Tak jsme se po letech rozhodli oživit rubriku 7 filmů, ve které dáváme prostor nejenom domácím režisérům, hercům a filmovým tvůrcům a jejich vkusu. Dozvíte se, co je formovalo, najdete tu inspiraci, co si pustit a třeba i objevíte filmaře, se kterými stojí za to se seznámit.

Ondřej Kulhánek je filmový distributor a producent (Prvok, Šampón, Tečka a Karel, Slovo, Cesta domů, K2 vlastní cestou, LOVEní). V oblasti distribuce pracuje už více jak 15 let – nejprve ve společnosti SPI, pak Film Europe následně ve společnosti NOVA, kde byl zodpovědný za spuštění a rozjezd první SVOD služby VOYO a od roku 2012 pracuje ve společnosti Bontonfilm. Tam má na starost kino distribuci a producentské aktivity společnosti Bontonfilm Studios. V distribuci se věnuje především akvizici a contentové dramaturgii a následně uvedení primárně v kinech. 

1. Upír Nosferatu (1922, Friedrich Wilhelm Murnau)
Jako student filmové vědy jsem hltal množství filmů němé éry, ale toto byl jeden z mála (ještě bych zmínil Langovu Metropolis), který mi přišel nadčasový a který geniálně kombinuje ještě velmi chudou filmovou řeč s jasným výtvarným viděním. Navíc s tím mám spojenou projekci za doprovodu Filipa Topola, který filmový zážitek umocnil nevídaným způsobem.

2. Apokalypsa (1978, Francis Ford Coppola)
Toto je pro mne ukázka filmové symfonie. Je to ten druh filmu, který můžu vidět podvacáté a stále v něm nacházím nové a nové věci. Je to epos, který vydá za desítky filmů a do sebe absorbuje nejen geniální filmařinu, ale i atmosféru doby a společnosti.

3. Kmotr (1972, Francis Ford Coppola)
Jedna z nejlepších knižních adaptací. Učebnicový příklad jak vyprávět veliký příběh, kde jdou jednotlivé složky v dokonalé harmonii, ať už jde o skvělé herce, výpravu, hudbu, kameru etc.

4. Černý Petr (1963, Miiloš Forman)
Nejlepší československá komedie, kde na malém prostoru Forman ukazuje svoje mistrovství v empatii vůči obyčejným lidem. Přitom bravurně režíruje a pracuje s každodenní trapností, která, přiznávám, je pro někoho až příliš hutná.

5. Mládí (2015, Paolo Sorrentino)
Mládí pro mě bylo zjevením. Melancholický příběh na pozadí úchvatných výtvarných obrazů, se skvělými herci a dojemným příběhem, u kterého musí slzet i ten největší drsňák. Za mě výrazně lepší dílo než Velká nádhera.

6. Zrcadlo (1975, Andrej Tarkovskij)
Film jsem viděl krátce poté, co jsem četl Tarkovského deníky a dodnes mě provokuje, stejně jako Nostalgie, Andrej Rublev nebo Solaris svou autorskou nekompromisností a lyrickou silou. Přiznám se, že ne vždy jsem se v Tarkovského filmech nacházel sám jako divák, ale jsou pro mne nesmírnou inspirací jiného pohledu na svět.

7. Taxikář (1976, Martin Scorsese)
Scorsese pro mě vlastně nemá špatný film (snad kromě Irčana), ale svou divokostí a jistou šíleností v podání Roberta De Nira ve mně zanechal asi nejsilnější zážitek právě Taxikář. Neskutečně sevřený příběh, který na malém prostoru vypráví univerzální story.

Těsně pod čarou, ale musím je zmínit: Svůj výběr filmů selektuji spíš podle režisérů, takže Kubrick určitě nemůže chybět, byl to renesanční režisér schopný uchopit jakýkoliv žánr a v tíživém erotickém thrilleru Eyes Wide Shut rozeznívá podivné roviny, kde netušíte, co je realita a co sen. Přitom příběh zůstává stále civilní, ale neustále v něm vibruje veliká energie a tajemno. Ještě přihazuju Wrestlera, nejlepší film od Aronofskyho – osobní příběh Mickeyho Rourkea promítnutý do téhle roli mě pokaždé zasáhl a dojal. Navíc je to úžasná filmařina a úžasnej hereckej výkon. A pak ještě Polomit vlny, kde započala moje cesta k Larsi von Trierovi - ten příběh je tak silný, že se vám zaryje pod kůži na několik let. 

Tak co na to říkáte?