Rozhodli jsme se oživit rubriku 7 filmů, ve které dáváme prostor nejenom domácím režisérům, hercům a filmovým tvůrcům a jejich vkusu. Dozvíte se, co je formovalo, najdete tu inspiraci, co si pustit, a třeba i objevíte filmaře, se kterými stojí za to se seznámit.

Vystudoval FAMU, natočil povedený krátký film Všechno a letos jako režisér celovečerně debutuje s povedeným romantickým dramatem Zrcadla ve tmě. Ve světě filmu se ale pohybuje už delší dobu, skládal hudbu k snímkům jako Parádně pokecal a Jiří pes uprchlík, nebo k filmům Olma Omerzu Rodinný film a Všechno bude, za který byl nominovaný na Českého lva. Slyšet ho můžete na rádiu Wave, kde moderuje mimo jiné populární pořad Kompot.

1. Vikend (2011, Andrew Haigh)
Na Víkend se dívám v podstatě ob rok a vnímám ho pokaždé úplně jinak. Čím víc stárnu, tím víc postavám rozumím. Poprvé jsem ho viděl na Mezipatrech v době, kdy jsem se začal outovat a lepší film mě nemohl potkat. Byl to totiž asi první film, kde jsem viděl, že i gay kluci spolu můžou zažít lásku, normální problémy i dobrý sex, přitom bez jakýchkoli příkras. Haighův humanistický přístup cením i v jeho další tvorbě. (45 let, Looking)

2. Dej mi své jméno (2017, Luca Guadagnino)
První vteřina, první tón, první žlutý titulek, a já pokaždé brečím. Možná za ten Pavlovův reflex může i to, jak jsem film viděl v roce 2017 na festivalu v San Sebastianu. Nečekal jsem nic a dostal jsem všechno. Podobné situace jsem znal, hudbu jsem miloval, režii považoval za geniální. Film skončil, já šel plavat do oceánu, a pak jsem jen na pláži hodinu brečel. Skoro nikdy jsem u žádného filmu neměl tak silnou fyzickou reakci a dosud ji mám, i když to vysvětlit neumím.

3. Chuť čaje (2004, Kacuhito Išii)
O tomhle filmu jsem psal svou bakalářku na Famu a už na přijímačkách jsem ho zařadil do své top pětky. Ideálně bych sem přidal i druhý film Išiiho ze stejného období Funky Forest: Naisu no mori. Oba filmy mě totiž zformovaly asi nejvíc. V Chuti čaje se totiž prakticky neděje nic a ve Funky Forest pro změnu všechno. Tenhle otvírák jedné canneské sekce je nicméně filmovou meditací par excellence. Išii se v něm rozhodl odvyprávět antitezi rodinného dramatu, a tedy  příběh pěti lidí, kterým se v podstatě nestane nic vysloveně špatného. Díky Chuti čaje jsem si poprvé v uvědomil, že struktura klasického západního dramatu není nezbytná pro dobrý film.

4. Tři přání (1959, Elmar Klos, Ján Kadár)
Nejlepší československý film historie. Nebo aspoň za mě. Doteď aktuální satira, která měla pro autory dramatickou dohru, má strhující tempo, skvělý nápad a podmanivé herce. Zároveň se mi moc líbí, jak film definuje společenské postavení hrdinů skrze různé pražské městské části, které zrovna obývají. Nikde jinde Praha nebyla tolik vedlejší postavou. Ze Žižkova do Dejvic s otevřeným koncem v nejhorší fázi socialismu.

5. Sitcom (1998, François Ozon)
Tenhle film jsem viděl mockrát a pokaždé si říkám, jak geniální tenhle debut je. Extrémní stylizace obrazu, herectví i způsobu sdělení, které na krátké stopáži nepřestává překvapovat. Ozon je obecně jedním z režisérů, u nichž si užívám i ty slabší filmy, protože se nebojí zkoušet točit věci jinak. Nevyjde to vždy, ale pokaždé se na tom něco naučí, a je tak ve výsledku o něco sebejistější v režii. V tom je pro mě velmi inspirativní.

6. Tanec v temnotách (2000, Lars Von Trier)
Já ten film vlastně vůbec nemám rád. Björk a Udo Kier se snaží mluvit česky, většina detailů ve scénáři nedává smysl a tentokrát i já prokoukávám Trierovy manipulativní režijní techniky. Přesto všechno ale vím, že mě ten film ovlivnil jako málokterý a dozvuky tohohle muzikálu jsou i v mém debutu Zrcadla...ehm...ve tmě. Tenhle film mi totiž ukázal, co lze také s tímhle žánrem dělat a jakým inovativním způsobem ho jde taky ohnout. Je to teda taková love and hate věc tohohle výběru.

7. Mlčení šunek (1994, Ezio Greggio)
Na závěr bizár, který ale ovlivnil můj smysl pro humor jako nic jiného. Ten film jsem viděl s mým nejlepším kamarádem milionkrát - černobíle, dvakrát zrychleně, dvakrát zpomaleně, v italském dabingu, ve francouzském dabingu, a hlavně v tom českém, který do filmu různě tu a tam přidává dokonce vtipy navíc. Nemám k tomu co říct jiného než: "Proč mě bodl do zad? Věděl jsem příliš mnoho? Věděl jsem příliš málo? Věděl jsem tak akorát? Nebo to bylo kvůli mé koupací čepici? 

Tak co na to říkáte?