Rozhodli jsme se oživit rubriku 7 filmů, ve které dáváme prostor nejenom domácím režisérům, hercům a filmovým tvůrcům a jejich vkusu. Dozvíte se, co je formovalo, najdete tu inspiraci, co si pustit, a třeba i objevíte filmaře, se kterými stojí za to se seznámit. 

Bez Tomáše Vyskočila alias Thomase by nebyla MovieZone, o čemž vyprávěl na pivu u Civala. Dlouhá společná minulost byla sice chvíli trochu bolavá, ale dnes je vše zlé zapomenuto a odpuštěno. Nebýt toho, nečetli byste na MovieZone každé pondělí jeho souhrny tržeb z českých kin, které píše pro svůj web Kinomaniak. Na kontě má ale i dnes už bohužel neexistující FilmPub, kde polovina z nás začínala, založil seriálovou Ednu nebo kultovní Lost.cz a dnes stojí za projekty FlixPatrol, který linkuje i bývalá Miss World Priyanka Chopra, a především Filmtoro – web pro všechny, co se pokoušejí na filmy koukat co nejpoctivěji. A tohle je jeho sedm filmů. 

1. Hvězdné války (1977, r. George Lucas)
Do kina jsem chodil od útlých let, ať už na naši českou klasiku či povolenou socialistickou zábavu importovanou z Evropy (Jestli se rozzlobíme, budeme zlí, Únos aut, Poklad na stříbrném jezeře) a z USA (E.T.,), ale teprve v létě 1991 jsem uviděl film, který mi změnil život. Dneska se mu říká Nová naděje nebo Epizoda IV, ale tenkrát to prostě byly “Hvězdné války”. S dabingem, bez Vaderova dýchání či dnes už zapomenutými překlady (“Tisíciletý Sokol”), ale i tak byl pro mě tenhle příběh naprostý úkaz. Na druhý a třetí díl - ehm pátou a šestou epizodu - jsem si museli do kina znova počkat až na rok 1997, ale celou původní trilogii jsem měl už pěkných pár let stočenou na VHS nespočetněkrát. Do dnešního dne je to pro mě esence té nejlepší hollywoodské zábavy a rád se k tomu klidně v maratonu první šestice filmů vracím znovu.

2. Terminátor 2: Den zúčtování (1991, r. James Cameron)
Jestliže Star Wars mi ukázaly úplně nový svět, tak druhý Terminátor mi ukázal úplně novou galaxii. Jako menší jsem hltal hlavně Arnolda, skvělé triky a legendární hlášky, časem mi to uzrálo i jako nepřekonatelný akční film s hlubším podtextem. Jen na VHSkách jsem to viděl snad 50x krát a pak jsem hltal každou novou rozšířenou a sběratelskou edici na DVDčku. Ale nic nepřekoná ten pocit, když jsem to v kině viděl poprvé a dvě a čtvrt ani nedýchal. A ten konec! Sarah a John odjíždí po ztemnělé silnici za svou nejasnou budoucností, rozbíhají se titulky s hudbou Brada Fiedela a já odcházím z kina hltat všechno, co s tím filmem souvisí. U trafiky vedle kina na mě blikne Arnoldova tvář, přemluvím tátu ať mi teda ten časák s cool jménem “Cinema” koupí a jdeme domů. 

3. Smrtonosná past (1988, r. John McTiernan)
Naprostou většinu svých zásadních filmů jsem viděl poprvé v kině, čestnou výjimku byla první Smrtonosná past. Byl tenkrát pátek večer, hnusně a zima, ale doma bylo krásně teplo, těsně před Vánocemi (osud!) a z místní půjčovny jsem si tuhle VHSku přinesl ještě voňavou z čerstvé dodávky novinek. O dvě hodiny později jsem si uvědomil, že ten film musím vidět okamžitě ještě jednou a než jsem to druhý den vracel, ještě jsem k tomu stihl ráno dokopat na koukání rodiče. Sice nebyli tak nadšený jako já, ale tenkrát stačilo slyšet “fakt dobrý”, abych věděl, že to zabírá i na jinou generaci. Něco ve stejném stylu mi řekl i náš učitel na střední, když jsme mohli psát krátký referát o svém oblíbeném filmu a já pod čerstvým dojmem místo pěti stránek napsal a vytiskl na své zánovní PC sestavě hned 30 stránek podrobného děje, zajímavosti, představení hlavních postav a seznam filmů, co ten film kopírovaly. Protože tenhle učitel nikdy nikoho nechválil, říkal jsem, že to je asi fakt dobrý a třeba bych se mohl jednou psaním i živit.

4. Hvězdná pěchota (1997, r. Paul Verhoeven)
Na devadesátkách bylo krásné v kinech hltat ty vysokorozpočtové akčňáky typu Nebezpečná rychlost, Pravdivé lži, Skála či Den nezávislosti, ale na jeden vzpomínám nejvíc. Flákal jsem vysokou a jediný co mě bavilo, byl internet. Registroval jsem se na fóru jménem MaMedia, kde nějaký Fuxoft zve lidi na novinářskou projekci filmu Starship Troopers. Vykašlal jsem se na přednášku z matiky a vydal se do Světozoru, kde první tři řady obsadili postarší pánové a dámy s notýsky, ale jinak byl zbytek sálu narvanej internetovýma puberťákama jako já. Poprvé a vlastně naposledy jsem zažil takhle masivně u nás to, čemu se říká “americké kino” - tedy povzbuzování, jásání, bučení, smích či dojetí. Viděl jsem Hvězdnou pěchotu v kinech ještě tak čtyřikrát a pak asi třicetkrát jinde. Ten film je v každém políčku naprosto geniální.

5. Klub rváčů (1999, r. David Fincher)
Na filmy jsem vždycky nejvíc miloval ten únik od reality všedního dne a nespočty možných dobrodružství. Nijak mě nebraly filmové umělecké klasiky, nezávislé filmy či experimenty na festivalech. Moje nej filmy jsou jednoduché, ale uvolňující filmové zábavy. A pak je tu Klub rváčů. Když jsem ten film poprvé viděl, chtěl jsem v polovině filmu odejít, jak mě štvalo, kam Tyler Durden dostává vypravěče. Ale teprve deset minut před koncem jsem poznal, jak chytře si se mnou David Fincher hrál a málem mi vybuchla hlava. Klub rváčů ale pro mě není jen film s překvapivým koncem. Není to ani jen vynikající adaptace relativně průměrné Palahniukovy knihy, či jen esteticky precizní videoklipová řežba. Je to všechno dohromady a ještě mnohem víc. Já ten film nedokážu vůbec žánrově zařadit a to mě na něm fascinuje. Pokaždé, když ho vidím, působí na mě úplně jinak, vidím tam úplně jiný příběh. A proto jsem si zavedl takovou tradici. Před svým každým velkým životním okamžikem (státnice, svatba, narození dětí) si ten film pouštím, abych sám sebe otestoval, v jakém rozpoložení aktuálně jsem.

6. Pán prstenů: Společenstvo Prstenu (2001 r. Peter Jackson)
Novinářské projekce byly kdysi dávno zábavou pro pár desítek lidí a až na výjimky (Gladiátor) nebyl problém s místem. Na první projekci Společenstva však dorazilo do kina Atlas asi o 100 lidí víc než byla kapacita, nicméně všichni se tam nakonec nějak nacpali a začalo se snad s půlhodinovým zpožděním. Po třech hodinách jsem z kina odcházel jak opařený, najednou mi náš svět připadal divně obyčejný. A premiéra dalších dílů tak daleko. Celá trilogie byla pro mě a mého kamaráda Aleše takovým motivem našich prvních let na FilmPubu - hltali jsme první trailery, rozebírali fotky a pak hned vyhlíželi rozšířené verze na DVDčku. Od roku 2003 jsme jeli pravidelné vánoční maratony celé trilogie (11 hodin, 22 minut) a když ne společně, tak alespoň sám si tyhle tradice každý rok dávám dodnes. Teď tam navíc přidávám i všechny tři Hobity a vůbec mi nevadí být jediný člověk na světě, co je má rád skoro stejně jako Pána prstenů. Ten svět, jeho ztvárnění a vyprávění je neopakovatelný.

7. Temný rytíř (2008, r. Christopher Nolan)
Christophera Nolana jsem žral už s Mementem, kdy jsem si pečlivě kreslil schémata, kdo tedy zabil manželku hlavního hrdiny. Po Batman začíná jsem už tehdy odvážně prohlásil, že “byl to hezký vztah Time, ale muselo to jednou skončit”. Natěšenost na Temného rytíře byla maximální, a tak jsme tedy s Alešem podnikli speciální cestu na Slovensko, kde se hrál v premiéře o dva týdny dříve než u nás. Ty tři piva ve vlaku naší pozornosti během sledování moc nepomohly, ale já statečně vydržel i v liduprázdném bratislavském multiplexu, kde se “Temný rytier” hrál. Posledních 10 minut filmu jsem nemohl uvěřit, že něco tak úžasného jde vůbec natočit a přemýšlel, jestli tohle jde vůbec trumfnout. Časem jsem nechal Temného rytíře prát se o titul nejvíc komiksárny s Vyvoleným, ale i když mi přijde, že David Dunn mi je jako postava blíž, už nikdo mi tu slovenskou premiéru Batmana z hlavy nevymaže. 

Tak co na to říkáte? A přečtěte si i třeba 7 filmů Heleny Třeštíkové.