Filmový kritik Kamil Fila nechal svět nahlédnout do svého nitra a díky tomu se zrodil jeden z nejzajímavějších dokumentů, jakých se kritická obce – zejména u nás v Česku – kdy dočkala. Je ale Síla zároveň i kvalitní podívaná? To napoví už první redakční dojmy.

Jak to vidí Cival:

Dlouhé roky jsem slýchával poněkud zneklidňující historky o dokumentu o Kamilu Filovi, výsledek ale daleko přesáhl moje očekávání. Nemyslím tím ale nějakou skandálností zobrazovaného materiálu - spíš silnou existenciální výpovědí, kterou dokázal ze sledování známého kritika režisér Martin Mareček vytáhnout. Překvapilo mě i to, jak těžko se mi o filmu píše a že už suchý trailerový popisek jsem ze sebe těžce potil - přestože se roky známe, o Tetsuově soukromí nevím prakticky nic, ale i tak se mi těžko hledala správná slova. A v tomhle směru jsem se musel sám sobě smát, jak silně voyeurské reakce jako divák cítím a jak komparativně film vlastně prožívám (od "tenhle stav znám, tomu rozumím", až po "tak takhle v prdeli jsem teda nikdy nebyl, díky bohu!").

Síla mi ovšem přijde vrcholně inspirativní studie, významově nečekaně komplexní a plastický portrét tápající duše, daleko přesahující osobu jednoho konkrétního člověka. Díky v podstatě nepochopitelné otevřenosti svého protagonisty a v mnoha směrech i nesoudnosti film nabízí promyšlenou reflexi existenciální i emocionální krize v životě dnešního mladého člověka v dnešním velkoměstě a na dnešních sociálních sítích, což jsou témata i reálná východiska, jež s podobnou působivostí a intenzitou snad nereflektoval žádný jiný český film. Proto jde o výjimečný dokument, jehož přesahy jsou mnohem hlubší, než aby šel zúžit na moralistní odsudky/pochopení činů hlavního hrdiny.

Jak to vidí Imf:

Kamila znám už docela dlouho, ale z převážné většiny coby pasivní "kamarád", takový ten, co pozdraví na projekcích, občas prohodí pár slov, ale většinu života toho druhého konzumuje skrz statusy na sociálních sítích, komentáře a samotné texty. I proto Sílu vnímám nejen jako "dokument o jednom z nás", ale jako možnost nahlédnout voyeuristicky pod pokličku někoho, koho neznám tak moc, jak bych si třeba myslel. Síla však není o tom, že "filmoví kritici jsou prostě dost hnutí", Síla je primárně, především a dalo by se říct i výlučně o Kamilu Filovi a o jeho myšlenkových pochodech, které ho pod rouškou krize raně středního věku vrhají do nejrůznějších dobrodružství.

Moje pozice se z čiré zvědavosti v úvodu postupně měnila v obdiv i šok z toho, jak moc se někdo dovede před kamerou (duševně) odhalit, ale vnímám to s odstupem jako přirozenou kombinaci křehkého ega a pokročilého narcismu, která je blízká většině novinářů. Kontrast mezi veřejnou a soukromou tváří Kamila Fily je dostatečnou hybnou silou, ačkoliv některé skoro až šokující zvraty ponechává dokument jako by bez povšimnutí a přisuzuje hodnotící roli divákovi. Chyběl mi tu oblouk, nějaký ten posun z bodu A do bodu B, ale možná právě jeho absence donutí člověka víc přemýšlet nad sebou samým, stejně jako ti dva andělé strážní - pan doktor a Iva Baslarová, kteří se snaží tápajícího Kamila vrátit zpátky na koleje. Ta pětiletá epopej pro mě místy byla jako z jiného světa nebo planety. Jindy se trefovala až nebezpečně blízko (jsme ostatně s Kamilem vrstevníci). Nechoďte na Sílu jako na dokument o filmových kriticích, netěšte se na ni jako fandové Tetsua. Důležité je být připraven na všechno a zejména pak na nějaké to rozjímání po závěrečných titulcích. Víc než kdy jindy platí, že to, co uvidíte, si musí tzv. sednout.

Jak to vidí KarelR:

S Tetsuem jsem mluvil asi dvakrát v životě na půl minuty a podle mě by maximálně věděl, že patřím „někam k Civalovi“, takže mám na rozdíl od zbytku redakce větší odstup. Bohužel ale musím říct, že mě nahlédnutí do jeho duše příliš nefascinovalo, jelikož v něm postrádám větší hloubku. Asi jsem naivní, ale čekal jsem v Síle daleko víc osobních momentů a psychologické bolesti. Prostě regulérní sáhnutí si na dno a důkladné přemítání nad tím, jak se tam Kamil dostal a kudy vede cesta ven. Místo toho jsem ale vyfasoval vcelku obyčejnou sondu do jeho posmutnělého života, která se řítí kupředu tak kostrbatě, že jsem si často nebyl jistý kdo je kdo a jak se vyřešil ten či onen problém.

Při pohledu kolem chápu, že to celé byl tvůrčí záměr a že jsem po tomhle dokumentu chtěl něco, co nikdy neplánoval nabídnout. Docela mě to ale mrzí, protože takhle zbyla jen generační výpověď o moderních mužích, kteří neuznávají, že existuje i jiné řešení než to jejich (scéna se stěhováním stolu je čirá genialita!), a zároveň jsou příliš zabednění/zbabělí na to, aby si spravili život dodržováním těch nejjednodušších pravidel. Kamilova editorka je každopádně světice. Může být prosím další dokument jen o tom, jak venčí psy a rozdává rady do života každému, kdo si nesmyslně hází klacky pod nohy? Díky moc!

Jak to vidí Rimsy:

Takový to, když chcete natočit dokument o proměně těla, ale vyjde vám z toho proměna duše. „Posilování je o stabilitě,“ dozvídáme se ve filmu o fyzicky i psychicky posilující, nakonec však nepříliš stabilní postavě. Od výsledku se těžko udržuje odstup, a to nejen kvůli osobní známosti s Kamilem, ale i tematizaci sledování filmů jako určité formě útěku od reality, což aspoň částečně zná asi většina filmových publicistů. Nastavování zrcadla tedy probíhá poměrně intenzivně, za což vděčíme nejen otevřenému protagonistovi, ale i schopnostem Martina Marečka, zručně balancujícího mezi vyžíváním se v bulvárních perličkách ze života známé osobnosti a civiliním zachycením intimní zpovědi.

Ačkoli film na první dobrou může působit jako až příliš laciná munice pro Kamilovy hejtry, výsledkem je dílo značně přesahující hranice osudu jednoho člověka. Krize středního věku, budování identity na sociálních sítích, rizika zavádějící sebeprezentace, snaha dostát nerealistickým nárokům… Poutavé naťuknutí těchto i dalších témat činí z filmu mnohem víc než jen „dokument o Filovi”.

Recenze již brzy.