Před pár dny nás Imf všechny dokonale navnadil svou hypernadšenou recenzí na Dunu, která na rozdíl od některých sousedních zemí dorazí do našich kin až za měsíc. A jelikož i redakci Imf svým chvalozpěvem solidně namlsal a našponoval už tak velmi vysoká očekávání, vyjela si část z nás do Drážďan, aby očekávaný sci-fi epos Denise Villeneuva taky viděla o něco dříve. Je ovšem nová adaptace knih Franka Herberta opravdu jedním z nejlepších filmů roku, nebo odešel někdo z kina nakonec zklamán?

Jak to vidí Cival:

Nevybavuji si opojnější estetický zážitek. Alespoň pár let nazpátek ne, možná od... Interstellaru? Zíral jsem na plátno jak na svatej obrázek a užíval si v podstatě každého záběru jako opravdu vrcholné ukázky možností filmového média. Duna byla impozantní kinoseancí, jež doma nemůže vůbec takhle silně vyznít a kde rukopis Denise Villeneuva dosahuje maxima svých možností. Jeho pomalý, pozvolný, trpělivý styl, leckdy evokující i 2001: Vesmírnou odyseu, mi tady perfektně sednul, protože zatímco se kocháte kulisami, fantasticky zkomponovanými záběry a dokonalým designem strojů i postav, začíná se táhle vyprávět příběh drobného následníka trůnu, jenž se má stát intergalaktickým kápem.

Fungovalo to na mě dokonale a tenhle přísný přístup jsem ocenil, protože Duna, stokrát vykradená a stokrát trumfnutá dynamikou a měřítkem, musí hlavně pečlivě vybudovat svůj svět a vtáhnout do něj, aby nevyzněla vedle dravých space-oper jen jako chudý příbuzný. Villeneuvovo atmosférické uchopení zvýrazňuje jedinečnost téhle látky a umožňuje, aby její síla nezanikla mezi konkurencí – i když chápu, že některým nesedne a nebude pro ně těžké najít si její "slabiny" a kopat do nich. Je to vlastně jen intro? Určitě. Ale perfektně vtahující intro, po němž prostě chcete další, ještě výrazně větší nářez. Je to jen pompézní, leč odtažitá ilustrace? Vůbec ne, protože tady vidíte maximální zažranost do písečného světa i všech jeho postav. Je to zásadní film? Nepochybně.

Jak to vidí k0C0UR:

Filmová událost roku je tady a zvlášť v době po covidu krásně ukazuje, že kino tu vždycky bude mít svoje místo a pořádně zprodukovanému filmu na velkém plátně se žádná domácí projekce z torrentu nevyrovná. Je to film, který svým přístupem rozdělí masy na lovers a haters. Film, který konečně polechtá libido všem těm, které šedivá vlna stále stejných filmů na Netflixu uvrhla do zdánlivě nekončící letargie. Anebo je aspoň zvedne ze židle a půjdou si o Duně zanadávat na internet. Já jsem každopádně spokojený, i když jsme se neskamarádili ihned. Univerzum Duny, jeho zákonitosti, rody a technické gadgety se tu odkrývají poměrně polopaticky, přesto jsem ze začátku trochu záviděl divákům Herbertem již zasaženým a trvalo mi dobrou půlhodinu, než jsem se do všeho dostal. Jakmile si ale film splní povinné úvodové minimum a přehledně se rozdají karty, začíná opulentní vypravěčská jízda, jež v kinech nemá obdoby. 

Villeneuve je skvělý obrazový mág a na vlně spíše mallickovské než abramsovské sází jeden ikonický výjev za druhým, pečlivě buduje velkolepé scenérie a ve skocích mezi komorní akcí a útěky před obřím pouštním červem má člověk až pocit, že mu ten písek skutečně mezi zuby skřípe. Postavy jsou přehledně napsané, s jasnými, i když možná až příliš stručnými motivy, ale každý svou úlohu plní dokonale a nechává vyznít příběh, který si nehraje na přehnanou komplexitu, ale slouží spíše jako nástroj pro výstavbu fascinující mytologie. Ve světe Duny budete za chvíli jako doma, nebude se vám chtít odejít a budete tam chtít bydlet. Nejsou to nové Star Wars, ale je tu závan těch starých časů, kdy jsme jako osmiletí hltali každý detail a z těch detailů skládali větší obraz v dětských hrách na hrdiny. Film, přesahující čas i dobu a dozajista instant classic, o které si budeme vyprávět ještě dlouho. Šup sem s tou dvojkou.

Jak to vidí Mr.Hlad:

Hrozně bych chtěl být o pár hodin zpátky. Ve světě, kde existují ty nádherné trailery a kde jsem novinku Denise Villeneuva ještě neviděl. Ale já ji holt viděl. Emocionální výlevy o nejhorším filmu roku ode mě nečekejte, nejhorší film roku to pochopitelně není ani zdaleka, ovšem co se zklamání týče, tak to bude asi to největší, jaké jsem v kině za posledních několik měsíců zažil. Duna je nádherná. Každý záběr by šlo zarámovat, ať už by byl z planety Arrakis, nástupů armád nebo z vesmíru a já se strašně těším, až budu listovat artbookem. Jenže právě artbook celá filmová Duna připomíná. Krom té pastvy pro oči nenabízí prakticky nic.

Charaktery postav jsou jen načrtnuté a jsou naprosto nezajímavé, zvraty tudíž příliš nefungují a Villeneuve navíc většinu filmu slibuje velkolepé věci, které ale uvidíme až ve dvojce. Jako kdybych celou dobu koukal na … no na nic. Fakt nevím, čeho se mám v Duně chytit. Chápu nadšení svých kolegů i to, že je tam základ pro epickou story o zrození největšího vesmírného motherfuckera, jenže já chci tu story. Ne ten základ. Ne audiovizuálně strhující prázdnotu. Ale užijte si to. Přeju vám to.

Jak to vidí do_Od:

Pět řad politiky ze Hry o trůny narvaných do dvouapůlhodinového filmu, který je paradoxně i přesto velice pomalý jak v budování světa, tak napětí. Jenže v tomhle případě jsou ty komornější momenty opřeny buď o skvělý soundtrack, nádhernou kameru, nebo výborné herce (Rebecca Ferguson je tady neskutečná), takže se člověk v podstatě jen modlí, aby to kvůli tomu celé neskončilo moc brzy, protože ještě nemá dost. Takový hlad po zápletce jsem v kině neměl ani nepamatuju, Villeneuve ale naštěstí nepřestává servírovat. Ať už jsou to dechberoucí akční sekvence, momenty zrady, či hutné vize toho, co se teprve stane. Je vlastně strašně fajn vidět na velkém plátně zase jednou nový svět představovaný s takovou důkladností, jako to kdysi činili Lucas, Jackson, nebo třeba právě Benioff s Weissem. Villeneuve na to jde sice trochu jinak, jeho film se tak oproti těm výše zmíněným látkám dost vymyká a určitě to nesedne každému. Pokud na tu jeho hru však přistoupíte, čeká vás ten typ zážitku, který se v kinech objeví jen jednou za pár let. Užijte si ho.