Maso a krev, 1985
První anglicky mluvený Verhoevenův film naznačil, jak parádní hollywoodská éra ho čeká. Mezinárodní koprodukce je i all-star kooperací s geniálním kameramanem Janem De Bontem (Smrtonosná past, Nebezpečná rychlost), skladatelem Basilem Poledourisem (Barbar Conan) a vychytanou hereckou sestavou, jíž vévodí neotesaný rytíř Rutger Hauer a supersexy Jennifer Jason Leigh, smyslně škádlící všechny základní instinkty.

Její princezna, nejprve nevinná, poté zneužitá, nakonec ale vykutálená hot potvora, stojí v centru tak trochu jiné středověké pohádky. Vyprávěnky plné surovosti, špíny, primitivních pudů i zákeřných úkladů, díky nimž tahle cynicky ironická výprava do historie o lapcích, šlechticích i krásných pannách naprosto vystupuje ze zaměnitelné sestavy středověkých fláků. Je to podívaná drsná i nekorektní, zároveň ale vrcholně zábavná svým scénářem a neodolatelná svou režijní exekucí. Nutno vidět. (Cival)

RoboCop, 1987
Akční sci-fi klasika působí na první pohled jako dokonalý argument pro každého, kdo si stěžuje, že v Hollywoodu se točí jen filmy plné krve a násilí. Jenže stačí být trošku pozornější divák a hned se ukáže, že RoboCop je podstatně zajímavější a chytřejší podívaná. Verhoevenovi původně připadal scénář brakový, ale manželka mu naštěstí vysvětlila pár satirických podtónů, které se ztratily v překladu (Paul tehdy uměl anglicky jen velmi málo), takže štos papírů neputoval do koše, ale rovnou na plac, kde se Verhoeven patřičně utrhnul ze řetězu a v tehdejším Detroitu natočil dobře maskovanou satiru, která - bohužel - s přibývajícími dekádami začala nabírat na aktuálnosti. Tedy ne že by nám po ulicích běhali robopoldové, místo železné pěsti zákona jsme se dočkali okovaných prstů korporátu. 

Verhoeven naštěstí do hlavní role nedostal Arnieho nebo Slye (prý by se stejně nevešli do už vyrobeného, poměrně drahého kostýmu), takže na place byl hlavním šéfem on a Peter Weller v hlavní roli pokorně naplňoval jeho vizi. Podobně to bylo i o deset let později u Hvězdné pěchoty, kde byl také za hlavní hvězdu on a ne nikdo před kamerou, a možná právě proto mám osobně tyhle dvě verhoevenovky nejraději. Prosvítá skrz ně Verhoevenovo kruté zrcadlo, které Americe a lidstvu obecně nastavuje. Jde o unikátní pohled evropského režiséra, který vyrůstal v úplně jiné kultuře a okamžitě dokáže identifikovat třecí plochy a vyždímat z nich maximum. Není divu, že se na tuhle jízlivost v pokračování nepovedlo navázat. Jako prcek jsem učůrával z té přehnané brutality. Nebýt zásahů MPAA, byla by až groteskně přehnaná, ale kvůli několika škrtům je spíš šokující, což sice nebyl původní Verhoevenův záměr, nicméně filmu tahle změna nijak neubližuje. Čím jste starší, tím víc řešíte myšlenkové přesahy a čím dál tím méně počítáte mrtvoly. (imf)

Total Recall, 1990
„Consider that a divorce.“ Jestli je Paul Verhoeven v něčem absolutní mistr, tak jsou to pořádně krvavé sci-fi, v nichž se nešetří legendárními hláškami. Robocop i Hvězdná pěchota mají hned několik nezapomenutelných one-linerů. Total Recall je ale v mých převyšuje a to nejen kvůli tomu, že tu památné věty cedí Arnold v nejlepší formě. Jde i o samotný příběh, který poctivě šlape ve dvou rovinách, o nekompromisní akční scény a samozřejmě i o nejvíc hot roli Sharon Stone (Základní instinkt promine).

Když jsem byl malý, měl jsem z Total Recall noční můry – hlavně „setkání s marťanským vzduchem“ je tak brutální, že už ho nikdy nevymažu z paměti. Postupem času jsem však tuhle krvavou dovolenou přestal vnímat jako horor a začal si víc užívat její komediální timing a smysl pro čistokrevnou sci-fi radost s kupou praktických triků. Plně chápu, že tenhle odvážný biják někdo prostě nedává. Když ale člověk přistoupí na jeho přepálenou hru, dostane skvělý mix osmdesátkové hutnosti a devadesátkové průraznosti, který je po právu oblíbeným žánrovým klenotem. (KarelR)