Alexandr Něvský (1938, Sergej M. Ejzenštejn, Dmitrij Vasiljev)
Kéž by všechna politická vykoupení a umělecké ústupky dopadaly takhle! Průkopník montáže a uměleckého přístupu ke kinematografii Sergej Ejzenštejn se stal během 30. let nežádoucí osobou, a právě tímto snímkem měl dokázat svou oddanost stalinskému režimu i schopnost podřídit své formalistické choutky vyšším zájmům – v tomto případě zkultovnělému historickému tématu. Alexander Něvský byl ruský vojevůdce, jehož vojenské úspěchy ve 13. století dosáhly takového věhlasu, že byl už krátce po smrti prohlašován za svatého. Dodnes se jedná o zásadní postavu ruských dějin, a tak není překvapením, že Stalinův režim chtěl na této figuře postavit epický heroický opus.

A to se také podařilo. Ejzenštejn ve svém prvním zvukovém filmu využil i soundtrack Sergeje Prokofjeva – dalšího ruského génia, který měl s režimem komplikovaný vztah. Na poměry konce 30. let se proto jedná o audiovizuální hody, které však nezabrušují do Ejzenštejnových dřívějších formálních experimentů – což ostatně byla úloha spolurežiséra Dmitrije Vasiljeva. Zkrocení neposedného tvůrce se zdařilo výborně a snímek dodnes platí za výkladní skříň sovětské propagandy, která funguje na více úrovních: Koncem roku 1938, kdy šel snímek do kin, totiž panovala napjatá atmosféra mezi Sovětským svazem a Hitlerovým Německem, což je nejvýrazněji vidět v klíčové části filmu – slavné bitvě na Čudském jezeře, v níž Alexandrova armáda porazila Řád německých rytířů. Filmové převyprávění bitvy trvá kolem půl hodiny, doplňuje jej triumfální Prokofjevova hudba a svou strukturou i kamerou se jedná o zjevnou inspiraci pro mnoho filmových bitev, jež přišly později; včetně třeba Hvězdných válek… (Rimsy)

Cid (1961, Anthony Mann)
Přelom padesátých a šedesátých let přál epickým historickým snímkům. Vznikly tu Ben-Hur nebo Lawrence z Arábie, ovšem fandové středověku taky nepřišli zkrátka. A minimálně Cid rozhodně stojí za pozornost už jen proto, že k tomu k Ben-Hurovi má v jistých směrech docela blízko. Nejen proto, že hlavní roli i tady hraje Charleton Heston, ale třeba i kvůli hudbě, kterou u obou snímků skládal Miklós Rózsa a je fakt skvělá (Poledouris se u Conana možná lehce inspiroval právě tady). A hlavně je to podobně obří podívaná. 

Cid je zpracování legendy o rytíři jménem Rodrigo Díaz de Vivar, jenž bránil Španělsko před Maury, kteří se chystali dobýt ze severní Afriky Evropu. Rodrigo ale není fanatický válečník, spíš hrdý rytíř, pro něhož je čest, pravda a hrdost všechno, své protivníky dovede respektovat a získat si tak i jejich úctu, a nebojí se postavit samotnému králi. Kvůli své paličatosti a čestnosti dokonce v souboji zabije otce své lásky Ximeny, ale nakonec je to stejně on, kdo jako jediný dovede ochránit svou zemi před invazí. A stát se legendou. I když to celé má téměř tři hodiny, děj pádí dopředu zatraceně rychle, celé to nádherně vypadá (ty barvy!) a závěrečná bitva na pobřeží u Valencie je gigantická. Pro film se vyrobilo víc než sedm tisíc zbraní, čtyřicet tisíc šípů a 650 sad brnění. (Mr. Hlad)

Ran (1985, Akira Kurosawa)
Akira Kurosawa byl režisérský génius, ale taky velký fanoušek děl Williama Shakespeara. Natočil podle nich tři snímky a Ran je pravděpodobně nejslavnější. A taky zdaleka největší. Vychází ze Shakespearova Krále Leara. Mocný a bohatý šlechtic Hidetora slaví sedmdesáté narozeniny a ví, že jeho čas na Zemi se krátí. Rozhodne se tedy rozdělit své panství mezi tři syny. Saburo, nejmladší z nich, si nemyslí, že by to byl dobrý nápad, paličatý otec se však rozhodne ho vyhnat a doufá, v happy end. Panování předá mladším a on si bude užívat stáří. Jenže to tak úplně nebude. A ambiciózní synové vženou celou zemi do nové občanské války. A království, které Hidetora budoval, končí v plamenech…

Ran je opravdu hodně velká věc. Kurosawa na něj sehnal dvanáct milionů dolarů, což byly pro japonského filmaře v půlce osmdesátých let opravdu hodně peněz. Kurosawa je beze zbytku využil. V obřích bitvách mu před kameru běhalo 1400 statistů a 200 koní , přičemž pro všechny lidi se muselo vyrobit brnění a koní byl v Japonsku nedostatek, takže se část musela dovézt z Ameriky. Aby měl divák přehled v tom, co se děje, dal Kurosawa každému ze synů a jejich armádám barvu. A davy žlutých, červených a modrých válečníků dobývajících pevnosti a hrady jsou skutečně velkolepé. Zároveň jde ale pořád o příběh jednoho zlomeného muže, který musí sledovat, jak přichází úplně o všechno. A v téhle komorní rovině funguje Ran přinejmenším stejně dobře. (Mr. Hlad)

Jindřich V (1989, Kenneth Branagh)
Přesně 30 let předtím, než se do Jindřicha V. převtělil Timothée Chalamet, si ho zahrál Kenneth Branagh. Pro shakespearovského matadora šlo o první velkou filmovou roli a zároveň o režijní debut a jen stěží si mohl vybrat náročnější projekt. V roce 1944 se totiž stejně látky ujal Laurence Olivier (také hlavní role + režie) a samozřejmě z toho byla kritická i divácká trefa, s níž se Branaghův počin nemilosrdně srovnával.

Budoucí klasik britské kinematografie nicméně nezaváhal. Shakespearova hra se v jeho podání stala drsnou a syrovou podívanou, která nabídla perfektní historickou výpravu a špičkové herecké výkony. Samotný Branagh pak zářil nejen při ikonickém proslovu, z něhož pochází mimo jiné sousloví Band of Brothers (ano, do druhé světové války se probojovalo od Shakespeara), ale i na bitevním poli. Slavná bitva u Agincourtu je tu v porovnání s moderním Králem pochopitelně komornější a kratší. Její poctivá dávka špíny a smrtících šípů se však v roce 1989 neskonale chválila, a není pochyb o tom, že je celý Jindřich V. náramně působivý i dnes. (KarelR)