Edgar Wright si už děs a hrůzu vyzkoušel v Soumraku mrtvých, tam si z toho ale utahoval. Teď nasazuje vážnou tvář. Jeho Poslední noc v Soho se točí okolo mladé studentky, která se ve svých snech propadá do šedesátých let a potkává nádhernou zpěvačku. Brzy ale zjistí, že její život a tahle doba nebyly tak okouzlující, jak by se mohlo na první pohled zdát. 

Jak to vidí Rimsy
Edgar Wright se podivných, provokativních filmů nebojí a stále se snaží někam posouvat. S Baby Driverem po Cornetto trilogii ubral na humoru a zůstal u podvracení žánrových vzorců, výsledkem však byla hezky natočená průměrnost, která se vám po skončení filmu vykouří z hlavy. A s Poslední nocí v Soho je situace velmi podobná. Wright vychází z klasického příběhu o nevinné dívce, která se přestěhuje do velkoměsta a ocitá se v pavučině jeho temných sil, na niž reaguje únikem do snového světa – jenž se však nevyvíjí úplně optimálně. Wright samozřejmě stále výborně vypráví obrazem, dovede pečlivě zvolit soundtrack (tentokrát ve stylu 60. let) a je vidět, že má předlohy dobře nakoukané. Thomasin McKenzie už poněkolikáté přesvědčuje o svém talentu a Anya Taylor-Joy si roli vrstevnaté femme fatale zjevně užívá. Oproti částečně podobnému Neon Demonovi se však Wrightův civilizační horor rozhodl nespoléhat na přílišnou otevřenost, a tak během nadměrné, bezmála dvouhodinové stopáže nakonec divákovi všechno vysvětlí až do úmoru. Ze směsi nápadů a podnětů pak zůstane dojem, že Wright sice umí točit, ale pro vstup mezi nejvyšší režijní extratřídu mu stále něco chybí.

Jak to vidí Sam.Vimes
V první polovině a zejména ve scénách z minulosti Edgar Wright vede Poslední noc v Soho docela jistou rukou a po trošku delším (ale nikoliv úmorném) úvodu pak nabízí stylové šedesátkové výjevy s krásnými kostýmy i kulisami a s doprovodem vynikajícího soundtracku. To vše snímané nápaditými pohyby kamery, jež si nenuceně hraje se zrcadly a výměnou obou hrdinek. Když se ovšem šedesátková nostalgie rozplyne, scény s bubáky ve třetím aktu už zapadají do mnohokrát vyjetých kolejí a je potřeba přivřít oči i nad občasnou scenáristickou berličkou. Rozuzlení se Wrightovi nakonec podaří, byť se neobejde bez zaškobrtnutí nebo několika případů přílišné doslovnosti, kdy film něco poměrně jasně naznačí, ale pak to pro jistotu ještě explicitně vysvětlí. Výborná Thomasin McKenzie i Anya Taylor-Joy každopádně nikdy nenechají Soho klesnout z lehkého nadprůměru a pro milovníky šedesátkové hudby a stylu je Wrightova novinka povinnost.

Jak to vidí Mr. Hlad
Edgara Wrighta mám rád, ale čím vážněji se tváří, tím větší s tím mám problém. Takže dám vždycky přednost Soumraku mrtvých a Jednotce příliš rychlého nasazení před povrchně přestylizovaným Baby Driverem. A teď i před Poslední noci v Soho. Jeho novinka mi připomínala del Torův Purpurový vrch, tedy horor, který byl po všech stránkách skvělý audiovizuálně, i žánrově. Jen jsem u něj měl pocit, že si režisér plní nějaký svůj sen a skládá poctu oblíbenému žánru, oblíbené době a oblíbené formě. A dělá to skvěle, jenom jako kdyby to celé točil spíš pro sebe než pro kohokoliv jiného. Na druhou stranu Wrightovy hrátky s barvami, skvělý soundtrack, nádherné kostýmy a čas od času i jeho typické audiovizuální hrátky pořád fungují skvěle. A Thomasin McKenzie je výtečná a Anya Taylor-Joy jí šlape na paty, ale nestačí to. Wright dělá Poslední nocí v Soho radost hlavně sobě, což mu přeju, ale tleskat mu za to nebudu. 

Recenzi čekejte velmi brzy