Tak jsme se po letech rozhodli oživit rubriku 7 filmů, ve které dáváme prostor nejenom domácím režisérům, hercům a filmovým tvůrcům a jejich vkusu. Dozvíte se, co je formovalo, najdete tu inspiraci, co si pustit a třeba i objevíte filmaře, se kterými stojí za to se seznámit.

Tentokrát nám svou sedmičku představí Ondřej Lipenský, filmový architekt, jenž pracoval na českých filmech, ale i na zahraničních produkcích, které se podívaly na Oscary. Na kontě má rodinné Přání k mání, povedený Domestik nebo aktuálně komedii Shoky & Morthy: Poslední velká akce a romantické drama Marťanské lodě. Jako art director se podílel i na seriálové fantasy s Orlandem Bloomem Carnival Row nebo na komediálním dramatu Králíček Jojo, které bylo za výpravu nominované na Oscara. A tohle je jeho sedmička. 

1. Playtime (1967, Jacques Tati)
Jacques Tati buduje atmosféru odcizení v přetechnizovaném studeném světě moderních kancelářských budov – s chaplinovským humorem, geniální choreografií pohybu lidí v rámci obřích dekorací, úžasně komponovanými záběry… Mám rád část filmu odehrávající se v restauraci – nejprve sledujeme roztržitého architekta, který se snaží stihnout doladit poslední detaily svého díla než dovnitř vtrhnou první hosté. Znuzení prvních návštěvníků se mění v rozjetý večírek - vše končí neslavným odchodem posledních flamendrů nad ránem. Tak trochu odraz práce filmového architekta – příprava zabere spoustu času, ladíte to do poslední chvíle. Pak se dekorací provalí filmový štáb, za pár dní je hotovo a za den dva váš výtvor existuje už jen v natočeném materiálu. 

2. Moderní doba (1936, Charles Chaplin)
Často si vzpomenu na absurdní záběr, ve kterém Tulák sebere trubku s výstražnou vlaječkou, která upadla z náklaďáku a jak běží ulicí a hopsá, aby ji řidičovi vrátil, stane se nechtěně vůdcem dělnického povstání. Líbí se mi, jak Chaplin dokázal zdánlivě malými gesty vyprávět velké věci…

3. Baron Prášil (1961, Karel Zeman)
Magie. Řečeno se Cyranem na Měsíci: „Přišli jste právě v čas, kdy okamžik si kabát převléká. Patřila Luna dosud jenom nám - básníkům, snílkům, smělým fantastům, i dobrodruhům v bílých parukách. Fantastům v redingotech, i těm v divných přílbách ze stránek nových románů. A odjakživa ovšem milencům, těm Luna vždycky náležela nejvíc. Nyní však, širák odhazuji v dál. Ať letí hvězdám v ústrety. Ať naším jménem vítá všechny vás odvážné, kdo jste už na cestě do velké náruče, která se zove vesmír.“

4. Blade Runner (1982, Ridley Scott)
Zatímco u jiných slavných science fiction filmů mám pocit, že je znám zpaměti, při každém shlédnutí Blade Runnera jako bych se díval poprvé. Snad je to tím, kolik existuje verzí – možná i Ridley Scott hledal výslednou formu složitěji než jindy. Na jedné straně jsou dotažené futuristické designy Syda Meada, na druhé straně patina, ve které všechny lesklé povrchy zmatněly. Je to sešlá budoucnost. A ten soundtrack a finální proslov Roye Battyho nikdy neomrzí!

5. Pat Garrett a Billy Kid (1973, Sam Peckinpah)
V Pat Garrett a Billy Kid je jedna scéna, která během osmi minut shrne všechny emoce, které ty nejlepší westerny vyvolávají na rozloze standardních dvou hodin. Přitom kdybyste ji z filmu vyřadili, příběhu by to ani moc neublížilo. Je tam jaksi mimochodem a posiluje celkové posmutnělé vyznění filmu. Během pátrání po Billy Kidovi musí šerif Patt Garrett vystřílet chýši s několika bandity. A tak poprosí o pomoc starého šerifa Bakera. Od tohoto momentu do posledního záběru na plynoucí řeku a vyprázdněný pohled Jamese Coburna to má emoce srovnatelné třeba s úvodem pixarovského Vzhůru do oblak nebo scénou kdy Django s manželkou utíkají v Tarantinově opusu otrokářům za zvuků písničky Freedom. A kouzlo se ukrývá zase v písničce, protože tady poprvé zazní Knockin on heavens door z legendárního Dylanova sountracku. 

6. Barbar Conan (1982, John Milius)
Viděl jsem to mnohokrát z ohrané videokazety, na kterou mi film „sestříhali“ rodiče pauzující škodlivé scény chvíli potom, co začaly. První půlhodina prakticky bez dialogů - vypráví jen obrazem a hudbou Basila Poledourise. Krev, láska, epické dekorace i širokoúhlé přebíhání krajiny roky před Pánem prstenů… Production designerem celého filmu byl Ron Cobb (mimo jiné výtvarník mnoha prvků ve Scottově Alienovi). Navrhl širokou škálu rozmanitých prostředí, které jsou trochu pulpově papundeklové, ale v žádném případě laciné a hloupé jako v navazujícím filmu Conan ničitel nebo Rudé Sonje. Na internetu lze dohledat množství jeho přípravných skic a concept artů, které dokládají s jakou pečlivostí tehdy film dávali dohromady. A opravdu si myslím, že to je dobrý film – většinou mi nikdo nevěří, že to myslím vážně.

7. Jackie Brown (1997, Quentin Tarantino)
Byl jsem hodně na vážkách – rozhovor se Sonny Chibou v prvním Kill Billovi? Vypálení kina v Hanebných panchartech?… Zatímco z ostatních Tarantinových filmů si pamatuju spíš konkrétní scény, Jackie Brown jede od začátku do konce v pozvolném tempu, ze kterého nic vyloženě nevyčnívá. O to víc vynikne jemná práce s příběhem dvou postarších lidí, kteří si k sobě vybudují důvěru, a pokusí se uskutečnit hodně rafinovanou loupež. Film je mi sympatický možná právě tím, že svou kvalitu nekřičí do světa na první pohled, ale musíte ji postupně objevovat. A možná taky tím, že vše nevyjeví popisným dialogem, ale musíte se pokusit číst trochu mezi řádky. 

A vzhledem k tomu, že sedmička je málo, napsal nám Ondřej i další pecky, na které nedá dopustit: 

Kybernetická Babička a Ruka od Jiřího Trnky, Sunset Boulevard od Billyho Wildera, Porco Rosso od Hayao Miyazakiho, Akira od Kacuhira Ótoma, Terminátor 2 od Jamese Camerona, Antikrist od Larse von Triera, Legend of the Drunken Master od Jackieho Chana, Fanny a Alexander od Ingmara Bergmana, Happy End a Adéla ještě nevečeřela Oldřicha Lipského, Suspiria Daria Argenta, Blízká setkání třetího druhu a Indiana Jones a Poslední křížová výprava Stevena Spielberga, Klub rváčů a Hra od Davida Finchera…

Tak co na to říkáte?