Poslední bondovka Daniela Craiga Není čas zemřít má za sebou čerstvě jak světovou premiéru, tak i první novinářské projekce, internet se tak rychle plní různými dojmy a názory na film, který měl být především pořádně rozmáchlou rozlučkou, jež završí sérii pěti různorodých filmů s jedním hlavním hrdinou. Jak to dopadlo si teď můžete přečíst v našich, troufám si říct mírně smíšených dojmech.

Jak to vidí Cival:

Pentalogie Daniela Craiga byla završena. A víc než důstojně! Tradici, že jsou Craigovy liché bondovky o pár levelů nad těmi sudými, se podařilo udržet, a díky tomu může mít tenhle Bond z masa, kostí, srdce, krve i spermií velmi působivou rozlučku. Fukunaga sice naservíruje na začátku i na konci jedny z nejlepších akčních scén univerza, jeho čarování s auty je fantastické, stejně tak kamera, výprava, práce s lokacemi i zvukem, ale prim tady hrají emoce a dramata, která se Bondovi dlouho vyhýbala.

Jasně se ukazuje, že to byla škoda, protože cool trademarky zase jedou, akorát je občerstvuje zase realističtější a citlivější přístup k hlavní postavě. Tedy to, co bylo craigovské éře vždycky vlastní. Těch keců okolo Spectre (v téhle sérii je to vlastně úplně zbytečná organizace) a záporáckých mytologií na mě tedy bylo příliš a klidně bych si dopřál režisérský sestřih se zjednodušenou zápletkou a o půl hodiny kratší stopáží, ale věci napojené přímo na Bonda jsou prostě parádní a zúročují se v impozantní, dechberoucí finále.

Jak to vidí Mr. Hlad:

Velmi důstojné loučení. Craiga to celé očividně baví mnohem víc než Spectre a Cary Joji Fukunaga se ukázal být pro režii ideální. Není čas zemřít má skvělý úvod a výtečný konec a to mezi tím sice trošku dře, ale ne tak, aby to bolelo. Fukunaga má smůlu, že dostal za úkol dovyprávět příběh, který tak mizerně načal Sam Mendes ve Spectre a nebyla asi žádná sranda dát tomu všemu smysl a vydojit z toho posledního bondovského marastu nějaké emoce. Naštěstí to Fukunaga celkem zvládá, navzdory tomu, že Léa Seydoux je nesmírně nezajímavá herečka a hraje asi nejnudnější bondgirl vůbec. Bohužel zbavit se jí Fukunaga nemohl, takže to beru tak, že dělal, co mohl. 

Mnohem lépe mu to jde ve scénách, kdy může vymýšlet nové věci a ne pracovat s tím, co na něj zbylo. Akce je přehledná, nápaditá a pokaždé jiná. A celé Není čas zemřít nečekaně často a nečekaně hodně mění svůj styl, takže chvíli připomíná craigovské bondovky, jindy si u ní člověk vzpomene na doby, kdy byl agentem 007 Roger Moore nebo Connery a v některých scénách umí film být zase až překvapivě drsný a nekompromisní. Celé to sice mohlo být kratší, mít výraznějšího zloducha a ta střední část se občas opravdu lehce táhne, ale celkově je to film, který rozhodně stojí za to vidět. A Craig může být spokojený s tím, jak se s povolením zabíjet rozloučil. 

Jak to vidí Rimsy:

Opatrná revoluce a důstojné zakončení další bondovské etapy. Po více než roce a půl odkladů kvůli pandemii byla očekávání na maximu, což je pro mě trochu problém: Stále se totiž jedná „jen“ o bondovku, čili korálek na nekonečném a nutně stále třpytivém diamantu. Formálně i vypravěčsky se tedy Fukunaga i jeho tým scenáristů drží poměrně na uzdě a styl se neodchyluje od předchozích Craigových dobrodružství. Občas zaujme příjemně sestříhanou akcí či žánrově nejednoznačnými scénami, především je však patrná snaha konečně ukončit Bondovo trápení – Craig se totiž od Casina Royale propadá do větších a větších depresí, každý další snímek nachází nové dno jeho ztrápené duše a završení pentalogie není výjimkou.

V rámci nutných, jakkoli poměrně konzervativních mantinelů představuje Fukunagův příspěvek podařenou bondovku, kterou výrazněji sráží snad jen značně přepálená stopáž a nedostatečně využitý Rami Malek, jenž do kánonu bondovských záporáků sice bez problémů zapadne, ale za vzpomínat se na něj nebude. Celý film je na tom ale o něco lépe a kvalitativně se pro mě zařazuje na poctivou bronzovou příčku Craigových bondovek.

Jak to vidí do_Od:

Dlouhé, ale tááák zbytečně dlouhé. V půlce tomu navíc vražedně spadne tempo, a režírující Fukunaga má co dělat, aby diváka zase přetáhl zpátky na svou stranu. Naštěstí to ale zachraňují skvělé momenty, kterých má tenhle snímek opravdu hodně. Jestliže Spectre krásně vypadalo, ale emocionálně bylo zcela prázdné, tak Není čas zemřít vypadá ještě líp, a už v úvodních deseti minutách dokáže přitlačit na tu emoční pilu takovým způsobem, že to strká do kapsy všechny předchozí Craigovy filmy. Na tom filmu je fakt vidět, že to je rozlučka, Bond jde do hloubky, sahá si až na dno, a zhruba tak do té poloviny filmu a pak znova na konci je to skutečně, ale vážně strašně hezky osudové. Jenže. 

Zároveň je tam spousta zbytečného ohlížení se za minulostí, záporák prostě není dobrý, není děsivý, a není ani pořádně vysvětlený. Stejně tak mi přišla trochu jalová ta hlavní zápletka. Nicméně z hlediska akce to Fukunaga parádně povýšil, a na tom filmu je fakt vidět, že je evolucí všech těch předchozích Craigových filmů, což je asi dobře. Když nepočítám Casino, které je dokonalé (a zároveň ne tak úplně bondovka), ani Quantum, které je pro změnu velkým omylem, tak jsem si vlastně na každém z těch filmů našel něco, kvůli čemu se mi dost líbily, i dost nelíbily. Není čas zemřít v tomhle nastaveném trendu pokračuje, jako rozlučka to ale naštěstí funguje přesně tak, jak by mělo. Jděte na to do kina. Tenhle Bond si to zaslouží.

P.S. Ana de Armas je bohyně, další zhlédnutí je povinnost už jen kvůli ní.

Recenzi čekejte v následujích dnech.