spolupráci s armádou (kterou pak Bruckheimer ještě mnohokrát využil) a na režijní post byl dosazen Tony Scott, tak trochu artový a zatím poměrně neznámý bratr slavnějšího Ridleyho Scotta (se kterým shodou okolností Cruise o rok dříve natočil Legendu).

Tady bychom se mohli pozastavit nad Bruckheimerovým výběrovým klíčem, co se týče režisérů. Cílem vždy bylo vybrat někoho nepříliš slavného a pokud možno i méně zkušeného, aby se dal snadno tvarovat. Adrian Lyne po Flashdance natočil artový Devět a půl týdne, Martin Brest (Policajt z Beverly Hills) skončil u Gigli. Oba si nechali do režie kecat od Bruckheimera a na výsledku se to víc než odrazilo. Proto jsou všechny bruckheimerovky tak nějak podobné a mají specifický styl, za kterým jdou fanoušci do kina. Jerry je vždy na place se svým režisérem, což je pro někoho fantastická symbióza a pro někoho naopak neuvěřitelné peklo.

Tony Scott na svojí první spolupráci s Bruckheimerem vzpomíná s mírnými rozpaky (ale dnes už zřejmě spíš s humorem, od té doby spolu natočili spoustu filmů). Když točil úvodní titulkovou sekvenci na letadlové lodi, spotřeboval tolik materiálu, že si Paramount okamžitě začal myslet něco o jeho artových sklonech a na hodinu ho vyrazil. To se během natáčení stalo ještě asi třikrát, ale Jerry se vždycky za "svého" režiséra postavil a nějak to zaonačil. Moc dobře věděl, že chleba se bude lámat až ve střižně, kde se podle všeho stal z Top Gunu mnohem akčnější film, než bylo původně zamýšleno. :)

Ale znáte to, účel světí prostředky a tak se další patnáctimilionová produkce z Jerryho dílny proměnila v nejvýdělečnější film roku a zaokrouhlila své zisky (kino+video) ke 420 milionům. Nebyla to žádná náhoda. Všichni už věděli, že Jerry a Don pochopili, že v každém dospělákovi je kus dítěte, které si chce hrát s letadélky, poslouchat macho soundtrack od Harolda Faltermeyera (musím snad dodávat, že Danger Zone lomcoval hudebními žebříčky?), hrát volejbal ponořený od hlavy k patě v dětském olejíčku a balit nadržené instruktorky. Zabránit jste tomu nemohli, Top Gun byl jednoduchý, hlasitý a možná trochu naivní, ale byl neskutečně zábavný.

Na úspěch Top Gunu navázalo produkční duo druhým dílem Policajta z Beverly Hills a asfaltovým Top Gunem Bouřlivé dny, přičemž oba filmy režíroval Tony Scott a v obou případech šlo o brilantní zopakování fungujícího receptu. V Tonyho rukách sice Axel Foley získal drsnější kontury, ale diváci byli spokojení a nechali v pokladnách (kino+video) 380 milionů dolarů, což bylo při rozpočtu 20 milionů dolarů opět jistotou dvacetinásobku. V případě nascarového řádění v Bouřlivých dnech už to tak slavné nebylo. Tom Cruise si možná upevnil pozici akční hvězdy a začal díky tomuto filmu randit s Nicole Kidman (hrála vedlejší roli), ale rok 1990 už znamenal mnohem vyšší rozpočet a z šedesátimilionových nákladů se podařilo vymáčknout "jen" 200 milionů na tržbách za kino a video. Možná si teď pomyslíte, co by za to dnešní blockbustery daly a je bez debat, že i tenkrát to byl úspěch. Jerry a Don ale chtěli víc... větší rozpočty a větší hvězdy. Paramount byl jiného názoru a myslel si, že nad akčním žánrem se začínají stahovat mraky. "80's are over" znělo Hollywoodem a tak se obě strany dohodnuly na rozvázání spolupráce.

Když do stromu uhodí blesk, létají třísky

A tak si dali Bruckheimer a Simpson pár let na přemýšlení. Svět kolem se v klidu točil, Simpson se vrátil k vymetání večírků a přemýšlivý introvert Bruckheimer (ovšem vždy s vizáží rockové hvězdy) se vrhnul zpátky na reklamy, kde potkal talentovaného mladíka, který vypadal tak trochu jako jeho o poznání mladší klon. Na Michaelu Bayovi Jerryho zaujal nejen vrozený perfekcionismus, ale nenucená odvaha dát jaderný výbuch do reklamy pro Coca Colu jen proto, že to vypadá "cool". Pod vedením Bruckheimera se tak z televizního playboye stal jeden z prvních videoklipařů moderního Hollywoodu a současně jeden z nejúspěšnějších. Na rok 1995 se Bruckheimer víc než pojistil, když se do kin vydaly hned tři jeho produkce - Nebezpečné myšlenky, Krvavý příliv (opět pod vedením Tonyho Scotta) a Bayovy Mizerové.

Tohle pokrytí všech možných diváckých množin mu opět zajistilo obrovské zisky a definitivně tak znovu nakoplo jeho a Simpsonovu společnost. Mizerové byli distribuováni skrz Columbia Pictures v nijak výrazném dubnovém termínu a Bruckheimer do téhle variace na Miami Vice obsadil relativně neznámé černošské komiky Willa Smithe a Martina Lawrence. Většinu peněz tak utratil samotný Bay, když nechal vybuchnout všechno v dosahu a nasázel do filmu automobilové honičky a přestřelky s pečlivostí jemu vlastní. To všechno za šokujících 23 milionů dolarů. Jerry byl zkrátka opatrný, ale i tak mu Mizerové vynesli 170 milionů dolarů na tržbách za kino a video a to byl důvod k oslavě a dokonce hned dvojnásobné, když dražší Krvavý příliv (53 milionů rozpočtu) vydělal krásně kulatých 200 milionů. Pro Bruckheimera a Simpsona to tehdy byla první spolupráce s Disneyho studiem a díky úspěchu ponorkového thrilleru to nakonec všichni zapili a sepsali dlouhodobou smlouvu.

Michael Bay se taky opil a začal nosit kabáty jako Leoš Mareš. Stala se z něj hvězda, jejíž statut potvrdily další spolupráce s Bruckheimerem. Zatímco na Mizerech se ještě muselo šetřit, Skála už stála 75 milionů dolarů a stal se z ní letní hit gigantických rozměrů, ke kterému navíc Bruckheimerův čerstvý kamarád Hans Zimmer se svojí partičkou skladatelů vyrobil nezapomenutelný soundtrack. Skála už byla rozebrána stokrát a dodnes v očích mnoha fanoušků platí za Bayův nejlepší film, takže tentokrát pasáž o číslech a příspěvcích do zlatého fondu kinematografie odbudeme tím, že úspěch byl gigantický a proto Skála otravuje i ve vaší DVD sbírce (jestli ne, tak jste zkrátka a jednoduše divní ;). K výrobě tohoto přelomového filmu se však vztahuje ještě jedna smutná událost.

Armáda jednoho muže

V roce 1995 to totiž po úspěchu již zmíněných tří filmů začalo mezi dlouholetými kamarády trochu skřípat. Simpson se mnohem častěji věnoval večírkům a na Bruckheimera začala dopadat veškerá zodpovědnost a pracovní náplň. Ukázalo se, že Don bojuje s drogovou závislostí a bohužel šlo o boj marný, protože ho v roce 1996 našli mrtvého v jeho vlastním bytě. Jerry věnoval Skálu jeho památce a začal působit v oboru na vlastní pěst. Jako memento ponechal stejné logo společnosti, legendární silnici se stromem do kterého uhodí mocný blesk.

Nutnost postavit se nástrahám osudu bez starého parťáka však Bruckheimera posílila. Znásobil svojí aktivitu a od roku 1997 nemine rok bez nějakého filmu z jeho produkční dílny. V roce 1997 dokázal díky Con Airu (druhá spolupráce s Nicolasem Cagem), že nehodil flintu do žita a že to má pořád v ruce. A koho nepřesvědčily vysoké zisky jeho akčňáků, ten byl v roce 1998 zmuchlán do klubíčka a odhozen do kouta, když se Jerry vrátil na výsluní za další asistence Michaela Baye a definitivně vstoupil na pole megafilmů se sci-fi akčňákem Armageddon. Tady už se nešetřilo na ničem. Bruckheimer věděl, že spolupráce s Bayem bude jako zánovní švýcarské hodinky a tak obětoval hodně peněz i na Bruce Willise. Armageddon měl být filmem, který všem ukáže sílu Bruckheimerova stylu. 140 milionů rozpočtu bylo trochu moc i na rok 1998, ale Jerry věděl, proč posílá do vesmíru partu naftařů... výdělky se zastavily (s posledním prodaným DVDčkem) někde u 550 milionů dolarů a i když Bruckheimer už nedosáhnul na první příčky absolutní roční návštěvnosti jako v 80. letech, pořád mohl být víc než spokojen. Každý film mu vždy vydělal na dva další. Navíc byl rok 1998 pro Jerryho úspěšný hned dvakrát, protože na podzim vyexpedoval do kin i Nepřítele státu, kterým zaměstnal Tonyho Scotta a Willa Smithe. Na staré kamarády se holt nezapomíná, tím spíš, že dovedou vydělat trojnásobek rozpočtu.

Teď už se dostáváme do žhavé přítomnosti, takže posledních pár let vezmeme jenom telegraficky. 60 sekund vzniklo proto, aby si měl Nicolas Cage v čem zajezdit a aby se otestovalo, jestli si diváci ještě rádi hrají s autíčky (moc rádi), Coyote Ugly byl Bruckheimerův triumf na úplně odlišném poli. Poprvé se soustředil spíš na -náctileté holčiny, než už-ne-úplně náctileté kluky a nakonec na tom stejně vydělal. Stejně tak se vyplatila investice do vážnější látky - Vzpomínka na Titány. To všechno ale byly v podstatě jen bokovky před další velkou salvou.

Ano, ano... mluvíme o Pearl Harboru aneb "Kolik milionů dovede Michael Bay utratit za tři hodiny?". Odpověď zní "Zhruba jeden za minutu", což je víc než slušné číslo. Pearl Harbor měl ještě o pár milionů vyšší rozpočet než Armageddon, ale Bruckheimer vsadil na nepříliš výrazného Afflecka v hlavní roli a tříhodinová stopáž byla tehdy možná až příliš velké sousto. Snímek je vizuálně stejnou dělovkou jako předchozí Bayovy počiny, ale trpí vysokým kolísáním tempa a vlastně i žánrovou nevyvážeností. Úplně největším problémem z komerčního hlediska však možná bylo, že se Bruckheimer, uznávaný pro svůj nekonfliktní popcornový styl, pustil do přepisování historie. To možná odradilo dost diváků a vlastně způsobilo i pád jeho novějšího snímku Král Artuš (pokud pomineme drobný detail a to sice, že Král Artuš je prachmizerný film ;). Pearl Harbor si na sebe samozřejmě vydělal, ale velké záchranářské práce tu muselo vykonat publikum mimo Ameriku.

I pro případ krachu měl ale Jerry záložní plán, a to sice Tonyho bratra Ridleyho, který si hrál s o poznání novějšími uniformami než Bay. Černý jestřáb sestřelen. Tzv. ideálně vánoční film však poprvé nechal Jerryho na holičkách... protivojenské nálady v USA vyvolaly své a snímek utržil necelý dvojnásobek svého rozpočtu, což bylo hluboko pod Bruckheimerovým průměrem.

Jerry vs. televize

Možná proto se Bruckheimer vrátil k malým formám a paběrkoval na České spojce nebo Klokanu Jackovi. Nemyslete si však, že by se před příchodem piráta Jacka Sparrowa nějak flákal. Už v devadesátých letech se Jerry pokusil ovládnout i televizní médium, ale dopadnul jako většina filmových producentů, kteří přicházejí na nové políčko, aniž by si uvědomili, že zde panují trochu jiné podmínky. Jeho seriál Soldier of Fortune byl opravdu slabým příspěvkem do akčního žánru a snad i NATO, které o rok dříve vyhlásilo Skálu nejoblíbenějším filmem vojenských jednotek (!), se muselo zamyslet nad Jerryho láskou k armádě. Každý jiný by svěsil ocas a odkráčel, jenže Jerry není jen tak někdo. V roce 2001 vyprodukoval dva televizní seriály, které dnes stojí mezi nejúspěšnějšími vůbec - jednak reality show Amazing Race, ve které soutěžící musí zdolat za každou cenu určitou trasu podél Zeměkoule a plnit při tom různé úkoly a druhak seriál C.S.I. o forenzních detektivech. Amazing Race už kroutí devátou sezónu a drží si velmi vysoké ratingy, C.S.I. zaznamenalo obrovský úspěch a postupem času vyplodilo i spin-offy C.S.I.: Miami a C.S.I.: New York. Jen přijmy z těchto seriálů pro Bruckheimera znamenají nějakých 50 milionů dolarů ročně. V roce 2002 ještě přihodil detektivní seriál Without a Trace (stále běží, momentálně čtvrtá sezóna) a z těch nedávných lze jmenovat např. E-Ring, který se odehrává v prostředí Pentagonu. Jerry se dokonce pokoušel i o reality show z vojenské první linie, ale vzhledem k vyhrocení situace v Iráku byl jeho seriál zrušen. Jinak však platí v televizní tvorbě za jednoho z nejúspěšnějších producentů, což je fenomén nad kterým šéfové stanic dodnes kroutí hlavou.

Johnny Depp jako pirát? OMG

Rok 2003 Jerryho opět dostal do hry o Jackpot, když se pokusil vzkřísit pirátský žánr. Byl to krok nadmíru odvážný, který mohl být podryt jak angažováním talentovaného, leč neznámého Gorea Verbinskiho (Michael Bay neměl čas, protože ho začal Steven Spielberg lákat na temnou stranu Síly ;), tak obsazení Johnnyho Deppa do vedlejší role. Nikdo moc nevěřil tomu, že by Deppovi podobná role mohla sednout, ale co... v hlavní roli byl Legolas a Bruckheimerův hravý styl stříkal filmu snad i z uší. A jak to dopadlo? Kdo pochyboval, mohl začít brečet nad svým chatrným úsudkem. Piráti vydělali pětinásobek vložených nákladů, z Deppa se stala popkulturní ikona a za svojí roli byl nominován na Oscara (to bylo pro mě osobně největší překvapení, protože mezi Akademiky je jen málo fanoušků adrenalinových jízd).

Povedlo se vzkřísit pirátský žánr? Těžko... rozhodně se však potvrdilo, že Bruckheimerovy zbraně jsou ve vrcholné formě a když ještě ve stejném roce přiběhnul Michael Bay s druhými Mizery, nebylo o čem pochybovat. Jerry Bruckheimer zůstal králem Hollywoodu a jediným flíčkem na spanilé jízdě poslední tří let je již zmíněný Král Artuš. Ve stejném roce byl však Bruckheimer zachráněn nevýraznými, leč veleúspěšnými Lovci pokladů (ten film vydělával a vydělával... prostě donekonečna). Proto byl i rok 2004 v účetnictví veden zlatým písmem. A rok 2005 mohl být stráven ve víru radovánek a oslav.

Proč si dávat rok volno? Vlastně to nebylo volno v pravém slova smyslu - Bruckheimer se, inspirován Jacksonem a Wachowskými, pustil do výroby hned dvou filmů najednou - druhého a třetího dílu Pirátů. Pochopil, že relativně nenadálý úspěch prvního filmu se musí využít a tak do výroby nalil neuvěřitelných 550 milionů dolarů a udělal z Gore Verbinskiho dost možná nejšťastnějšího muže pod Sluncem (Michael Bay asi nelituje, protože pro Spielberga patlá Transformery, což je přesně v jeho ranku... asi mu taky září očka). Bylo to risk, jenže Jerry riskuje rád a vyplácí se mu to. Tři týdny po premiéře mají druzí Piráti 650 milionů v kapse a zřejmě půjdou ještě mnohem výš. Od třetího dílu se očekává totéž. Zřejmě to nebude pětinásobek jako za starých časů, ale Jerry definitivně potvrdí, že je opět krok před ostatními a že za těch dvacet let činnosti nasbíral zkušenosti, kterým se může rovnat jen málokdo.

Druzí Piráti navíc letos opět potvrzují, že Bruckheimerovy filmy nastavují žánru jakýsi etalon, na který se ostatní snaží doškrábat. Verbinski měl možná problémy s tempem a scénářem, ale co se týče hlášek, akčních scén a triků... bez přehánění a bez nadržování je to opět naprostá špička a důvod proč vyhlížet i další Jerryho filmy. Nechceme tenhle přehnaně optimistický portrét zakončit uslzeným konstatováním toho, že Jerry je dokonalý, ale jakkoliv popcornovému žánru neholdujete, měli byste se sklonit před jeho králem. Stačí se podívat na křivky pod tímto textem. Kdo jiný se může pochlubit tím, že se mu ty čáry nekříží?

Jerry v číslech

10 důvodů proč milovat Jerryho

1. Začínal jako pošťák

Znáte ty příběhy o tom jak chudák ke štěstí přišel, ne? A Jerryho první zaměstnání spočívalo v třídění a roznášení pošty. Budiž to pro vás důkazem, že i z takhle potupné činnosti to jednou můžete dotáhnout do Top 100 Forbesu a mít u své fotky meziroční nárůst zisků 85 milionů. Jerry mimochodem vlastní jak kalifornskou vilu, tak farmu v Kentucky, kde si nechal vybudovat hokejové hřiště.

2. Máme díky němu co poslouchat v autě...

Důraz na hudební složku je u něj obrovský a patří v tomto směru k nejpřísnějším producentům. Mnoho skladatelů kvůli němu muselo na poslední chvíli předělávat soundtracky nebo bylo rovnou nahrazeno šťastnějšími kolegy, až Jerry objevil Hanse Zimmera a jeho partu, která si dnes říká Media Ventures. Zimmerova dravá "orchestrální elektronika" k Bruckheimerovým filmům sedne jako ulitá a tak není divu, že se tu rozjela čilá spolupráce, která již trvá dlouhá léta a vzniklo díky ní mnoho vynikajících soundtracků, které zvyšují tep i rychlost spousty řidičů.

3. Dal světu Axela Foleyho

Legendární černošský polda dnes už patří do Síně slávy, ale těžko říct, jestli by to tak dopadlo, kdyby Bruckheimer a Simpson netrvali na tehdy neprofláknutém komediantovi Murphym. Oni chtěli komedii, studio chtělo akčňák. Oni chtěli Murphyho, studio jim neustále nutilo Stalloneho. Nakonec vyhrála Bruckheimerova metoda tichého teroru a ukecávání, když slíbil, že s Murphym ten film natočí za polovic. Studio kývnulo a alternativní scénář putoval k jinému režisérovi, aby se proměnil ve snímek Kobra se Stallonem v hlavní roli.

4. Michael Bay

Co k tomu dodat? Možná by po Bayovi sáhnul někdo jiný, ale těžko si lze představit, že by mu někdo poskytnul takový prostor k růstu jako právě Jerry. Bay se vyšplhal během tří let až k megablockbusterům a tříhodinovým Pearl Harborem pak dokázal, že žádné měřítko pro něj není dost velké. Druhými Mizery i Ostrovem dokázal, že jeho styl je čistší než křišťálová studánka a že je rozdíl mezi videoklipaři a "videoklipaři". Spousta lidí ho nenávidí za jeho zjednodušenou optiku, ale v technických kategoriích se mu může rovnat málokdo. Vsadil bych klobouk na to, že se jeho a Jerryho cesty opět střetnou.

5. Zachránil kariéru Seana Conneryho

V roce 1996 už Connerymu táhlo na šestašedesát a hrál jenom mentory a dědečky. Jerry Bruckheimer se s tím odmítnul smířit a nechal mu do scénáře Skály napsat roli "Jamese Bonda po třiceti letech". Connery zvládnul svého Johna P. Masona s neuvěřitelnou elegancí a zapsal si do filmografie jednu z nejvýraznějších postav. Nikdo by mu po zhlédnutí netipoval tak vysoký věk a navíc jeho špičkování s Nicolasem Cagem celý film posunulo o pořádný kus blíž nesmrtelné klasice. Connery si díky tomu pak zahrál ještě v docela povedené Pasti, než jeho kariéru umrtvila adaptace Ligy výjimečných.

6. Udělal z Nicolase Cage akčního hrdinu

Sezóna 1996/97 byla pro Cage skutečným požehnáním. Ne že by předtím nebyl populární, ale po dvou filmech v Jerryho produkci ho znal úplně každý. Stanley Goodspeed ve Skále byl jemným rozjezdem před Con Airem, který přišel do kin o rok později a představil dlouhovlasého, hláškujícího Cage s napumpovanými svaly. Dílo zkázy bylo dokonáno díky Tváří v tvář Johna Woo a Nicolas Cage už nikdy nebyl jen "synovec Francise Forda Coppoly".

7. C.S.I.

Tři magická písmenka a tři povedené seriály. Spolu s "24" a "Alias" dokázal C.S.I. obrátit televizní zábavu naruby. Bruckheimer si velmi pečlivě vybíral režiséry pro každou epizodu, sledoval všechny natočené záběry a věnoval se tomu, aby byla dodržena vizuální kontinuita seriálu. Filmové filtry, agresivní kamera, trikové průlety lidskými orgány a hudební koláže. Když přepínáte mezi jednotlivými programy, musí vás praštit do očí, že C.S.I. vypadá jinak, než bežný seriál německé provenience. Každý ze tří seriálů má navíc silnou vůdčí osobnost, která ho protáhne i slabšími epizodami (platí zejména pro původní Las Vegas).

8. Nebojí se netradičních kombinací

Koho by napadlo obsadit rozjuchaného Willa Smithe jako drsného policajta? Nicolase Cage s oscarovou nominací vpasovat do akčního filmu? Udělat z Ewana McGregora vojáka, který vlastně umí jen výborně uvařit kafe? Ukecat Johnnyho Deppa, aby si zahrál roztomile vyšinutého piráta? Všechny tyhle kombinace působí směšně, dokud je nevidíte zhmotněné v Jerryho stylu. Pak si uvědomíte, že žádné alternativy neexistují. Mělo to být takhle a nikdy jinak, jen to někoho muselo napadnout a musel mít zároveň odvahu to zrealizovat. A ten někdo byl Jerry.

9. Je to kámoš

Když nemáte do čeho píchnout, kámoš Jerry si na vás vzpomene. S Tonym Scottem natočil Top Gun a pak mu hned naložil ještě druhého Policajta z Beverly Hills a Bouřlivé dny, načež se jejich spolupráce znovu rozhořela v roce 1995 (Krvavý příliv) a letos se podílí na nejnovějším Tonyho filmu Deja Vu. O spolupráci s Bayem se netřeba rozepisovat, ale např. na Nicolase Cage si Jerry vzpomene docela často. Po Skále a Con Airu mu nabídnul ještě 60 sekund a nedávno se Nick objevil i v Lovcích pokladů. Will Smith se díky Mizerům dostal k Nepříteli státu a Orlandu Bloomovi stačilo spadnout v Černý jestřáb sestřelen z helikoptéry, aby získal hlavní roli v Pirátech. Co z toho plyne? Udělejte alespoň jednou Jerrymu radost a on na to určitě nezapomene.

10. Je nejlepší

Trochu namachrovaný titulek na závěr, že? Nebudeme pročítat žebříčky, ani měřit plochu jeho obýváku. Stačí jedno jediné číslo představující součet tržeb ze všech jeho filmů, DVDček, soundtracků, televizních majetků a dalších aktivit. 13,3 miliardy dolarů. Sežeňte si nějaký dlouhý papír, abyste si to mohli napsat (možná budete muset sáhnout po tom toaletním ;). A pak si uvědomte, že je to číslo z listopadu 2003, takže momentálně bude výsledek mnohem blíž 15 miliardám. A to už je suma, o které se nežertuje.

Jerryho vize

Základním jměním každého producenta je jeho schopnost udržet krok s trendy a vidět za roh. Strýček Jerry má obou věcí na rozdávání. Pojďme se podívat, co si pro nás přichystal do budoucna.

National Treasure 2

Sequely jsou oporou každé produkce a Nicolas Cage si jistě rád vylepší finanční statistiky. První Lovci pokladů byli nečekaným hitem a tak se do natáčení dvojky jde i navzdory happyendu původního filmu. Ostatně nějaká ta zápletka pro archeologické trio se vždycky najde. Podle prvních informací se všechno bude točit kolem atentátu na Abrahama Lincolna. Možná se to neseběhlo tak, jak se praví v Dějepisu. Natáčet by se mělo (po několika odkladech) v lednu 2007, Cage a spol. se tentokrát podívají i mimo území Spojených Států a režírovat bude opět Jon Turtletaub.

Ballers

Fotbalová komedie, která je zatím ještě v plenkách. Jerry koupil za pár babek scénář od Robinsona Younga a castingoví agenti mu do studia nahnali Lucase Blacka, Ludacrise nebo rapperskou hvězdičku jménem T.I. Kombinací sportu a humoru jsme tu poslední dobou měli hned několik, ale Bruckheimerova přítomnost slibuje adrenalinem nabité akční scény. Vše samozřejmě záleží na volbě režiséra, např. z Turtletauba se při výrobě Lovců pokladů asi mačkal adrenalin horko těžko (proto mě překvapuje, že si ho Jerry vybral i pro natáčení dvojky).

G-Force

Práva k G-Force, animovanému seriálu ze 70. let, koupil Jerry už někdy v roce 2004 a dokonce slíbil režii hrané verze svému vrchnímu trikaři Hoytu Yeatmanovi (podílel se na tricích pro Skálu, Con Air nebo Armageddon), ale vyrobit smysluplný příběh o čtveřici bojovníků, kteří létají v malé ponorce a občas na pevnině usmaží nějakého přerostlého robota, je asi nad možnosti současných scenáristů. Proto je film momentálně v limbu a těžko říct, jaký bude jeho další osud (Bruckheimer dost možná čeká, jak dopadnou Transformers).

Prince of Persia: Sands of Time

A na úplný závěr asi nejzajímavější projekt. Už i Jerry se vrhnul do adaptací počítačových her a vybral si hned jednu z nejpopulárnějších. Kdo by si nepamatoval Prince z Persie. Relativně nedávno byla tato série zdárně oživena třemi díly, které prince představily ve 3D a udělali z něj podstatně komplexnější charakter. Na adaptaci Bruckheimer spolupracuje s autorem původní verze, Jordanem Mechnerem a rád by do hlavní role obsadil místo velké hvězdy někoho s odpovídající národností. Ale na casting je ještě brzy, ostatně Jerry zatím nemá jasno ani ve výběru režiséra. Jasné je, že Princ bude vysokorozpočtová záležitost a Jerry se pokusí dokázat, že adaptace počítačových her nejsou prokletým žánrem. Podle různých drbů se bude dějová linie týkat prince, který se musí spojit s princeznou z cizího království, aby společně zastavili krutého vládce, jenž chce na celý svět seslat ničivou písečnou bouři. To zní hodně "cheesy", ale nesuďme dne před večerem.