Tak jsme se po letech rozhodli oživit rubriku 7 filmů, ve které dáváme prostor nejenom domácím režisérům, hercům a filmovým tvůrcům a jejich vkusu. Dozvíte se, co je formovalo, najdete tu inspiraci, co si pustit a třeba i objevíte filmaře, se kterými stojí za to se seznámit. 

Tentokrát se nám se svou sedmičkou svěřila Kamila Zlatušková, scenáristka, producentka, dramaturgyně a režisérka, která se podílela třeba na dokumentární sérii Ptáčata nebo na dokumentu Show! Zároveň je ředitelkou mezinárodního festivalu Serial Killer, kde se představuje to nejlepší z evropské seriálové tvorby. Letošní ročník proběhne od 21. do 26. září v Brně. Na filmy ale samozřejmě kouká taky a na tyhle nedá dopustit:

1. Šíleně smutná princezna (1968, r. Bořivoj Zeman)
Čím jsem starší, tím víc oceňuju, jak neuvěřitelně moderní, vtipná a nadčasová klasika tahle pohádka je. Do kin šla měsíc před okupací a skladateli Janu Hammerovi bylo v té době necelých 18 let. Nechápu a miluju to. 

2. Křídla slávy (1990, r. Otakar Votoček)
Ten film s Colinem Firthem a Peterem O‘Toolem jsem viděla už poměrně útlém věku snad stokrát a až s poměrně velkým zpožděním jsem zjistila, že ho natočil český emigrant Otakar Votoček. O to víc jsem tímhle nesmírně vtipným a chytrým filmem uhranutá.

3. Kouř (1990, r. Tomáš Vorel)
Píše se rok 1998. Už v té době jsem se připravovala na filmová studia a koukala na všechny možné filmy, íránské nové vlny nevyjímaje. Přišla jsem na jednu hodně divokou punkovou party u kamarádky, kde se uprostřed opilého mumraje zrodil překvapivý nápad pustit si „jeden skvělej českej film“.  Do teď si vzpomínám, že jsem nevěřícně hleděla na rok výroby a ptala se sama sebe, jak je možné, že mi něco tak skvělého mohlo uniknout. Navíc je ten film rok od roku  čím dál tím víc aktuálnější a pádnější.

4. V paprscích slunce (2015, r. Vitalij Manskij)
Myslím, že tenhle film s přívlastkem „dokumentární“ měl od začátku být v kategorii hraných filmů a ucházet se i o oscara. Po první projekci v kině jsem byla emočně úplně rozsypaná. Viděla jsem ho naposledy v televizi. Můj malý syn, který v té době ještě neuměl číst, koukal se mnou a byl těmi obrazy fascinovaný. Vydržel to se mnou beze slova sledovat až do konce. Přišlo mi výmluvné, že ten film funguje jako drtivé vizuální poselství a zcela srozumitelná zpráva o nesvobodě, totalitarismu a diktatuře.

5. Dobře placená procházka (1966, r. Miloš Forman, Ján Roháč)
Vlastně to vůbec není film. Jedním slovem to je fantazie. Znám to nazpaměť.

6. Americká krása (1999, r. Sam Mendes)
Další z filmů, který můžu vidět milionkrát a pořád je to výborný.

7. Toy Story 3: Příběh hraček (2010, r. Lee Unkrich)
Animák, u kterého na konci brečím. Úplně pokaždé, když ho vidím. A už jsem ho díky svým dětem viděla mockrát. Je to smutný, ale je to tak. 

Tak co na to říkáte?